32 Odo 166/2005 – Nejvyšší soud

32 Odo 166/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Ing. arch. J. S., zastoupeného advokátem, proti žalované S. s. r. o., (dříve D., s r.o.), zastoupené advokátem, o zaplacení částky 294 554,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 30/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2004 č. j. 1 Cmo 253/2003-192, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2004, č.j. 1 Cmo 253/2003-192, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. března 2003, č.j. 42 Cm 30/2001-167, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. března 2003, č. j. 42 Cm 30/2001 167, zamítl žalobu na zaplacení částky 294 554,50 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako objednatel uzavřel dne 26. 2. 1996 s žalovanou jako zhotovitelem smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla úplná obnova a stavební restaurování domu podle dokumentace zakázky. Stavební práce měly být provedeny v pěti fázích, termín plnění byla sjednán pro první čtyři fáze na 30 týdnů od podpisu smlouvy a cena díla na částku 1 322 000 Kč s tím, že za první fázi zaplatí objednatel 400 000 Kč, za druhou fázi 286 000 Kč, za třetí fázi 416 000 Kč a za čtvrtou fázi 620 000 Kč; cena páté fáze měla být upřesněna po dodání projektové dokumentace. Dvěma následnými dodatky k uvedené smlouvě pak sjednali účastníci konečný termín plnění všech pěti fází na 26. 9. 1996 a celkovou cenu na částku 1 700 000 Kč. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobce v březnu 1996 uhradil žalované zálohu ve výši 200 000 Kč a v dubnu 1996 vyúčtovanou cenu provedených prací ve výši 60 905 Kč. Faktury žalované, kterými účtovala práce provedené v dubnu a květnu 1996 částkami 130 800 Kč a 79 452 Kč, zaplatil 1. 8. 1996 namísto žalobce O. ú. ve S., a to na základě jeho předchozího rozhodnutí o poskytnutí příspěvku na obnovu kulturní památky – objektu ve výši 1 000 000 Kč formou proplacení faktur firmě provádějící obnovu. Podle tohoto rozhodnutí činila celková cena obnovy 1 700 000 Kč (podíl vlastníka památky měl činit 700 000 Kč). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že došlo k platnému uzavření smlouvy o dílo v režimu § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), od níž žalobce úkonem ze dne 8. 1. 2001 odstoupil pro prodlení žalované s předáním díla. Tím došlo podle § 351 ObchZ k zániku všech práv a povinností ze smlouvy o dílo a strany jsou povinny vrátit si navzájem poskytnutá plnění. Žalobce uhradil žalované celkem částku 260 905 Kč, žalovaná však nepochybně zhodnotila nemovitost žalobce vyšší částkou, než představuje požadavek žalobce uplatněný v tomto řízení, když do konce roku 1996 uhradil O. ú. ve S. žalované za práce provedené na této nemovitosti celkem 999 845 Kč, a proto na její straně k bezdůvodnému obohacení nedošlo. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. června 2004, č. j. 1 Cmo 253/2003-192 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud zčásti dospěl k jiným právním závěrům než soud prvního stupně. Především shledal neplatnou předmětnou smlouvu o dílo z důvodu nedostatku dohody o ceně díla a o předmětu smlouvy. Účastníci smlouvy nedali najevo svoji vůli uzavřít smlouvu i bez určení ceny, nedohodli způsob jejího určení, a proto měla být podle § 536 odst. 3 ObchZ cena ve smlouvě dohodnuta. Čtyři z pěti fází díla byly provázeny v článku IV. smlouvy cenovým ujednáním, u páté fáze cena dohodnuta nebyla. Předmět díla nebyl dostatečně určitě vymezen ani projektovou dokumentací, ani technickou zprávou, která počítala s pozdějším přesnějším vymezením díla, zejména v části zahrnuté do páté fáze, k němuž však nedošlo. Z důvodu závěru o neplatnosti smlouvy o dílo se pak odvolací soud touto smlouvou, ani odstoupením od smlouvy, nezabýval. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že oba účastníci si musí navzájem vydat přijatá plnění, a pokud jde o žalovanou, musí být podle § 458 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) poskytnuta peněžitá náhrada. Obohacen byl žalobce jako vlastník nemovitosti, která byla přičiněním žalované zhodnocena, a to nepochybně o vyšší hodnotu, než odpovídá částce žalobcem požadované, čemuž nasvědčuje nejen cena díla dohodnutá v dodatku č. 2 smlouvy – 1 700 000 Kč, ale i odhad zhodnocení nemovitosti provedené samotným žalobcem na částku 5 252 420 Kč v jeho žádosti o zařazení akce do Programu záchrany architektonického dědictví z 27. 4. 1996. Odvolací soud se ztotožnil i se závěry soudu prvního stupně ohledně návrhů z 13. 11. 1997 a 26. 2. 1998 s tím, že nejde o uznání závazku, ale o dílčí přehledy z doby jednání účastníků o narovnání. Přes dílčí výhrady k některým právním závěrům soudu prvního stupně shledal odvolací soud jeho rozsudek jako věcně správný. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání a jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci a to, že řízení je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smlouvou z 26. 2. 1996 bylo sjednáno jediné dílo. Namítl, že jednotlivé fáze díla měly samostatný právní režim a vyplývá to i z té skutečnosti, že cena díla byla rozdělena právě podle fází. Tím, že o fázi číslo 5 nebyla uzavřena 26. 2. 1996 mezi stranami konečná dohoda, nebyla nijak dotčena závaznost dohody o ostatních fázích. Právní otázkou je tedy, co je odlišujícím znakem jedné smlouvy o dílo a více smluv o dílo sepsaných na jedné listině. Žalobce nesouhlasí také se závěrem odvolacího soudu, že předmět smlouvy o dílo byl vymezen nedostatečně. Projektová dokumentace vzhledem k tomu, že objekt je nemovitou kulturní památkou, byla předmětem veřejného výběrového řízení a stala se tak veřejnou listinou. Předmět díla byl z projektové dokumentace zřejmý a detaily měly být upřesňovány v průběhu zhotovování díla, což se až do 30. 8. 1996 dělo, jak vyplývá ze stavebního deníku. Dostatečnost projektové dokumentace pro provedení díla nemohl soud jako laik v otázkách projektu a stavebních ani posoudit. Odvolací soud také nesprávně uzavřel, že žalobce jako vlastník nemovitosti byl obohacen o větší hodnotu než odpovídá částce žalobcem požadované. Vzhledem k tomu, že k této otázce nebyl v řízení proveden znalecký posudek, nemohl soud vědět, o kolik se zvětšila přičiněním žalované hodnota nemovitosti. Vypovídací hodnotu v tomto směru nemá ani odhad provedený žalobcem v žádosti o zařazení akce do Programu záchrany architektonického dědictví, neboť se jednalo o předpokládané zhodnocení, což neznamená, že k takovému zhodnocení došlo. Žalobce dále namítl, že prostředky poskytnuté O. ú. ve S. (resp. Č. r.) byly poskytnuty žalobci, byť na konkrétní účel, a proto se pouze žalobce může v případě odstoupení od smlouvy nebo její neplatnosti domáhat jejich vrácení. Žalovaná dostala za provedení díla více než 1 200 000 Kč, dílo nedokončila, je tedy zřejmé, že je to žalovaná, kdo má vracet žalobci bezdůvodné obohacení. Vady řízení shledává žalobce v přijetí odborného závěru o zhodnocení nemovitosti a nedostatečnosti projektové dokumentace bez stanoviska odborníka, nepřipuštění změny tvrzení bez změny žalobního petitu a porušení zásady dvouinstančnosti řízení s ohledem na jiné právní důvody zamítnutí žaloby odvolacím soudem než byly důvody soudu prvního stupně. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje žalobce také v otázce právního režimu dotací poskytnutých podle zákona č. 20/1987 Sb. a vztahu mezi příjemcem dotace a třetí osobou. Žalobce navrhl zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že všechny otázky vznesené žalobcem již byly v judikatuře vyřešeny (otázka dostatečné určitosti vymezení díla dle projektové dokumentace, otázka povinnosti vrátit přijaté plnění v případě neplatnosti smlouvy uzavřené mezi příjemcem dotace a třetí osobou) nebo je napadené rozhodnutí neřeší (co je odlišujícím znakem jedné smlouvy o dílo, otázka více smluv o dílo sepsaných na jedné listině, právní režim dotací podle zákona č. 20/1987 Sb., vztah poskytovatele a příjemce dotace k takové platbě, vztah mezi poskytovatelem dotace a třetí osobou), a proto nemá napadené rozhodnutí zásadní právní význam a dovolání není přípustné. Žalovaná proto navrhla jeho odmítnutí. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to z