32 Odo 564/2003 — Nejvyšší soud

32 Odo 564/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 2. 2006 Spisová značka:32 Odo 564/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.564.2003.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 159c odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 564/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Městské části P. 8, proti žalovaným 1. C. I., spol. s r. o., a 2. J. Š., o zaplacení částky 737 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 22/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2002 č. j. 35 Co 200/2002-101, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 14. ledna 2002 č. j. 13 C 22/99-79 zamítl návrh žalobkyně na rozšíření žaloby na částku 1 233 381,20 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 737 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % z částky 368 500 Kč od 1. února 1998 do zaplacení a 15 % z částky 368 500 Kč od 1. února 1999 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku neoprávněného užívání nebytových prostor č. 9 až 11 v přízemí o celkové výměře 73, 70 m2 v domě čp. 340 v Praze 8, katastrální území L., a to proto, že je oprávněna vykonávat práva a povinnosti vlastníka uvedeného domu na základě zákona č. 172/1991 Sb. a Statutu hl. m. Prahy, i když je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice žalovaná. Tyto prostory podle žalobkyně užívá druhý žalovaný jako prodejnu elektro, zřejmě se svolením první žalované, či na základě nájemní smlouvy mezi žalovanými. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že předmětné nemovitosti byly dohodou o vydání věci uzavřenou Obvodním úřadem v Praze 8 podle zákona č. 403/1990 Sb. vydány A. H., která je následně prodala kupní smlouvou první žalované. Dodatečně však byla soudním rozhodnutím zrušena registrace dohody o vydání věci provedená státním notářstvím, z čehož žalobkyně dovozuje, že první žalovaná nabyla vlastnictví od nevlastníka a kupní smlouva je proto neplatná. Soud prvního stupně nejprve řešil otázku aktivní věcné legitimace žalobkyně a vycházel přitom z již vydaných a pravomocných rozhodnutí soudů. Neúspěch žalobkyně v řízení o určení neplatnosti dohody o vydání věci a kupní smlouvy měl procesní původ, neboť žalobkyně nebyla účastníkem uvedených smluv, navíc nebyla zjištěna existence naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti. V řízení o určení vlastnictví Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 11. května 2000 sp. zn. 5 C 1/99 žalobu žalobkyně, že předmětná nemovitost je ve vlastnictví Městské části Praha 8 zamítl. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. května 2000 č. j. 23 Co 348/2000-104 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Zamítavý výrok nabyl právní moci dne 5. ledna 2001. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 28. června 2001 č. j. 28 Cdo 1027/2001-137 dovolání žalobkyně odmítl. Soud v řízení o určení vlastnického práva dovodil, že nenastala účinnost dohody o vydání nemovitostí v důsledku zrušení rozhodnutí o registraci Vrchním soudem v Praze a proto, že vklad vlastnického práva A. H. do katastru nemovitostí nebyl povolen. Sama okolnost, že dohoda o vydání věci byla případně uzavřena v rozporu se zákonem, však nemohla způsobit neplatnost převodu vlastnictví na A. H.; tento účinek nastal dle závěru soudu až v důsledku zrušení registrace uvedených dohod v řízení o stížnosti pro porušení zákona. V řízení o tomto mimořádném opravném prostředku ale právní postavení první žalované jako vlastnice nemovitostí, zapsané v katastru nemovitostí, nemohlo být podle § 243 odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění tehdy platném, novým rozhodnutím dotčeno, ledaže jí porušení zákona muselo být známo. Tento předpoklad však v řízení nebyl prokázán, ani účastníky tvrzen, tudíž vlastnické právo první žalované k předmětným nemovitostem nemůže být zpochybněno a žalobkyni tak nesvědčí aktivní věcná legitimace ve sporu. Soud prvního stupně proto nepřipustil ani rozšíření žaloby. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. listopadu 2002, č. j. 35 Co 200/2002-101 odmítl odvolání žalobkyně proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na rozšíření žaloby; v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přejal skutková zjištění soudu prvního stupně a vypořádal se s odvolacími námitkami, které se týkaly výlučně právního posouzení věci. Odvolací soud nepřijal námitku žalobkyně, že rozhodnutím soudu prvního stupně byla porušena zásada, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než má sám má, neboť ustanovení § 243 odst. 3 o. s. ř. ve znění před 1. 1. 1992 nekonstituovalo vlastnické právo první žalované k domu, ale poskytlo jí pouze procesní ochranu tak, jako by věc nabyla od vlastníka. A. H. se totiž podle § 47 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném v době registrace smluv a § 61 odst. 1 a § 64 odst. 3 zákona č. 95/1963 Sb. stala na základě dohody o vydání věci okamžikem její registrace vlastnicí předmětných nemovitostí a na základě kupní smlouvy se okamžikem její registrace stala vlastnicí prvá žalovaná. Teprve pak bylo rozhodnutí o registraci dohody o vydání věci zrušeno v řízení o stížnosti pro porušení zákona a následně zamítnut vklad vlastnického práva A. H. rozhodnutím Katastrálního úřadu P.-m. Žalobkyně se mýlí, namítá-li, že prvé žalované se nemůže podařit prokázat své vlastnictví k nemovitosti, protože je na žalobkyni, aby prokázala, že je vlastnicí věci, o níž tvrdí, že ji žalovaní neoprávněně užívají a že jim v důsledku toho vzniká bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně. Za této situace je nadbytečné zabývat se platností dohody o vydání věci na základě námitky, že ji s A. H. uzavřel jako vydávající subjekt bez právní subjektivity – Obvodní úřad pro Prahu 8. Odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. dubna 1997 sp. zn. 2 Cdon 386/96, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil názor, že vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 ObčZ), popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy. Uzavřel-li smlouvu o vydání věci Obvodní úřad pro Prahu 8, nelze přehlédnout, že je orgánem obce a jako takový plní úkoly související s majetkovou a jinou činností obce. Odvolání směřující proti výroku o zamítnutí návrhu na „rozšíření žaloby“ odvolací soud odmítl, neboť podle § 202 odst. 1 písm. f) o. s. ř. proti usnesení, jímž byla nebo nebyla připuštěna změna žaloby, není odvolání přípustné. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a má proto zásadní právní význam podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tuto nesprávnost spatřuje dovolatelka v chybném posouzení otázky aktivní legitimace v tomto řízení. Podle názoru dovolatelky zaměňuje odvolací soud ve své argumentaci procesní ochranu vlastníka a hmotněprávní nabytí vlastnického práva. Žalobkyně má za to, že svoje vlastnické právo k předmětným nemovitostem prokázala jednak rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 1994 č. j. 4 Cz 145/92-14, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 8 ze dne 23. 9. 1991 č. j. RE 290/91 o registraci dohody o vydání věci z 18. 9. 1991, a jednak rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 1997 sp. zn. 33 Ca 79/96, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí návrhu na registraci (vklad) uvedené dohody o vydání věci. Ustanovení § 243 odst. 3 o. s. ř. ve znění před 1. 1. 1992 je procesním ustanovením, které nemůže být hmotněprávním titulem k nabytí vlastnictví nemovité věci ani chránit vlastnické právo, které prvé žalované nesvědčí. Dovolatelka opětovně poukázala na zásadu, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než sám má, která byla již opakovaně judikována. Nesprávný je i postup odvolacího soudu, kterým odmítl odvolání proti výroku o zamítnutí návrhu na rozšíření žaloby. „Rozšíření žaloby“ je de facto