33 Cdo 2384/2023 – Nejvyšší soud

33 Cdo 2384/2023-157 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M. S., zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, proti žalovanému J. S., o 660.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 5 C 69/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2023, č. j. 21 Co 313/2022-134, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 28.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které získal přijetím plnění při provádění exekuce soudní exekutorkou Mgr. Veronikou Jakubovskou pod sp. zn. 192 EX 294/2017 podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 3. 2016, č. j. 6 C 21/2016-35, potvrzenému rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2017, č. j. 12 Co 509/2016-113, který byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4156/2017. Zároveň po něm požadovala částku 532.000,- Kč jako smluvní pokutu ve výši 500,- Kč denně za dobu od 2. 2. 2018 do 2. 2. 2021 z důvodu porušení jeho závazku podle smlouvy ze dne 27. 11. 2014 umožnit užívání jedné místnosti v bytě na Praze 6 po dobu 90 dní v každém kalendářním roce. Žalobou požadovaná částka 100.000 Kč představuje nemajetkovou újmu způsobenou žalovaným žalobkyni opakovaně vyvolaným soudním řízením a neoprávněnou exekucí, v důsledku čehož se výrazně zhoršil její psychický stav. Okresní soud Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 9. 2022, č. j. 5 C 69/2022-96, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 28.000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 532.000 Kč s úrokem z prodlení (výrokem II.), jakož i žalobu o zaplacení částky 100.000 Kč s úrokem z prodlení (výrokem III.); zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve vztahu k požadavku na zaplacení částky 532.000,- Kč přijal závěr podle něhož, porušil-li žalovaný smluvní povinnost dne 13. 9. 2017 (pokus o užívání místnosti v bytě) a žaloba o zaplacení smluvní pokuty byla podána dne 2. 2. 2021, stalo se tak opožděně. Žalobkyně své právo uplatnila po uplynutí promlčecí lhůty. Ve vztahu k požadavku na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč soud prvního stupně uzavřel, že se žalovaný sice vůči žalobkyni dopustil protiprávního jednání (pokus podvodu), za které byl pravomocně odsouzen, neboť na základě zfalšované kupní smlouvy vedl proti žalobkyni soudní řízení o zaplacení smluvních pokut, ale provedeným dokazováním nebylo prokázáno zhoršení zdravotního stavu žalobkyně od roku 2014 jako následek konfliktu s žalovaným. K její tíži jde to, že svým nedbalým přístupem k právnímu jednání ohledně nakládání s bytem přispěla k rozkolu účastníků a trvalému narušení rodinných vazeb. Podle soudu prvního stupně není dána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a újmou žalobkyně. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 5. 2023, č. j. 21 Co 313/2022-134, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., a III., změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shrnul, že žalovaný zahájil na základě zfalšované kupní smlouvy proti žalobkyni soudní řízení o zaplacení smluvních pokut, následnou exekucí byl postižen její bankovní účet a částka 28.000 Kč byla soudní exekutorkou poukázána na účet žalovaného. Za toto protiprávní jednání byl pravomocně odsouzen a exekuce byla zastavena. Žalovaný však vymožené peněžní prostředky žalobkyni nevrátil. Bezdůvodně se tak na její úkor obohatil, neboť právní důvod, na jehož základě bylo plněno, odpadl. Účastníci dále uzavřeli kupní smlouvu, jejíž součástí byl i závazek žalovaného přenechat k užívání žalobkyni a jiným ve smlouvě specifikovaným oprávněným osobám - po předchozím oznámení - jednu místnost v prodaném bytě po dobu 90 dnů v kalendářním roce. Pro případ porušení tohoto závazku byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 500 Kč/den. Oprávněná osoba předem písemně oznámila zájem o využití místnosti v období od 13. 9. 2017 do 27. 9. 2017, nebylo jí však umožněno předmětný byt užívat. K porušení smluvní povinnosti došlo od 13. 9. 2017 do 27. 9. 2017. Žalobkyně, vědoma si toho, že právo na zaplacení smluvní pokuty za toto období je promlčeno (žalobu podala až 2. 2. 2021), požadovala smluvní pokutu za období od 2. 2. 2018 do 2. 2. 2021 pro porušení smluvní povinnosti od 13. 9. 2017 do 27. 9. 2017. Odvolací soud uzavřel, že za období od 2. 2. 2018 do 2. 2. 2021 žalobkyni právo na smluvní pokutu za nemožnost užívání části bytu nevzniklo. Ve vztahu k požadavku na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč se odvolací soud zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně (dále jen „dovolatelka“). Podle jejího přesvědčení přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) zakládá skutečnost, že rozhodnutí spočívá na řešení otázky hmotného práva, při němž se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019, a ze dne 29. 8. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2185/2022, při výkladu právního jednání. Odvolací soud nezjišťoval skutečnou vůli smluvních stran (neprovedl k této otázce žádné dokazování) při sjednávání smlouvy a účelu smluvní pokuty zajišťující závazek přenechat k užívání žalobkyni (či jiným ve smlouvě specifikovaným osobám) jednu místnost v prodaném bytě po dobu 90 dnů v kalendářním roce. Přípustnost dovolání dále dovolatelka spojuje s řešením otázky dosud v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu neřešené, a to „zda má osoba, která se stala obětí zločinu podvodu ve stádiu pokusu, za který byl jeho pachatel pravomocně odsouzen v trestním řízení, právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích v situaci, kdy jednání pachatele spočívalo v tom, že bez vědomí a souhlasu poškozené osoby vtělil do kupní smlouvy vysoké smluvní pokuty za neprotokolární předání bytu, jejichž část ve výši 585.000 Kč následně žaloval u nalézacího soudu, jež trvalo 6 let, a vymáhal po poškozené osobě v exekučním řízení, jež trvalo přes dva roky, než byla definitivně jeho žaloba zamítnuta a exekuční řízení zastaveno.“ S tímto odůvodněním navrhla, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu stejně jako rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl dovolání zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Dovolání žalobkyně směřující proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně (ohledně nároku na vydání bezdůvodného obohacení), není subjektivně přípustné, jelikož tímto výrokem nebylo rozhodnuto v její neprospěch (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96). Závěr soudu, o tom, jakou vůli smluvní strany projevily, je závěrem skutkovým (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1860/2016); o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav věci (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li soud z právního jednání konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu [srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí (dále jen „Sb. rozh. obč.“)], nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 46, ročník 2002, pod číslem 46]. Zakládá-li proto dovolatelka svou polemiku s právním posouzením věci odvolacím soud