33 Cdo 1936/2008 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1936/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 10. 2009 Spisová značka:33 Cdo 1936/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.1936.2008.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1936/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně D. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. L., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 160/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2007, č.j. 57 Co 403/2007-129, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2007, č.j. 57 Co 403/2007-129,  se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 26. 1. 2007, č.j. 18 C 160/2004-98, určil, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro M. k., katastrálního pracoviště F.-M., na listu vlastnictví č. 284 pro katastrální území D., obec D., okres F.-M., a to objektu bydlení č.p. 12 na parc. č. st. 154, pozemku parc. č. st. 154 zastavěná plocha, pozemku parc. č. 67/4 zahrada, pozemku parc. č. 67/9 orná půda, pozemku parc. č. 72/2 pastvina, pozemku parc. č. 72/3 zahrada a nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro M. k., katastrálního pracoviště F.-M., na listu vlastnictví č. 315 pro katastrální území D., obec D., okres F.-M., a to pozemků ve zjednodušené evidenci – parcely původ pozemkový katastr (PK) – pozemku parc. č. 62, 63, 67/2, 67/3, 571/1, 584/1, 585/1, 586 a 587, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že je dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnického práva k uvedeným nemovitostem, neboť v katastru nemovitostí je i poté, co žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení daru (§ 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“), jako spoluvlastník nemovitostí zapsán žalovaný. Podmínky pro vrácení daru měl soud prvního stupně za splněny, chování žalovaného k dceři dárkyně (žalobkyně) K., kterým žalovaný hrubě porušil dobré mravy, spatřoval v tom, že žalovaný nezaplatil výživné za měsíc červenec 2001 ve výši 1.000,- Kč, za období listopad 2001 až leden 2002 ve výši 3.000,- Kč a za období od 1. 7. 2003 do 29. 2. 2004 ve výši 5.274,- Kč a (dcera) žalobkyně se musela zaplacení výživného domáhat prostřednictvím výkonu rozhodnutí a též cestou zahájení trestního řízení. Obranu žalovaného, že v období, kdy výživné neplatil, byl nezaměstnaný, přičemž z hmotného zabezpečení před nástupem do práce byly prováděny srážky na výživné a že po uplynutí podpůrčí doby šesti měsíců neměl pravidelný příjem, soud prvního stupně odmítl s tím, že žalovaný kromě toho, že vlastnil nemovitý majetek v katastrálním území F., z něhož mohl uspokojovat své potřeby, mohl na zaplacení výživného použít částku 75.000,- Kč, za kterou ale v květnu 2003 zakoupil další byt v domě, v němž bydlel. K druhému důvodu pro vrácení daru uplatněnému žalobkyní, a sice že se žalovaný od září 2002 nestýkal s dcerou účastníků a neprojevoval o ni sebemenší zájem, soud prvního stupně uzavřel, že se nejedná o chování hrubě porušující dobré mravy, neboť na rozdíl od žalovaného to byla dcera účastníků, která neměla zájem o styk s ním, k žalovanému měla v souvislosti s majetkovými spory rodičů negativní vztah, a že žalovaný se styku s dcerou nedomáhal cestou výkonu rozhodnutí o úpravě styku na doporučení orgánu péče o děti. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 10. 2007, č.j. 57 Co 403/2007-129,  rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně stran naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva k nemovitostem i s hodnocením chování žalovaného spočívajícího v tom, že se nestýkal s dcerou účastníků a nezajímal se o ni. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud ani v neplacení výživného za měsíc červenec 2001, za období listopad 2001 až leden 2002 a za období od 1. 7. 2003 do 29. 2. 2004 neshledal „takovou intenzitu hrubého porušení dobrých mravů obdarovaným - žalovaným vůči dceři dárkyně – žalobkyně, kterou by byla splněna jedna  z předpokládaných skutečností jako hmotně právní podmínky pro zánik darovacího vztahu.“ Odvolací soud zohlednil, že žalovaný byl v té době, s výjimkou července 2001 a listopadu 2001 až ledna 2002, za něž mu vznikl dluh v celkové výši 4.000,- Kč, veden v evidenci úřadu práce a odkázán pouze na hmotné zabezpečení, které pobíral od března 2003 po dobu prvních tří měsíců ve výši 4.594,- Kč a po zbývající dobu do 2. 9. 2003 ve výši 3.675,- Kč, a měl přitom ještě vyživovací povinnost k další nezletilé dceři L. Podle odvolacího soudu žalovaný neměl v úmyslu poškodit dceru K., podle své finanční situace se snažil výživné, byť částečně, plnit a jednalo se pouze o přechodné období, navíc nelze – argumentoval odvolací soud – přehlédnout ani výši dlužného výživného a to, že neplacení výživného nemělo trvale nepříznivé následky. Dodal, že prodej nemovitého majetku by byl vzhledem k výši dlužného výživného neúčelný. Dovoláním, jímž žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu, namítá, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“). Vyjadřuje nesouhlas se závěrem, že neplacením výživného žalovaným v červenci 2001, v listopadu 2001 až lednu 2002 a v období od 1. 7. 2003 do 29. 2. 2004 se žalovaný nedopustil chování hrubě porušujícího dobré mravy ve smyslu ustanovení § 630 obč. zák. Placení výživného je podle dovolatelky základní a hlavní povinností rodiče a žalovaný tak nečinil, přestože na úhradu výživného mohl použít jednak nájemné za pronájem osmi hektarů pozemků, jednak částku 75.000,- Kč, kterou však raději použil na zakoupení bytu. Za nepřiléhavý považuje dovolatelka závěr, že prodej nemovitého majetku by byl vzhledem k výši dlužného výživného neúčelný, a poukazuje také na to, že pro neplnění vyživovací povinnosti uložené žalovanému pravomocným rozhodnutím soudu se musela jejího splnění domáhat opakovanými návrhy na výkon rozhodnutí a podáním trestního oznámení. Intenzita chování spočívajícího v neplacení výživného dosahuje podle dovolatelky nejvyššího stupně, neboť dítě se pro případ, že vyživovací povinnost nebude plnit ani druhý rodič, na něhož je pak dítě výživou odkázáno, dostane do stavu hmotné nouze a nebudou uspokojovány jeho základní životní potřeby. Dovolatelka nesouhlasí také se závěrem, že nebyl (co do intenzity) naplněn pojem hrubého porušení dobrých mravů ani tím, že se žalovaný od září 2002 s jejich dcerou nestýkal a neprojevoval o ni zájem. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále opět jen „o.s.ř.“). Dovolání – přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. – je důvodné. Z úřední povinnosti přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem – v daném případě důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. – včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Uvedené vady nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají. Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska  aplikace ustanovení § 630 obč. zák., podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně (např. rozsudek ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Konstatoval, že jimi lze rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v histo