33 Cdo 2191/2024 – Nejvyšší soud

33 Cdo 2191/2024-968 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně AGENTURY ZVONEK CZ s.r.o., se sídlem ve Zlíně, Pod Nivami 330 (identifikační číslo 262 27 967), zastoupené Mgr. Zdeňkem Mikulášem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1079/3, proti žalované Antilii Servis s.r.o., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2022/125 (identifikační číslo 053 77 854), zastoupené Mgr. Monikou Janouškovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, o 1 435 368,87 Kč s příslušenstvím a o smluvní pokutu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 150/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, č. j. 11 Co 361/2023-921, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 14 360 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Zdeňka Mikuláše, advokáta. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 22. 3. 2023, č. j. 4 C 150/2020-808, zamítl žalobu co do 96 864,56 Kč s 10 % úroky z prodlení od 7. 2. 2020 a co do smluvní pokuty ve výši 0,05 % denně od 7. 2. 2020 (výrok I), žalované uložil zaplatit žalobkyni 1 435 368,87 Kč s 10 % úroky z prodlení z částky 315 475,14 Kč od 7. 2. 2020 a z částky 1 119 893,73 Kč od 13. 5. 2020 do zaplacení „ k rukám právního zástupce žalobkyně“ a smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně z částky 315 475,14 Kč od 7. 2. 2020 a z částky 1 119 893,73 Kč od 13. 5. 2020 do zaplacení „k rukám právního zástupce žalobkyně“ (výroky II, III), a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu (výroky IV, V, VI). Rozsudkem ze dne 20. 3. 2024, č. j. 11 Co 361/2023-921, Městský soud v Praze změnil v odvoláním napadených výrocích II a III rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že v rozsahu smluvní pokuty ve výši 0,05 % denně z částek 315 475,14 Kč a 1 119 893,73 Kč od 21. 3. 2024 do zaplacení žalobu zamítl, a ve zbytku je potvrdil s tím, že žalovaná je povinna plnit k rukám žalobkyně, a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu před soudy obou stupňů. Po právní stránce dospěl k závěru, že účastnice uzavřely podle § 2445 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), smlouvu o zprostředkování (dále jen „smlouva“), jíž se žalobkyně (zprostředkovatelka) zavázala, že žalované (zájemkyni) zprostředkuje uzavření kupních smluv se třetími osobami a žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni provizi; ta byla určena 3 % ze základní ceny pozemku ve výši 1 400 Kč/m², pokud se u vybraného pozemku nedohodne písemně jinak. V případě prodeje pozemku za cenu vyšší náležela zprostředkovatelce vedle provize základní provize dodatečná ve výši jedné třetiny z částky převyšující základní cenu. Sehnala-li kupce přímo žalovaná, měla se základní provize o jednu třetinu krátit. Vázání výše provize na přílohu č. 5 smlouvy (Orientační přehled pozemků) obsahující číselné označení jednotlivých pozemků, jejich výměry a požadované kupní ceny se žalované prokázat nepodařilo. Podle odvolacího soudu žalobkyni náležela provize v celkové výši 5 600 797,50 Kč. Jelikož žalovaná uhradila částku 4 165 428,63 Kč, byla zavázána k doplacení 1 435 368,87 Kč (ve zbytku soud prvního stupně žalobu zamítl). Vzhledem k prodlení žalované s úhradou provize a k ujednání stran o smluvní pokutě vznikl žalobkyni nárok také na její zaplacení ve výši 0,05 % denně z dlužné částky za každý den prodlení. V rámci obrany vznesla žalovaná kompenzační námitku ve výši 2 183 741,13 Kč z titulu podílu na nákladech vynaložených na základy technické vybavenosti (dále jen „ZTV“). Žalovaná pro dané řízení – argumentuje odvolací soud – takovou námitkou nedisponuje, neboť jí tvrzená pohledávka nevyplývá ze stejného závazkového vztahu jako uplatněný nárok a je pohledávkou nejistou, jejíž dokazování přesahuje rámec probíhajícího řízení (§ 1987 odst. 2 o. z.). Proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není přípustné. Vznáší řadu otázek, z nichž některé odvolací soud údajně rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, event. Ústavního soudu (nesprávný výklad smlouvy o zprostředkování, nedostatek řádného odůvodnění rozhodnutí - opomenutí důkazu, absence poučení žalované ze strany soudu v průběhu celého řízení podle § 118a občanského soudního řádu, započitatelnost tvrzené pohledávky žalované), a některé podle jejího názoru dosud dovolací soud ve své rozhodovací praxi neřešil („zda odvolací soud smí shledat hmotněprávní námitku účastníka řízení nedůvodnou pro její neprokázání, aniž by tento účastník byl během … řízení poučen podle ust. 118a odst. 3 občanského soudního řádu o tom, že k prokázání svého tvrzení neoznačil důkazní prostředky“, „zda odvolací soud smí shledat důvodným uplatněný nárok účastníka v soudním řízení, aniž by došlo v průběhu soudního řízení k poučení dle ust. § 118a občanského soudního řádu druhého účastníka o tom, že jeho skutková tvrzení jsou neúplná či k prokázání svých skutkových tvrzení dosud neoznačil všechny potřebné důkazní prostředky k prokázání sporných tvrzení“, či „zda požadavek stanovený v ust. § 1987 odst. 2 o. z., že aktivní pohledávka … nesmí být nejistá a neurčitá, se uplatní i na tu jednostrannou kompenzaci, která se stala perfektní před tím, než byl zahájen spor o pasivní pohledávku…“). Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila a navrhla jeho zamítnutí. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně. Účastnice uzavřely 30. 12. 2016 smlouvu na dobu určitou (do 31. 12. 2020); žalobkyně (zprostředkovatelka) se zavázala vyvíjet činnost ve prospěch žalované (zájemkyně), aby tato měla příležitost uzavřít na sebe navazující smlouvy o budoucích kupních smlouvách a kupní smlouvy, na jejichž základě potom převede za sjednané kupní ceny vlastnické právo k pozemkům na třetí osoby. V článku 2.2.1 smlouvy žalovaná prohlásila, že požaduje zprostředkovat uzavření výše uvedených smluv jen s takovými třetími osobami, které za převod vlastnictví zaplatí kupní cenu ve výši nejméně požadované kupní ceny (příloha č. 5 Orientační přehled pozemků obsahující označení pozemku, jeho výměru a požadovanou kupní cenu). Žalovaná – vlastnice pozemků v lokalitě Višňový sad v katastrálním území Březnice u Zlína – se zavázala žalobkyni za její zprostředkovatelskou činnost zaplatit provizi (článek 2.2.9 smlouvy) sjednanou v článku 3 smlouvy. Základní provize byla smluvena tak, že činí 3 % ze základní kupní ceny, která je 1 400 Kč/m2, pokud se u vybraného výslovně uvedeného pozemku nedohodne písemně jinak. Přesáhne-li konečná kupní cena pozemku základní kupní cenu, má zprostředkovatelka vedle základní provize právo na dodatečnou provizi ve výši jedné třetiny z částky, jež převyšuje základní kupní cenu. V případě zprostředkování prodeje pozemku a stavby na něm zřízené náleží žalobkyni provize za pozemek (základní, příp. dodatečná provize) a dále provize za stavbu ve výši 3 % z ceny stavby. V případě, že kupujícího zajistí přímo žalovaná, má žalobkyně nárok na provizi, ovšem v případě základní se její výše krátí o jednu třetinu. Provize měla být hrazena na základě vystavené faktury. Smluvní pokuta byla ujednána ve výši 0,05 % denně z dlužné částky za každý den prodlení s úhradou provize. V závěrečných ustanoveních článku 5.6.11 se strany dohodly, že smlouvu lze měnit, doplňovat či upravovat výhradně formou písemných ujednání podepsaných oběma stranami. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce výkladu právního jednání. Má za to, že odvolací soud při výkladu smlouvy dal přednost objektivnímu vyjádření stran před jejich skutečnou vůlí, přestože judikatorní praxe hovoří opačně. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2019, ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 28