33 Cdo 1279/2024 – Nejvyšší soud

33 Cdo 1279/2024-117 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně UP GROUP INTERNATIONAL s.r.o., se sídlem v Čelákovicích, náměstí 5. května 2055, identifikační číslo 24220922, zastoupené Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované P. S., zastoupené JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Brněnská 300/31, o výmaz věcných práv, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 81/2023, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2024, č. j. 30 Co 27/2024-92, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2024, č. j. 30 Co 27/2024-92, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 11. 2023, č. j. 7 C 81/2023-78, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala určení, že věcné břemeno doživotního užívání jednotky č. XY, způsob využití byt, v k. ú. XY, zřízené pro žalovanou smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 11. 2. 2019, jehož zápis byl proveden pod sp. zn. V-9996/2019-101, neexistuje a dále že neexistuje věcné břemeno doživotního užívání jednotky č. XY, způsob využití byt, v k. ú. XY, zřízené pro žalovanou smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 11. 2. 2019, jehož zápis byl proveden pod sp. zn. V-9994/2019-101, a pakliže tato věcná břemena existují, domáhala se žalobkyně jako vlastnice obou jednotek zrušení každého z věcných břemen za náhradu 1 000 Kč. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 19. 2. 2024, č. j. 30 Co 27/2024-92, potvrdil usnesení ze dne 7. 11. 2023, č. j. 7 C 81/2023-78, jímž Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) zastavil řízení pro nedostatek pravomoci a rozhodl o nákladech řízení a o vrácení soudního poplatku; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 11. 2. 2019 smlouvu o zřízení služebnosti bytu k bytové jednotce č. XY v kat. území XY (dále jen „Smlouva I“), v jejímž článku VI. nazvaném „ostatní ujednání“ bylo uvedeno, že „smluvní strany se dohodly, že veškeré majetkové spory z této smlouvy nebo v souvislosti s ní, jakož i spory, které by v budoucnu vznikly z právního vztahu založeného touto smlouvou, pokud nebudou vyřešeny vzájemnou dohodou, budou projednány a s konečnou platností rozhodnuty jediným rozhodcem určeným výslovnou dohodou obou smluvních stran před uzavřením této smlouvy, a to R. T.“. Ujednání stejného znění obsahuje i smlouva o zřízení služebnosti bytu k bytové jednotce č. XY v kat. území XY (dále jen „Smlouva II“), kterou účastnice uzavřely taktéž dne 11. 2. 2019; obě smlouvy byly 11. 2. 2019 opatřeny úředně ověřenými podpisy. V katastru nemovitostí pro kat. území Vysočany je na LV XY u bytové jednotky č. XY v bytovém domě ve XY čp. XY zapsáno věcné břemeno doživotního užívání této bytové jednotky pro žalovanou, sjednané smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 11. 2. 2019. V katastru nemovitostí pro kat. území XY je na LV XY u bytové jednotky č. XY v bytovém domě ve XY čp. XY zapsáno doživotní věcné břemeno užívání této bytové jednotky pro žalovanou, sjednané smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 11. 2. 2019. Ke dni 2. 8. 2022 byla v obchodním rejstříku jako předmět podnikání žalobkyně uvedena výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1-3 živnostenského zákona. Usnesením ze dne 27. 2. 2023, č. j. 8 C 367/2022-23, Okresní soud Praha-východ žalovanou vyzval, aby se k žalobě vyjádřila, na což žalovaná reagovala podáním z 8. 3. 2023, v němž namítla nedostatek pravomoci soudu z důvodu existence rozhodčí doložky. Na základě těchto skutkových zjištění odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že mezi žalobkyní a žalovanou byly v rámci Smlouvy I a Smlouvy II platně sjednány rozhodčí doložky; rozpor s § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu nálezů (dále jen „ZRŘ“), neshledal. Uzavřel, že žalobkyně je sice nepochybně podnikatelem ve smyslu § 420 odst. 1 o. z., avšak Smlouvy I a II nebyly uzavřeny v rámci jejího předmětu podnikání uvedeného v obchodním rejstříku (výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1-3 živnostenského zákona) a žalobkyně v nich tedy nevystupovala v pozici podnikatele. Tuto argumentaci podpořil tím, že Smlouvy I a II nebyly uzavřeny za účelem dosažení zisku žalobkyně, jelikož z nich měla prospěch jen žalovaná (zřízení služebnosti bylo sjednáno jako bezúplatné). Protože žalobkyně ve prospěch jiných osob věcná břemena pravidelně nezřizuje, není naplněn ani znak soustavnosti. Doslovné znění § 421 odst. 1 o. z. soud označil za příliš formalistické, neboť jeho jazykový výklad vede k absurdnímu závěru, že pouhým zápisem v obchodním rejstříku lze naplnit předpoklady pro zařazení do kategorie podnikatel, což zamezuje sjednat rozhodčí smlouvy ve vztazích mezi jakoukoli právnickou osobou zapsanou v obchodním rejstříku (tj. podnikatelem ve smyslu § 421 odst. 1 o. z.) a fyzickou osobou jednající mimo rámec podnikatelské činnosti (tj. spotřebitelem ve smyslu § 419 o. z.), což podle odvolacího soudu odporuje smyslu a účelu zákona. Odvolací soud proto uzavřel, že věc má být projednána před rozhodcem, a řízení zastavil. Námitkou, že Smlouvy I a II jsou neplatné z důvodu konfliktu zájmů podle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 437 o. z. (neboť byly podepsány na straně jedné žalovanou a na straně druhé jejím manželem, který zastupoval žalobkyni coby jednatel) se pro nedostatek pravomoci nezabýval. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž zpochybnila právní závěr odvolacího soudu dovozující, že pro posouzení, zda rozhodčí smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem (ve smyslu § 2 odst. 1 ZRŘ), je vedle postavení subjektů rozhodné také to, zda jde o smlouvu uzavřenou v souvislosti s podnikatelskou činností podnikatele; má zato, že tato otázka hmotného práva nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Nadto je přesvědčena, že odvolací soud nerespektoval rozhodovací praxi dovolacího soudu, konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005, a jeho usnesení ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3844/2018, neshledal-li v právním vztahu účastnic konflikt zájmů, a potažmo nedovodil neplatnost Smluv I a II jako celku včetně do nich včleněných rozhodčích doložek, respektive touto otázkou se nezabýval. Soudům obou stupňů dále vytýká, že se dostatečně nevypořádaly se všemi jejími námitkami a jejich rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se řízení nezastavuje a žalované uložil povinnost k náhradě nákladů řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nedůvodnost. Ztotožnila se s argumentací soudů obou stupňů. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání je přípustné a důvodné. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“), se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů ze smluv, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel, sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). Za podnikatele se podle § 420 odst. 1 o. z. považuje ten, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, se zřetelem k této činnosti. Dle § 421 odst. 1 o. z. se za podnikatele považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Jako dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou formuluje žalobkyně otázku, „zda při posouzení, jestli byla rozhodčí smlouva uzavřena mezi spotřebitelem a podnikatelem (ve smyslu § 2 odst. 1 ZRŘ) je vedle postavení subjektů rozhodné také to, zda jde o smlouvu uzavřenou v souvislosti s podnikatelskou činností“. Jedná se vskutku o otázku v rozhodovací praxi