33 Cdo 1250/2022 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1250/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 5. 2023 Spisová značka:33 Cdo 1250/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.1250.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 244 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:7. 8. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1250/2022-353 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně O2 Czech Republic, a. s., se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2, identifikační číslo 60193336, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, za účasti 1) Aston com s. r. o., se sídlem v Praze 9, Rožmitálská 1797, identifikační číslo 26915588, 2) MORA – INFO, s. r. o., se sídlem v Praze 9, Rožmitálská 1797, identifikační číslo 48393274, oběma zastoupeným Mgr. Janem Špačkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dobrovského 1303/13, o nahrazení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 23/2018, o dovolání účastnic proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2021, č. j. 29 Co 460/2021-320, takto: Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 27. 10. 2021, č. j. 10 C 23/2018-307, zamítl návrh účastnic na zastavení řízení podle § 104b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Zrekapituloval, že žalobou podanou dne 2. 2. 2018 se žalobkyně domáhá, aby bylo nahrazeno rozhodnutí Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 5. 12. 2017, č. j. ČTÚ-55 407/2017-603, a rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 28. 7. 2017, č. j. ČTÚ-74-910/2014-606/XXVIII. vyř., a zároveň aby bylo určeno, že mezi žalobkyní a účastnicemi řízení nevznikla smlouva o přístupu podle § 80 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. O meritu rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 5. 12. 2019, č. j. 10 C 23/2018-192, tak, že žalobu o nahrazení rozhodnutí zamítl; rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2020, č. j. 29 Co 115/2020-231. Obě rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021, č. j. 32 Cdo 3734/2020-272, a věc byla vrácena k dalšímu řízení a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 9. K návrhu účastnic na zastavení řízení podle § 104b odst. 1 o. s. ř. (tj. pro nedostatek věcné příslušnosti obecných soudů, který podle jejich přesvědčení plyne z odůvodnění kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu), soud prvního stupně akcentoval, že předmětem řízení jsou nároky plynoucí z práva soukromého a nikoliv veřejného. Z této příčiny je dána pravomoc soudů podle § 244 odst. 1 o. s. ř. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 20. 12. 2021, č. j. 29 Co 460/2021-320, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Cituje § 7 odst. 1 a 2 o. s. ř., § 244 odst. 1 o. s. ř., § 4 odst. 1 písm. a) a § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního dále jen „s. ř. s.“), ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že v řízení podle § 244 odst. 1 o. s. ř. jsou věcně příslušné obecné soudy, a nikoliv soudy rozhodující věci ve správním soudnictví. Žalobkyně je podnikatelkou, operátorkou s vlastní mobilní sítí poskytující veřejně dostupnou telefonní službu. Podle smlouvy uzavřené dne 5. 2. 2013 žalobkyní s první účastnicí, k níž přistoupila druhá účastnice, nebyly účastnice oprávněny užívat telefonní služby poskytované žalobkyní k výkonu vlastní podnikatelské činnosti, tzn. nebyly oprávněny poskytovat vlastní služby elektronických komunikací v síti žalobkyně na jí přidělených číslech. V nyní souzené věci je předmětem řízení „věc soukromého práva“, neboť se žalobkyně návrhem domáhá nápravy porušení smlouvy uzavřené mezi ní a účastnicemi, tzn. v právním vztahu, kde mají její účastnice rovné postavení, žádná ze smluvních stran nevystupuje v postavení nositele veřejné moci, a nemůže tak jednostranně formovat obsah právního vztahu (tj. zakládat práva či ukládat povinnosti). Je nerozhodné, zda přenositelnost telefonního čísla podle § 34 odst. zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, je institutem práva soukromého či veřejného. O nárocích žalobkyně, které byly nejprve projednány, a bylo o nich rozhodnuto správním orgánem, je nyní rozhodováno podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, přičemž v tomto řízení si může soud v souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř. dílčí předběžné otázky, a to i veřejného práva, posoudit sám. Proti usnesení odvolacího soudu podaly účastnice (dále též „dovolatelky“) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř. spojují s tím, že Nejvyšší soud dosud „nevyřešil otázku práva přenositelnosti telefonních čísel podle § 35 odst. 1 (správně § 34 odst. 1) zákona o elektronických komunikacích ve vazbě na charakter této právní úpravy (veřejné subjektivní právo vs. soukromé právo) a otázku, zda je věcně příslušný k vytváření ustálené judikatury právě v otázkách veřejných subjektivních práv, k jejichž ochraně jsou povolány soudy ve správním soudnictví podle § 2 soudního řádu správního.“ Podle názoru dovolatelek přenositelnost telefonního čísla podle § 34 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích je subjektivním veřejným právem, k jehož ochraně jsou povolány soudy ve správním soudnictví. Jsou přesvědčeny o tom, že poskytovateli služeb elektronických komunikací (v nyní souzené věci žalobkyni) je uložena povinnost zajistit, aby si každý účastník žalobkyní poskytovaných telefonních služeb mohl ponechat své telefonní číslo bez ohledu na to, zda mu bude služby poskytovat žalobkyně nebo jiný poskytovatel. Žalobkyně navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout. Dovolání není přípustné. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a předtím například usnesení ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, a ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019