33 Cdo 2635/2024 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2635/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 12. 2024 Spisová značka:33 Cdo 2635/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.2635.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vázanost rozhodnutím soudu Úschova Předběžná otázka Dotčené předpisy:§ 299 z.ř.s. § 291 odst. 2 z.ř.s. § 1953 o. z. § 135 odst. 2 o. s. ř. § 159a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 1. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2635/2024-501 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně Career Partner, s. r. o., se sídlem v Praze - Stodůlkách, Na Hvížďalce 1666/8, identifikační číslo osoby 27360903, zastoupené Mgr. Ing. Robertem Bochníčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Americká 489/33, proti žalované ppm factum, a. s., se sídlem v Rudné, K Vypichu 1087, identifikační číslo osoby 27883299, zastoupené JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Anny Letenské 34/7, o 295 389 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 156/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2024, č. j. 23 Co 279/2023-449, takto: I. Dovolání se v části směřující proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2024, č. j. 23 Co 279/2023-449, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha západ ze dne 7. 8. 2023, č. j. 16 C 156/2017-381, ve výroku I o zamítnutí žaloby v rozsahu částky 69 583 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 23. 5. 2017 do zaplacení, odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2024, č. j. 23 Co 279/2023-449, se ve zbývajícím rozsahu ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 295 389 Kč (s příslušenstvím) z titulu své odměny podle smlouvy o vzájemné spolupráci uzavřené účastnicemi dne 15. 4. 2014. Odměna za období od 15. 4. 2014 do 31. 7. 2014 činila celkem 350 000 Kč a bylo na ní dosud plněno 54 611 Kč. Okresní soud Praha-západ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 8. 2023, č. j. 16 C 156/2017-381, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 10. 2023, č. j. 16 C 156/2017-393, zamítl žalobu o zaplacení 295 389 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 23. 5. 2017 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Krajský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 4. 2024, č. j. 23 Co 279/2023-449, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Účastnice jako podnikatelky uzavřely 15. 4. 2014 smlouvu o vzájemné spolupráci za účelem účasti ve výběrovém řízení na dočasné přidělování zaměstnanců agenturou práce, které vypsal Masokombinát Plzeň s. r. o. (dále jen „Masokombinát“). Ve smlouvě se žalobkyně zavázala poskytovat jako subdodavatel žalované plnění ze zakázky vzešlé z výběrového řízení a žalovaná se zavázala jí za spolupráci platit odměnu 100 000 Kč měsíčně. Dne 27. 5. 2014 byla uzavřena rámcová smlouva o dočasném přidělování zaměstnanců mezi Masokombinátem a účastnicemi (jako „agenturou“) za dohodnutou odměnu. Plnění zakázky fakticky zajišťovala agentura najatá žalovanou a na administrativní činnosti se podílela jednatelka a další zaměstnanci žalobkyně. Dne 9. 7. 2014 bylo s Masokombinátem dohodnuto ukončení spolupráce založené rámcovou smlouvou, a to ke dni 31. 7. 2014. Mzdové náklady za červen 2014 byly Masokombinátem zaslány na účet žalobkyně. Protože účastnice do 15. 8. 2014 nesdělily, komu má být vyplacena odměna za červen a červenec 2014, složil Masokombinát částku 567 430,30 Kč do soudní úschovy. V řízení vedeném Okresním soudem Plzeň–město pod sp. zn. 34 C 352/2015 byla žalované pravomocně uložena povinnost souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalobkyni; dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo zamítnuto. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně jen v právním závěru, že žalobkyni mohl vzniknout nárok na odměnu pouze za období od 24. 5. 2014 do 31. 7. 2014 ve výši 225 806 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že nárok v této výši žalobkyni vznikl, avšak pohledávka žalobkyně (i s 8,05% úroky z prodlení od 23. 5. 2017 do 25. 2. 2019, kdy se pohledávky setkaly) zanikla započtením, když žalovaná v řízení proti pohledávce žalobkyně započetla svou pohledávku za žalobkyní ve výši 283 715,15 Kč představující jednu polovinu částky složené do soudní úschovy Masokombinátem na základě trojstranné rámcové smlouvy z 27. 5. 2014. Podle odvolacího soudu žalované nevzniklo žádné právo na plnění podle dvoustranné smlouvy o vzájemné spolupráci s žalobkyní z 15. 4. 2014, neboť jediným peněžitým plněním sjednaným v této smlouvě byla odměna 100 000 Kč měsíčně pro žalobkyni. Pohledávku proti Masokombinátu z rámcové smlouvy ale měly obě účastnice řízení a jednalo se o pohledávku společnou, spravovanou podle zásad o spoluvlastnictví v souladu s § 1868 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Podle odvolacího soudu bylo v řízení o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy „pouze určeno platební místo“ ve vztahu k výplatě peněz od Masokombinátu směrem k oběma účastnicím, jeho předmětem nebylo určení, komu vyplacené prostředky náleží. Námitku promlčení žalované částky ani započítávané pohledávky neshledal důvodnou. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) včas dovolání, kterým výslovně napadla výrok I a navrhla jeho změnu tak, že bude žalobě vyhověno. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud nepostupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Z obsahu dovolání se pak podává, že za nesprávně vyřešenou považuje otázku účelu a smyslu řízení podle § 299 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předmětem řízení o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy bylo jen určení platebního místa ve vztahu k výplatě složené odměny, nikoli určení, kdo má na tyto finanční prostředky právní nárok. Odkázala na závěry dovozené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2127/2014, (a v něm citovaných rozhodnutí) o tom, že jádrem celého řízení je rozhodnout, komu náleží vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy. V daném případě bylo rozhodnuto, že podle rámcové smlouvy dohodnutá odměna složená do soudní úschovy patří pouze žalobkyni a žalované žádné právo na vyplacení odměny podle této smlouvy nesvědčí. Není proto správný závěr odvolacího soudu, že polovina odměny složená do úschovy Masokombinátem náleží žalované a že do úschovy složená pohledávka se spravuje podle zásad o spoluvlastnictví. K jejímu započtení tak dojít nemohlo. Dále vytýká soudu, že nerespektoval zásadu věci pravomocně rozhodnuté (vyřešené předběžné otázky o vlastnictví započítávané částky), a poukazuje na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Dovolací soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti