32 Odo 563/2002 — Nejvyšší soud

32 Odo 563/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 1. 2003 Spisová značka:32 Odo 563/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.563.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 754 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 563/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Hampla a JUDr. Pavla Vosečka, v právní věci žalobce K. B., zastoupeného, advokátkou, proti žalovanému M. K., zastoupeného, advokátem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 63 C 104/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. února 2002, č.j. 15 Co 402/2001-87, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.400,- Kč k rukám zástupkyně žalobce, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. září 2001, č.j. 63 C 104/2000-63, kterým tento soud zavázal žalovaného k úhradě částky 64.285,50 Kč s 9 % úrokem z prodlení od 9. října 1999 do zaplacení. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud vyhodnotil uzavřenou smlouvu mezi účastníky dne 24.2.1999 jako smlouvu nepojmenovanou v právním režimu obchodního zákoníku, a to na rozdíl od soudu prvního stupně, který ji právně posoudil podle ustanovení § 754 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) jako smlouvu o ubytování. Rovněž se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně ohledně ujednání tzv. stornopoplatků, který toto ujednání vyhodnotil jako odstupné ve smyslu ustanovení § 355 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Podle závěru odvolacího soudu k zániku smlouvy došlo na základě jednostranného úkonu žalovaného, kterým využil ujednání ve smlouvě. Žalobci v důsledku tohoto úkonu vzniklo právo na zaplacení tzv. stornopoplatků, jako smluvně sjednané sankce v žalované výši, a protože ve lhůtě splatnosti tento nárok žalovaný nezaplatil, vzniklo mu právo i na zaplacení příslušenství v zákonné výši. Toto ujednání ve smlouvě přitom není v rozporu s žádným kogentním ustanovením obchodního zákoníku, ani ujednáním, kterým by žalobce zneužíval svých práv, případně překročil meze, které vplývají ze zásad poctivého obchodního styku. Ve vztahu k námitce žalovaného ohledně nutného hodnocení ujednání o tzv. stornopoplatcích jako ujednání o smluvní pokutě, odvolací soud uvedl, že smluvní pokuta je zajišťovacím prostředkem, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému plnění závazku, přičemž v určitých směrech plní funkci paušalizované náhrady škody. Ovšem v daném případě nebylo účelem ujednání o tzv. stornopoplatcích donutit žalovaného ke splnění závazku, neboť z obsahu ujednání je zřejmé, že uvedené ujednání pamatovalo na situaci, kdy dojde v důsledku právního úkonu žalovaného ke zrušení smlouvy ještě před jejím naplněním. Proto tuto námitku shledal nedůvodnou. Ve shodě se soudem prvního stupně pak odvolací soud konstatoval, že ujednání týkající se tzv. stornopoplatků není ujednáním , které by bylo v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku, neboť důvody, které vedly žalovaného ke zrušení smlouvy nelze přičítat k tíži žalobce, a to i s tím ohledem, že žalovaný je podnikatelem a nese rizika vyplývající ze své podnikatelské činnosti. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkazuje na ustanovení § 237 odst. 1 písmeno c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání namítá nesprávnost právního hodnocení smluvního ujednání o tzv. stornopoplatcích odvolacím soudem. Ten dospěl k závěru, že při výkladu tohoto smluvního ujednání není možné přihlédnout k ustanovení § 759 odst. 1 obč. zák. Dovolatel však tvrdí, že i když se případně jedná o smlouvu inominátní (nepojmenovanou), v každém případě je nutné podle analogie zákona použít vedle ujednání smluvních také ujednání zákonná, která jsou svým obsahem smlouvě nejbližší. Z tohoto pohledu lze na smlouvu aplikovat ustanovení § 754 a násl. obč. zák., tedy včetně ustanovení § 759 odst. 1 obč. zák. Smluvní ujednání o tzv. stornopoplatcích přitom nestojí ve vzájemně rozporném postavení s uvedeným ustanovením § 759 odst. 1 obč. zák., nýbrž je nutné je aplikovat vedle sebe, a to tak, že právě povinnost k hrazení újmy ve smlouvě pojmenované jako penále je omezena nad rámec smluvního ujednání ještě i ustanovením § 759 odst. 1 obč. zák. V návaznosti na aplikaci tohoto ustanovení obč. zák. pak dovolatel uvádí, že žalobce neprokázal, zda mohl vzniklé újmě zabránit. Jde-li o závěry odvolacího soudu ohledně vyhodnocení pojmu penále, které odvolací soud neshledal smluvní pokutou, dovolatel uvádí, že sám pojem penále je konstantní judikaturou řazen pod smluvní pokutu a právní hodnocení odvolacího soudu je tak účelové. Na smluvní ujednání penále jako smluvní pokuty je pak nutné aplikovat zásady poctivého obchodního styku resp. ujednání o dobrých mravech. Výkon práva se v souzeném případě dostal do rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jelikož žalobce výkonem svého práva nesleduje dosažení svého hospodářského cíle. Provedené hodnocení, že je nutné nést podnikatelské riziko není podle odvolatele na místě. Žalobce ve svém vyjádření k podanému dovolaní uvedl, že se neztotožňuje s argumenty dovolatele uváděné v dovolání.Je podle něj nerozhodné, zda smlouva byla posouzena jako inominátní či jako smlouva o ubytování, když mezi smluvními stranami bylo v rámci smluvní volnosti naprosto svobodně sjednáno ustanovení ohledně tzv. stornopodmínek. Proto nelze na něm požadovat, aby on nesl důkazní břemeno prokázání možnosti odvrácení vzniklé újmy. Smluvní strany si sjednaly účtování kompenzace v pevně stanovené výši a nikoliv kompenzace, která by závisela na škodě , která mu vznikla. Rovněž odmítl argumenty týkající se rozpornosti výše účtovaného stornopoplatku s dobrými mravy. Dovolání je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání přitom upravují ustanovení §§ 237, 238, 238a, 239 o. s. ř. Dovolatel sám ohledně přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písmeno c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu potvrzuje rozhodnutí soudu prvního stupně, byť na základě zčásti odlišného právního hodnocení. Z uvedeného ustanovení § 237 odst. 1 písmeno c) o. s. ř. vyplývá, že dovolání je v tomto případě přípustné pouze tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam je přitom dovolatelem spatřován v tom, že odvolací soud řeší právní otázku spočívající v právním hodnocení uzavřené smlouvy o ozdravném pobytu dětí v přírodě mezi účastníky dne 24.2.1999, a zejména pak práva z ní plynoucí pro smluvní strany, v rozporu s hmotným právem. Jiné demonstrativně uvedené případy v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., kdy má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, neuvádí. Odvolací soud nepochybil, pokud smlouvu o ozdravném pobytu dětí v přírodě uzavřenou mezi účastníky dne 24.2.1999 právně kvalifikoval jako reálný kontrakt nepojmenovaný v právním režimu obchodního zákoníku. Oba účastníci smlouvy jsou totiž podnikatelé a z jejího obsahu je nepochybné, že ji uzavírali v souvislosti se svou podnikatelskou činností. Postupovali tak podle ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák. a vznikl mezi nimi platný obchodně právní závazkový vztah.. O smlouvu o ubytování ve smyslu ustanovení § 754 a následujících obč. zák. se přitom jednat nemůže, neboť z jejího obsahu jednoznačně vyplývá, že dovolatel sám není objednatelem, kterému by vzniklo uzavřením této smlouvy právo na poskytnutí přechodného ubytování žalobcem, nýbrž že touto smlouvou hodlal zajistit ozdravný pobyt v přírodě pro děti. Ve smlouvě tak absentuje základní náležitost nutná pro to, aby se mohlo jednat o daný smluvní typ upravený citovaným ustanovením obč. zák., a to, aby objednateli vzniklo na základě takové smlouvy právo na poskytnutí přechodného ubytování na dohodnutou dobu nebo na dobu vyplývající z účelu ubytování. Obchodní zákoník a ani