33 Cdo 2489/2022 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2489/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 2. 2023 Spisová značka:33 Cdo 2489/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2489.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vlastnictví Věc Pohledávka Dotčené předpisy:§ 1056 odst. 1,2 o. z. § 1063 o. z. § 2677 o. z. § 1051 o. z. § 1052 o. z. § 489 o. z. § 1721 a násl. o. z. § 496 odst. 2 o. z. § 979 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 5. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2489/2022-186 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce P. H., bytem v XY, zastoupeného Mgr. Alešem Vejrem, advokátem se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo nábřeží 2728/38, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 135.284 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 50/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2020, č. j. 15 Co 68/2020-134, t a k t o: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.276,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Aleše Vejra, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 1. 2020, č. j. 53 C 50/2019-116, uložil žalované zaplatit žalobci 135.284 Kč s 8,5% úroky z prodlení od 2. 3. 2018 do zaplacení, co do úroků z prodlení z částky 135.284 Kč za dobu od 24. 2. 2018 do 1. 3. 2018 žalobu zamítl a žalobci přiznal na náhradě nákladů řízení 79.063,55 Kč. Rozsudkem ze dne 21. 7. 2020, č. j. 15 Co 68/2020-134, Krajský soud v Brně rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadené části změnil jen tak, že zamítl žalobu o zaplacení 8,5% úroku z prodlení z částky 135.284 Kč za den 2. 3. 2018, a ve zbytku věci samé je potvrdil; žalované uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 98.968,05 Kč. Po právní stránce uzavřel, že smrtí M. J., na jejíž jméno byly vystaveny vkladní knížky, připadlo dědictví žalované (státu), která majetek nabyla ve stavu, v jakém byl ke dni smrti zůstavitelky, a to okamžikem právní moci rozhodnutí soudu v dědickém řízení, avšak s účinky ex tunc, tj. ke dni smrti zůstavitelky (§ 460, § 462 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“). Vkladní knížka – pokračuje odvolací soud – nemá povahu cenného papíru, je jen potvrzením peněžního ústavu o existenci a výši vkladu, sama o sobě žádnou majetkovou hodnotu nemá. Pokud ale „žalovaná o existenci tří vkladních knížek vedených Českou spořitelnou na jméno zůstavitelky M. J. nevěděla, tedy nečinila žádné kroky k tomu, aby tyto majetkové hodnoty, které jako odúmrť taktéž připadly státu, byly státu vyplaceny, přičemž důvodem, pro který začala žalovaná činit kroky k zajištění těchto hodnot, bylo právě nalezení předmětných vkladních knížek žalobcem a jejich poctivé odevzdání žalované (když jak již bylo výše uvedeno, bez tohoto jednání žalobce by se žalované uvedených hodnot nemuselo vůbec dostat)“, je namístě prostřednictvím § 10 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), aplikovat ustanovení § 1056 o. z. Měnící výrok o věci samé zdůvodnil tím, že lhůta pro zaplacení nálezného uplynula až 2. 3. 2018 (§ 1968, § 1970 o. z.). V dovolání, kterým napadla potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, žalovaná uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání a řádně vyložila, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení. Uplynutím stanovené doby se podle § 2679 o. z. ruší závazek ze smlouvy o účtu, zanikají práva a povinnosti výstavce vkladní knížky i práva a povinnosti majitele účtu, ke kterému byla vkladní knížka vystavena. Zrušení závazků je spojeno s povinností výstavce vyplatit zůstatek peněžních prostředků s příslušenstvím majiteli vkladní knížky, a to bez zbytečného odkladu. Výstavce musí projevit iniciativu ke splnění své povinnosti, zejména jedná-li se o vkladní knížku na jméno. Nález a odevzdání vkladních knížek „nepřispěl k nabytí majetkové hodnoty ze strany státu,“ neboť žalovaná by v každém případě peněžní prostředky z účtu získala. Dovolatelka souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vkladní knížka je pouhým potvrzením peněžního ústavu o existenci a výši vkladu a žádnou majetkovou hodnotu sama o sobě nemá. Nejde o „věc“, ale o právo majitele účtu, k němuž byla vkladní knížka vystavena, na výplatu (zůstatku) peněžních prostředků z tohoto účtu, tj. o pohledávku z účtu (§ 2676 odst. 1, § 2679 o. z.). Ustanovení o nálezu (§ 1051 a násl. o. z.) se netýkají práv jako nehmotných věcí ve smyslu § 496 odst. 2 o. z. a užití analogie ve smyslu § 10 o. z. je vyloučeno. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 11. 2021, č. j. 33 Cdo 3720/2020-156, dovolání zamítl a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení před dovolacím soudem. S poukazem na ustálenou rozhodovací praxi – rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2001, ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2501/2004, ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 702/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 144/2011, a ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 884/2013 – potvrdil závěr odvolacího soudu, že vkladní knížka nemá povahu cenného papíru, ale je jen potvrzením peněžního ústavu o existenci a výši vkladu; sama o sobě žádnou majetkovou hodnotu nemá. Nelze ji ztotožnit s pohledávkou majitele účtu – jinými slovy, cenu (hodnotu) vkladní knížky nelze ztotožnit s výší peněžních prostředků na účtu. Majitel vkladní knížky, který je současně majitelem účtu, má právo na výplatu zůstatku peněžních prostředků s příslušenstvím ke dni zrušení závazku (§ 2679 o. z.), ale pouze po předložení vkladní knížky (§ 2677 o. z.). Žalovaná byla vyznačena jako nová majitelka vkladních knížek s právem nakládat s peněžními prostředky na účtech až po doložení pravomocného rozhodnutí soudu o dodatečném projednání pozůstalosti, které by nebylo vydáno, pokud by žalobce nalezené vkladní knížky neodevzdal. Ze strany peněžního ústavu zákon po zrušení závazkového právního vztahu iniciativu při zjišťování majitele účtu, k němuž byla vystavena vkladní knížka, nepředpokládá. Proto Nejvyšší soud analogickou aplikací dovodil, že je namístě použít ustanovení § 1056 odst. 2 o. z. o ceně nálezu na vkladní knížku tak, že její hodnota (cena) se rovná výši peněžních prostředků na účtu, k němuž byla vystavena (§ 10 odst. 1 o. z.). Z hlediska zákonem chráněných hodnot (princip spravedlivé rovnosti) je nutné použít právní normu, která – obecně – na nález ztracené věci, jež nemá žádnou majetkovou hodnotu (peněžní prostředky jsou majetkem výstavce vkladní knížky), nedopadá. Nálezem ze dne 15. 8. 2022, sp. zn. IV. ÚS 638/22, Ústavní soud rozhodnutí dovolacího soudu zrušil z důvodu porušení práva žalované (stěžovatelky) na řádně vedené soudní řízení (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a požadavku právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Uvedl, že zdůvodnění právního závěru Nejvyššího soudu trpí logickým rozporem: na jedné straně dovolací soud konstatoval, že vkladní knížka nemá povahu cenného papíru, je jen potvrzením peněžního ústavu o existenci a výši vkladu a sama o sobě žádnou majetkovou hodnotu nemá, resp. nelze ji ztotožnit s pohledávkou majitele účtu, na straně druhé zdůraznil, že bez předložení vkladní knížky nelze s peněžními prostředky na účtu nakládat, z čehož vyvodil (pro účely použití § 1056 odst. 2 o. z.), že vkladní knížka má „hodnotu“ rovnající se výši peněžních prostředků na účtu. V posuzované věci „jde o výjimečnou situaci, ke které došlo pochybením v pozůstalostním řízení, přičemž k uplatnění pravidla zakotveného v § 2679 občanského zákoníku tak dojít nemohlo a posoudit nynější věc podle tohoto ustanovení, kterého se dovolává stěžovatelka, nepřicházelo v úvahu“. K právu nálezce Ústavní soud poznamenal, že „hodnotu nalezené věci je nutno posuzovat z pohledu vlastníka i nálezce, a v závislosti na tom použít buď pravidlo stanovené v § 1056 odst. 1 větě první anebo pravidlo stanovené v § 1056 odst. 2 větě druhé občanského zákoníku, což se nestalo. Ani nálezci ani stěžovatelce se proto v soudním řízení nedostalo ústavně souladné odpovědi na to, zda a jaké nálezci náleží nálezné a podle jakého ustanovení je třeba věc posoudit, ačkoli na tom závisela odpověď na dovolací otáz