32 Odo 583/2002 — Nejvyšší soud

32 Odo 583/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 5. 2003 Spisová značka:32 Odo 583/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.583.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 583/2002-167 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Petra Hampla v právní věci žalobce A. A., státní podnik v likvidaci, zast. JUDr. K. T., advokátkou, proti žalované Č. s., a.s., o 3,042.750,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 44/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. března 2002, č.j. 5 Cmo 243/2001-135, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení celkem částku 38.645,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. K. T. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 18. dubna 2001, č.j. 28 Cm 44/99-107 v předmětné věci, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 3,049.750,- Kč spolu se 17% úrokem z prodlení od 1.12.1996 do zaplacení a k rukám jeho zástupkyně JUDr. K. T. nahradit náklady řízení ve výši 202.177,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Ve výroku II. soud rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit České republice na nákladech státu 612,- Kč a ve výroku III., že žaloba se v rozsahu úroku z prodlení ve výši 3% od 1.12.1996 do zaplacení zamítá. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud rozhodl k odvolání žalované shora označeným rozsudkem, že napadený rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo žalobě vyhověno a dále ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně, se potvrzuje. Současně zavázal žalovanou zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení k rukám jeho zástupkyně částku 79.527,- Kč. V odůvodnění rozsudku odvolací soud se zabýval otázkou nesprávného právního posouzení věci [ust. § 205 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu – zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“], přičemž vyšel ze skutkového stavu, zjištěného v řízení před soudem prvního stupně, zejména ze smlouvy o běžném účtu ze dne 7.6.1996, uzavřené mezi účastníky, v níž v bodu 9 strany dohodly postup při provádění příkazů k úhradě. Dále odvolací soud odkázal na ust. § 12 a § 37 zákona o bankách (zák. č. 21/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a na ust. § 415 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů ve zkratce „obč. zák.“). Odvolací soud konstatoval, že v daném případě pracovnice banky při předložení sporných příkazů k proplacení jí neznámou osobou začala jednat v intencích obezřetného postupu ve smyslu bodu 9 smlouvy, když tuto osobu (následně pravomocně odsouzeného pachatele trestné činnosti M. K.) vyzvala k předložení průkazu totožnosti, avšak tento slibně započatý proces nebyl dokončen, prověření nebylo vůbec provedeno a i z hlediska samotné žalované pochybné příkazy k úhradě byly přesto provedeny. Z toho, že předkladatel příkazů k úhradě slíbený průkaz totožnosti následně nepředložil, měli pracovníci banky dovodit nekalý úmysl a finanční operaci neprovést. V důsledku provedených peněžních operací došlo ke škodě na straně žalobce neoprávněným převedením sporné částky z účtu žalobce. Odvolací soud uzavřel, že je správný závěr soudu prvního stupně o zanedbání obezřetného postupu žalovanou a žalovaná se proto dopustila porušení povinnosti ze smlouvy o běžném účtu. Povinnost identifikace předkládajícího subjektu stíhá banku v souladu s požadavkem obezřetného postupu a podle zásady předvídatelnosti bez ohledu na míru odborných a technických znalostí pachatelů či jejich invence při vynalézání nových postupů k páchání trestné činnosti. Se zřetelem na uvedené tudíž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, které směřuje proti výroku ve věci samé a proti souvisejícím výrokům o nákladech řízení. Přípustnost dovolání opírá žalovaná o ust. § 237 odst. 1 písm. c) a ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. a jako dovolací důvod pak uvádí ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadený rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru dovolatelky odvolací soud nesprávně interpretoval ust. § 37 odst. 1 zák. č. 21/1992 Sb., o bankách, v platném znění, podle něhož je banka povinna požadovat prokázání totožnosti klienta u každého obchodu, jehož hodnota převyšuje 100.000,- Kč. Cit. ustanovení se týká klienta banky, tedy subjektu, který je s bankou ve smluvním vztahu, tj. v daném případě žalobce na základě smlouvy o běžném účtu. Klient banky byl při daných obchodech dostatečně identifikován. Osobu, která předmětné platební příkazy doručila žalované, nelze – jak se dovolatelka domnívá – považovat za klienta banky. Pokud by byl připuštěn výklad soudu, že banka je povinna provádět identifikaci osob, které pouze zajišťují doručení platebních příkazů klientů bance, došlo by se k absurdnímu závěru, že banka je povinna požadovat prokázání totožnosti např. u poštovních doručovatelů, pracovníků kurýrní služby apod. Dovolatelka má za to, že výše cit. ustanovení, jehož účelem je omezit anonymní nakládání s peněžními prostředky a zamezit tak tzv. „praní špinavých peněz“, je nutno vykládat tak, že identifikaci klienta průkazem totožnosti se aplikuje u hotovostních operací, neboť u bezhotovostních operací na základě příkazu klienta je účastník tohoto obchodu identifikován bance známou osobou majitele účtu (příkazce) a podpisovým vzorem této osoby uloženým u banky. Opačný výklad by omezil operace s prostředky nad 100.000,- Kč pouze na osobní styk a to by vedlo k zásadnímu zpochybnění celého systému. Dovolatelka dále namítá, že soud nesprávně zhodnotil provedené důkazy a nevycházel přesně z ustanovení smlouvy o běžném účtu včetně obchodních podmínek. V bodě 6. smlouvy bylo ujednáno, že klient oznamuje spořitelně všechny skutečnosti, které mohou vést k bezdůvodnému obohacení i třetích osob a dohodne se spořitelnou příslušné opatření. Z výpovědi svědkyně M. vyplynulo, že žalobce hodlal používat účet pouze ke vkladům, nikoli k výběrům, avšak na tuto skutečnost žalovanou v rozporu s obchodními podmínkami a smlouvou neupozornil. Žalobce žádná další bezpečností opatření nedohodl. Dovolatelka dále poukazuje na bod 9. smlouvy a bod 10. obchodních podmínek a vytýká, že soud opomenul, že spořitelna je povinna zkoumat pouze shodu podpisu s podpisovým vzorem, nikoli pravost podpisu na příkazu. Rozhodující proto pro posouzení odpovědnosti žalované je otázka, zda lze uvažovat o porušení právní povinnosti na straně žalované, pokud při dodržení požadavku řádné péče spočívající v porovnání shodnosti podpisu na příkaze s podpisovým vzorem, provedla příkaz, na kterém – jak se později ukázalo – byly podpisy zfalšovány. V odborné právní literatuře je zastáván názor, že nebylo-li možno při běžném porovnání podpisu s podpisovým vzorem zjistit odlišnosti výraznější než při běžném odchýlení každého jednotlivého podpisu od vzoru, nelze žalované vyčítat porušení povinnosti. Dovolatelka se odvolává též na judikát, publikovaný ve Sbírce Vážný v r. 1924, podle něhož banka neodpovídala majiteli konta za škodu, která mu vznikla tím, že vyplatila poukázku osobě, napodobivší zdařile podpis majitele konta, protože žalobce si musel být vědom, že možnost padělání podpisu není vyloučena ani při nejbedlivějším přezkumu a bylo jeho věcí, aby si určil jiný, spolehlivější způsob výplaty poukázek, chtěl-li se chránit před nepoctivostí zaměstnance. Dovolatelka dovozuje, že odpovědnost žalované je vyloučena v případě, kdy nemohla ani při dodržení náležité opatrnosti zjistit, že se jedná o padělaný podpis. Výklad odvolacího soudu jde nad rámec ust. § 709 odst. 1 obch. zák. a nepřipouští jakoukoli liberaci banky. Dovolatelka též namítá, že preventivní ustanovení § 415 obč. zák. se týká nejen žalované, ale i žalobce. Žalobce nesplnil svou prevenční povinnost, když v daném případě to byla cizí osoba, která nebyla zaměstnancem žalobce, jež sporné příkazy padělala a k tomu mohlo dojít jen proto, že žalobce důvěrné informace nezabezpečil.