32 Odo 81/2005 — Nejvyšší soud

32 Odo 81/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 3. 2006 Spisová značka:32 Odo 81/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.81.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 266 předpisu č. 513/1991Sb. § 718 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb. § 273 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 81/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce JUDr. M P. proti žalované Č. o. b., a. s., o 80 606 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 30/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2004, č.j. 27 Co 102/2003-55, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. září 2004, č.j. 27 Co 102/2003-55, změnil výrokem I., který byl napaden dovoláním, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. října 2002, č.j. 35 C 30/2001-34, ve výroku I, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 80 606 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu na zaplacení částky 80 606 Kč s 13 % úroky z prodlení od 5. 8. 1998 do zaplacení zamítl. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena dne 30. 6. 1997 smlouva o vkladovém účtu na dobu určitou v délce 1 měsíce, v níž účastníci sjednali pevnou úrokovou sazbu ve výši 20,5 % + 2 % p.a., kde 2 % byla úroková bonifikace, a nedílnou součástí smlouvy byly Podmínky I. a p. b., a. s., pro termínované vklady na dobu určitou, v nichž v bodě 30. bylo uvedeno, že sjedná-li klient obnovu vkladu, I. jej obnoví se způsobem úročení a úrokovou sazbou aktuálně platnou v I. pro daný druh a výši vkladu ke dni jeho splatnosti nebo ke dni změny zůstatku vkladu během dispoziční lhůty. Dodatkem ze dne 30. 7. 1997 uvedené smlouvy byla dohodnuta automatická obnova vkladu a zvýšena uložená částka. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že tímto dodatkem zůstal způsob úročení a výše úrokové sazby sjednané v původní smlouvě nedotčen a nebylo možno použít způsob úročení a úrokovou sazbu uvedenou v bodě 30. Podmínek I. (§ 273 odst. 2 obchodního zákoníku - dále jen obch. zák.), odvolací soud dovodil, že vklad byl úročen sjednanou pevnou úrokovou sazbou ve výši 22,5 % jen po dobu trvání smlouvy uzavřené dne 30. 6. 1997 na dobu určitou - jednoho měsíce - od 30. 6. 1997 do 30. 7. 1997, a protože dne 30. 7. 1997 účastníci mimo automatické obnovy vkladu a zvýšení vkladu nedohodli žádné další jiné smluvní podmínky a ujednání, aplikoval ustanovení obchodních podmínek I. v bodě 30., upravující úročení vkladu, a uzavřel, že není důvod pro použití ustanovení § 273 odst. 2 obch. zák., podle něhož odchylná ujednání ve smlouvě mají přednost před zněním obchodních podmínek uvedených v odstavci 1, nebylo-li odchylných ujednání smlouvy a obchodních podmínek, jež byly součástí smlouvy, a když navíc tento závěr je plně v souladu i s obchodními zvyklostmi zachovávanými v obchodním odvětví bankovnictví ve smyslu § 264 odst. 1 obch. zák. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že odvolací soud věc nesprávně posoudil. Poukazuje, že obchodní podmínky a obchodní zvyklosti slouží jen k doplnění či upřesnění části obsahu smlouvy, přičemž odchylná ujednání ve smlouvě mají přednost před zněním obchodních podmínek. Jestliže tedy smlouva výslovně stanovila pevnou úrokovou sazbu ve výši 20, 5 % + 2 % p. a., nebyla na místě aplikace obchodních podmínek upravujících úrokovou sazbu odlišně od smluvních ujednání. V případě, že by připustil určitou nejednoznačnost výkladu smluvních ujednání v kontextu s obchodními podmínkami, odkázal na ustanovení § 266 odst. 4 obch. zák., podle něhož projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila, v daném případě – žalované. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou – žalobcem (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani tyto vady nenamítá. Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Podle § 266 odst. 1 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Odstavec 2 cit. ustanovení v případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá. Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (§ 266 odst. 3 obch. zák.). Podle § 266 odst. 4 obch zák. projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila. Nejvyšší soud ČR uzavřel, že dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nebyl uplatněn důvodně, neboť odvolací soud správně ve smyslu ustanovení § 266 odst. 4 obch. zák. vyložil projev vůle účastníků, konkrétně výrazu „pevná úroková sazba“ tak, že uvedený výraz nepřipouští různé výklady a nebylo namístě použití ustanovení § 273 odst. 2 obch. zák. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného v předmětném citovaném výrazu musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými, logickými či systematickými. Kromě tohoto je třeba na základě provedeného dokazování posoudit, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavření smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníka je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. V daném případě je vůle účastníků smlouvy zřetelná již z jazykového vyjádření, jestliže pevná úroková sazba uvedená ve smlouvě je neměnná po celou dobu trvání vkladu a vklad byl účastníky sjednán na dobu trvání jednoho měsíce. Dohodli-li se účastníci dne 30. 7. 1997 na změně smlouvy o vkladovém účtu, došlo k obnově vkladu, přičemž danou situaci řešily Podmínky I. ze dne 27. 5. 1996, jež byly součástí původně uzavřené smlouvy ze dne 30. 6. 1997, a které v bodě 30. stanovily, že sjedná-li klient obnovu vkladu, I. jej obnoví se způsobem úročení a úrokovou sazbou aktuálně platnou v I. pro daný druh a výši vkladu ke dni splatnosti nebo ke dni změny zůstatku vkladu během dispoziční lhůty. Z tohoto jazykového vyjádření Podmínek I., dopadající na daný případ, je zřetelný úmysl způsobu úročení a stanovení úrokové sazby v případě obnovy vkladu, a to podle daných obchodních podmínek. Úroková sazba sjednaná ve smlouvě se totiž vztahovala pouze na první sjednanou dobu vkladu, tj. na první měsíc od data složení vkladu a v případě obnovení vkladu se aplikuje bod 30. Podmínek I., jež byly součástí smlouvy. Odvolacímu soudu nelze tedy vytknout, použil-li ustanovení § 718 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném v dob