33 Cdo 1995/2022 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1995/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 7. 2023 Spisová značka:33 Cdo 1995/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.1995.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 10. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 2761/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1995/2022-216 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně INTAR a.s., se sídlem v Brně, Bezručova 81/17a, identifikační číslo osoby 25594443, zastoupené JUDr. Filipem Černým, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, Slavíčkova 372/2, proti žalované M. & P., se sídlem XY, identifikační číslo XY, zastoupené Mgr. Ninou Valešovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Kamenická 304/41, o zaplacení 968.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 297/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.11. 2021, č. j. 28 Co 335/2021-183, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 12. 2021, č. j. 28 Co 335/2021-188, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.100,80 Kč k rukám Mgr. Niny Valešové, advokátky. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 3.2021, č. j. 8 C 297/2016-137, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 968.000 Kč s příslušenstvím z titulu ceny díla podle smlouvy o dílo č. STO_03 ze dne 15. 6. 2015 (dále jen „smlouva o dílo“), jíž se žalobkyně zavázala pro žalovanou zhotovit projektovou dokumentaci k rekonstrukci Státní opery. Žalovaná se zavázala uhradit cenu díla, přičemž dne 24. 3. 2016 převzala fakturu na cenu díla, kterou neuhradila. Notářským zápisem notáře JUDr. Martina Diviše NZ 853/2018, N 708/2018 ze dne 9. 10. 2018 jediný společník žalované J. M. při výkonu působnosti valné hromady rozhodl o schválení přeměny žalované rozdělením odštěpením se vznikem nové společnosti podle projektu vyhotoveného dne 21. 8. 2018 společností M. & P., jako rozdělovanou společností, podle něhož rozdělovaná společnost M. & P., nezanikla, ale došlo k přechodu vyčleněné části jmění rozdělované společnosti uvedené v projektu na odštěpením vzniklou nástupnickou společnost M. & P., XY, IČO XY. Přílohou schváleného projektu rozdělení odštěpením je seznam odštěpených projektů a smluv, v něm je zahrnuta i předmětná smlouva o dílo. Soud prvního stupně výzvou ze dne 21. 5. 2020, požádal žalobkyni o sdělení, zda s ohledem na rozdělení žalované společnosti, kdy došlo k přechodu vyčleněné části jmění žalované na společnost M. & P., jehož součástí je i smluvní vztah, který je předmětem tohoto sporu, žalobkyně navrhuje, aby namísto dosavadní žalované vstoupila do řízení společnost M. & P. Na to reagovala žalobkyně vyjádřením ze dne 23. 3. 2021, ve němž změnu nenavrhla. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná v předmětném sporu již není pasivně věcně legitimována. Rozsudkem ze dne 10. 11. 2021, č. j. 28 Co 335/2021-183, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 12. 2021, č. j. 28 Co 335/2021-188, Městský soud Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalobkyně, že nebyla poučena podle § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť toto ustanovení neslouží k tomu, aby se žalující straně dostalo hmotněprávního poučení (tj. poučení o hmotném právu). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně byla o právní skutečnosti, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práv a povinností účastníka řízení podle § 107a o. s. ř upozorněna nejen žalovanou, nástupnickou společností, ale i soudem prvního stupně, přesto však nenavrhla adekvátní procesní postup, v důsledku čehož nebyla v řízení procesně úspěšná. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spojuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále opět jen „o. s. ř.“) s nesprávným právním posouzení otázky pasivní legitimace žalované, při jejímž řešení se odvolací soud dílem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dílem šlo o otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nevyřešené. Dovolatelka připouští, že v průběhu řízení došlo ke skutečnosti, s níž zákon spojuje přechod práv a povinností na třetí subjekt. Podle přesvědčení dovolatelky je dovoláním napadený rozsudek založen na řešení dvou právních otázek, které odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Konkrétně: 1. zda „změna právní kvalifikace skutku a právní kvalifikace žalovaného nároku“ (rozuměj změna právního náhledu soudu na právní posouzení věci) je změnou žaloby, přičemž v řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 944/2006, 2. zda povinnost soudu poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. se vztahuje i na „změnu právní kvalifikace žalovaného nároku“ (opět jde o změnu právního náhledu soudu na právní posouzení věci), přičemž v řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 721/2008. Za dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nevyřešené považuje dovolatelka právní otázky: 3. zda je nadále pasivně legitimována původní dlužnice (žalovaná) v případě, že po zahájení soudního řízení, v němž vystupovala jako žalovaná, bude rozdělena její společnost odštěpením a vznikne (další) nová společnost, s tím, že dojde zároveň k odštěpení jmění s přechodem práv a povinností na nově vzniklou společnost, a to v režimu § 258 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev (dále jen „zákon o přeměnách“), 4. zda zůstávají zachovány účinky výzvy ke splnění dluhu učiněné vůči původnímu dlužníkovi i vůči nově vzniklé společnosti, 5. zda je soud povinen poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. jde-li o „změny právní kvalifikace žalovaného nároku“ jestliže k takové situaci došlo v soudním řízení po rozdělení odštěpením žalované, čímž se dlužníkem stane nově vzniklá společnost a dosavadní dlužník se stane ze zákona ručitelem. Namítá, že je věcí soudu, aby nedostatky žaloby nastoupivší po zahájení řízení v důsledku právní skutečnosti, s níž zákon spojuje převod nebo přechod práva odstranil postupem podle § 118a o. s. ř. Podle přesvědčení žalobkyně nedošlo v důsledku rozdělení odštěpením žalované ke ztrátě její pasivní věcněprávní legitimace v řízení, neboť tato okolnost plyne ze znění § 258 zákona o přeměnách, a pasivní legitimace jí byla v důsledku tohoto zákonného ustanovení „zachována“; nic tak nebránilo, aby bylo v řízení s ní pokračováno. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až § 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen