33 Cdo 149/2026 — Nejvyšší soud

33 Cdo 149/2026 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2026 Spisová značka:33 Cdo 149/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:33.CDO.149.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Podmínky řízení Nepřípustnost dovolání objektivní [ Nepřípustnost dovolání ] Dotčené předpisy:§ 104 odst. 1 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:4. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 149/2026-326 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobce P. R., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.42 C 219/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 7. 2025, č. j. 42 C 219/2017-314, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2025, č. j. 62 Co 262/2025-319, t a k t o: I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 7. 2025, č. j. 42 C 219/2017-314, se zastavuje. II. Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2025, č. j. 62 Co 262/2025-319, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. IV. Žalobce je povinen do 15 dnů ode dne doručení tohoto usnesení zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 2 soudní poplatek za dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2025, č. j. 62 Co 262/2025-319, který činí 4 000 Kč. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 22. 7. 2025, č. j. 42 C 219/2017-314, odmítl odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 4. 2025, č. j. 42 C 219/2017-310, pro opožděnost, nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků pro řízení o odvolání ze dne 2. 6. 2025 směřujícímu proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 4. 2025, č. j. 42 C 219/2017-310, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 9. 2025, č. j. 62 Co 262/2025-319, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 7. 2025, č. j. 42 C 219/2017-314, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 3. Proti usnesení soudu prvního stupně i proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení a navrhl odklad právní moci a vykonatelnosti napadených rozhodnutí. 4. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Žalobce však svým dovoláním výslovně napadá nejen usnesení odvolacího soudu, ale i usnesení soudu prvního stupně. Opravným prostředkem sloužícím k přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání [srov. § 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)]. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243b o. s. ř. zastavil řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 7. 2025, č. j. 42 C 219/2017-314 (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné pod č. 45/2000 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč.). 5. Podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. 6. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 7. Podle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek. 8. Usnesení ze dne 23. 9. 2025, č. j. 62 Co 262/2025-319, jímž Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 7. 2025, č. j. 42 C 219/2017-314, je sice rozhodnutím, kterým se odvolací řízení končí (§ 237 o. s. ř.), avšak dovolání proti tomuto rozhodnutí není (objektivně) přípustné. V části směřující do výroku, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není dovolání přípustné, neboť mimořádným opravným prostředkem, který v takovém případě slouží k prověření správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, je žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. V části směřující do výroku, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků žalobci, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř., a v části směřující do výroku, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. O nepřípustnosti dovolání byl žalobce poučen v písemném vyhotovení usnesení odvolacího soudu. 9. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2025, č. j. 62 Co 262/2025-319, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 10. Žalobce sice nesplnil podmínku povinného zastoupení dovolatele v dovolacím řízení (§ 241 o. s. ř.), vzhledem k § 241b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. však nebyl důvod činit opatření k odstranění tohoto nedostatku podmínky dovolacího řízení. 11. S ohledem na odmítnutí dovolání pro nepřípustnost podle § 238 o. s. ř. nebylo ani rozhodováno o žádosti dovolatele o osvobození od soudních poplatků, neboť osvobození dovolatele od soudního poplatku za dovolání zde nepřichází v úvahu (srov. § 11a zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů dále jen zákon o soudních poplatcích ), a žalobci byla uložena povinnost k zaplacení soudního poplatku za dovolání [srov. § 4 odst. 1 písm. i) a § 11a ve spojení s § 3 odst. 3 zákona o soudních poplatcích]; výše poplatku vyplývá z položky 23 bodu 2 Sazebníku soudních poplatků. 12. Jelikož bylo dovolání žalobce v přiměřené době odmítnuto, resp. zastaveno, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o jeho návrhu na odklad vykonatelnosti podle § 243 o. s. ř., jenž jako návrh akcesorický sdílí osud dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021). 13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 2. 2026 JUDr. Pavel Krbek předseda senátu