33 Cdo 1030/2011 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1030/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 4. 2012 Spisová značka:33 Cdo 1030/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.1030.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dobré mravy Dotčené předpisy:předpisu č. 136/1985Sb. čl. 3 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:28. 5. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1030/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, adresa pro doručování územní pracoviště v Brně, Orlí 27, proti žalovaným 1) P. P. a 2) S. P., zastoupeným JUDr. Oldřichem Navrátilem, advokátem se sídlem v Kyjově, Svatoborská 363, o 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 11 C 42/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. září 2009, č. j. 14 Co 786/2008-89, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. září 2009, č. j. 14 Co 786/2008-89, jímž byl ve výroku o věci samé změněn rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. května 2008, č. j. 11 C 42/2006-58, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 150.000,- Kč za dobu od 9. 12. 1999 do 2. 6. 2005, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. května 2008, č. j. 11 C 42/2006-58, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 150.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 9. 12. 1999 do zaplacení, odpovídající státnímu příspěvku na individuální bytovou výstavbu poskytnutému podle smlouvy ze dne 8. 11. 1989, který jsou žalovaní povinni vrátit, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaní uzavřeli dne 8. 11. 1989 s bývalým Okresním národním výborem v Břeclavi smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na výstavbu rodinného domku na pozemku p. č. 870 v k. ú. M. Ž., na základě které jim byl poskytnut příspěvek ve výši 150.000,- Kč. V případě porušení kterékoliv z podmínek uvedených v čl. 3. a 4. smlouvy, tedy i v případě nesplnění termínu dokončení výstavby domku tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy, se žalovaní zavázali příspěvek vrátit. Povinnost vrátit příspěvek byla zajištěna omezením převodu nemovitosti podle § 58 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991. Kolaudační rozhodnutí Stavebního úřadu ve V. B. z 25. 4. 2001, č. 176/2001-330/St., nabylo právní moci až 11. 6. 2001. Jelikož žalovaní nesplnili jednu ze stěžejních podmínek smlouvy, vznikla jim povinnost podle čl. 6. smlouvy vrátit příspěvek státu do 8. 12. 1999. K vznesené námitce promlčení dovodil, že žaloba byla podána včas, neboť podle § 109 věty prvé obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 se právo zajištěné omezením převodu nemovitostí promlčuje za deset let ode dne, kdy mohlo být vykonáno poprvé. Promlčecí doba by v dané věci uplynula až 9. 11. 2009, přičemž žaloba byla podána 23. 12. 2005. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. září 2009, č. j. 14 Co 786/2008-89, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že v části, jíž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni 10% úrok z částky 150.000,- Kč za dobu od 9. 12. 1999 do 2. 6. 2005, žalobu zamítl, ve zbývající části vyhovujícího výroku o věci samé, ve výroku o nákladech řízení a ve výroku o poplatkové povinnosti jej potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že jsou v daném případě dány důvody pro odepření soudní ochrany žalobkyně v části požadavku na zaplacení úroků z prodlení. Požadavek na vrácení státního příspěvku uplatnila žalobkyně poprvé až dopisem ze dne 29. 4. 2005, přičemž v prodlení s vrácení příspěvku byli žalovaní již od 9. 12. 1999. Jestliže právo na vrácení příspěvku vyplývá ze smlouvy vycházející z veřejnoprávního předpisu, pak právo (a tomu odpovídající povinnost) na zaplacení úroku z prodlení má svůj základ v § 517 obč. zák., a není důvod tento nárok nepoměřit ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. o rozporu výkonu práva s dobrými mravy. V důsledku pasivity příslušných orgánů, delší než pět let, a na základě novelizace veřejnoprávního předpisu, která umožňovala upustit od vymáhání vrácení příspěvku, se mohli žalovaní oprávněně domnívat, že od vymáhání příspěvku bylo upuštěno. Je nepřiměřenou tvrdostí sankcionovat žalované úrokem z prodlení za tu část období, v němž mohlo trvat jejich důvodné přesvědčení, že vrácení příspěvku nebude vymáháno, které bylo ukončeno dne 4. 5. 2005, kdy byli dopisem žalobkyně vyzváni k jeho vrácení. Výkon práva na zaplacení úroku z prodlení za dobu od 9. 12. 1999 do 2. 6. 2005 odporuje podle § 3 odst. 1 obč. zák. dobrým mravům. V dovolání směřujícímu proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu žalobkyně (dále též „dovolatelka“) odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Není srozuměna se skutkovým závěrem, že se žalovaní mohli domnívat, že od vymáhání příspěvku bylo upuštěno. V řízení nebylo prokázáno, že byli pracovníkem Okresního úřadu v Břeclavi ujištěni, že příspěvek nemusí vracet. Nesprávnost právního posouzení spatřuje dovolatelka v chybné aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. Prostřednictvím argumentace rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2007, sp. zn. 26 Odo 803/2006, prosazuje názor, že závěr odvolacího soudu o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, založený na možnosti přesvědčení žalovaných, že žalobkyně upustila od vymáhání příspěvku a její dlouhodobá nečinnost, neobstojí. Žalovaní porušením podmínky smlouvy zapříčinili vznik povinnosti vrátit příspěvek a zaplatit úroky z prodlení. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2009, sp. zn. 33 Cdo 890/2007 a na znění § 35 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., zdůrazňuje, že upuštěním od vymáhání pohledávka nezaniká. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla zrušit rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalovaní navrhli dovolání odmítnout. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Žalobkyně nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně obsahově vymezila. Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. V posuzovaném případě je k řešení nastolena otázka, zda výkon práva žalobkyně na zaplacení (části) úroků z prodlení z nevráceného příspěvku na individuální bytovou výstavbu žalovanými odporuje dobrým mravům. Smyslem ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je zamezit takovému výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, které lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má pro