33 Cdo 3164/2024 – Nejvyšší soud

33 Cdo 3164/2024-415 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně M. R., zastoupené JUDr. Jaroslavem Tesákem Ph.D. LL.M., advokátem se sídlem Brno, Veveří, Jaselská 940/23, proti žalované J. Š., zastoupené JUDr. Jiřím Dobišarem, advokátem se sídlem Břeclav, Smetanovo nábřeží 956/6, o 328 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 16 C 147/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2024, č. j. 14 Co 213/2023-368, ve znění usnesení ze dne 29. 7. 2024, č. j. 14 Co 213/2023-380, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Břeclavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 6. 2023, č. j. 16 C 147/2021-306, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 327 864 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 1. 6. 2021 do zaplacení, co do částky 136 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o nákladech státu. 2. Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. 14 Co 213/2023-368, ve znění usnesení ze dne 29. 7. 2024, č. j. 14 Co 213/2023-380, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části o věci samé a ve výroku o nákladech státu potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 3. Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že rodiče žalobkyně dne 7. 8. 2009 poskytli žalované (která byla tehdy parnerkou jejich syna a zároveň bratra žalobkyně) půjčku 327 864 Kč za účelem koupě městského bytu, doba i podmínky jejího vrácení se měnily s tím, že nejpozději se stala splatnou v roce 2012, kdy započal běh tříleté promlčecí doby, která marně uplynula, tudíž došlo k promlčení práva na její vrácení. Žalobkyně právo na vrácení půjčky nabyla po úmrtí rodičů (věřitelů) děděním v roce 2022. 4. Uplatnění námitky promlčení žalovanou shledal odvolací soud rozporným s dobrými mravy. Poukázal na to, že žalovaná si za půjčené peníze v roce 2009 koupila byt a získala majetkovou hodnotu, která během času podstatně narostla s tím, že jeho tržní hodnota mnohonásobně převyšuje dlužnou částku a navíc žalované přináší další možnosti zhodnocení jmění prostřednictvím pronájmu. Půjčka jí byla poskytnuta v dobré víře za účelem úspory finančních nákladů spojených s bankovní půjčkou, kterou by si jinak musela vzít, přičemž vztahy mezi rodiči žalobkyně a žalovanou minimálně v té době byly velmi dobré, o čemž svědčí nejen, že jí poskytli bezúročnou půjčku s dlouhou dobou splatnosti, ale i to, že jí umožnili bydlení v rodinném domě, který původně vlastnili a který byl na jejich přání převeden do vlastnictví dcery žalované, a to s opomenutím jejich přímých potomků (nepominutelných dědiců), ač zde byly neúspěšné snahy o opětovný převod domu do jejich spoluvlastnictví. K „vyřešení záležitosti s domem“, na něž žalovaná posléze vázala vrácení půjčky, tak nikdy nedošlo. Přestože měla v úmyslu se s nezletilou dcerou do svého bytu odstěhovat, tento záměr neuskutečnila a naopak její dcera v zastoupení žalované podala žalobu na vyklizení domu proti svému otci a proti žalobkyni, která zde jako rodinný příslušník původních vlastníků vyrostla a měla zde dlouhá léta své věci. Podle odvolacího soudu se rodiče žalobkyně (věřitelé) s ohledem na rodinné vazby soudního vrácení peněz nedomáhali z omluvitelných důvodů, mezi něž nepochybně patřil velmi dobrý a blízký vztah k vnučce i k samotné žalované a jejich společné bydlení v jednom domě vyžadující pro bezproblémové soužití dobré vztahy, dále přístup žalované, která je opakovaně ujišťovala o své snaze peníze vrátit, a i s ohledem na měnící se podmínky vrácení, kdy otec žalobkyně předpokládal, že by žalovaná mohla peníze vracet z nájemného, což však rovněž nečinila. Odmítl tvrzení žalované, že peníze vracela formou investic do rodinného domu, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná na ně neměla peníze (nedostatkem peněz ostatně odůvodňovala žalobu o vrácení daru) a na nákladech spojených s provozem a údržbou domu se až do své smrti převážně podíleli rodiče žalobkyně, a to i z titulu osob oprávněných z věcného břemene jeho užívání, a poté žalovaná za svou nezletilou dceru jako vlastnici. Odvolací soud proto uzavřel, že k promlčení nároku došlo již za života rodičů žalobkyně, která marné uplynutí promlčecí doby nezpůsobila, a nepřiznání práva na vrácení půjčky v důsledku uplynutí promlčecí doby by pro ni bylo za dané situace nepřiměřeným postihem. 5. Žalovaná v podaném dovolání, jehož součástí učinila i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť neaplikoval obecné zásady pro posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, a zároveň má za to, že uvedená otázka rozporu námitky promlčení s dobrými mravy doposud Nejvyšším soudem nebyla vyřešena. Nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy lze dovozovat z okolností, za nichž byla námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku, tudíž je irelevantní argumentace odvolacího soudu, že půjčka byla poskytnuta v rámci dobrých vztahů, nebo to, že za ni získala byt. Dále namítá nesprávné skutkové zjištění ohledně spoluvlastnictví žalobkyně či rodičů, a že zpětného převodu se domáhal pouze bratr žalobkyně, a to nikoliv vůči rodičům, ale vůči osobám, jež dům užívaly, aniž měly užívací právo, přičemž není zřejmé, jak tyto okolnosti mají dokládat rozpor s dobrými mravy. To, že původní věřitelé vrácení půjčky nikdy soudně nevymáhali, ač jim v tom nic nebránilo, nemůže podle dovolatelky jít k její tíži. V tomto směru je podaná žaloba spíše nerespektováním rozhodnutí původních věřitelů půjčku nevymáhat s vědomím, že bude promlčena. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně marné uplynutí promlčecí doby, která marně uplynula za života jejích předchůdců, nezpůsobila, podle mínění dovolatelky znamená, že každý dědic promlčené pohledávky má jistou právní ochranu a neplatí vůči němu námitka promlčení, jak by mohla být uplatněna vůči jeho předchůdci, který promlčení zavinil, když prakticky žádný dědic se na promlčení pohledávky jeho právního předchůdce nepodílí. Nadto v projednávané věci soud prolomil promlčení s odstupem přibližně šesti let. Dovolatelka proto klade otázku, zda věřitel má mít možnost odkazovat své dávno promlčené pohledávky s tím, že dědic, jenž s pohledávkou neměl nic společného a marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, bude pohledávku i po letech úspěšně vymáhat. Podle dovolatelky odvolací soud (stejně tak i soud prvního stupně) právní závěr týkající se rozporu námitky promlčení s dobrými mravy neodůvodnil; podle ní se o žádnou výjimečnou intenzitu okolností, jež by odůvodňovaly zásah do právní jistoty – možnosti uplatnit námitku promlčení, navíc za situace, kdy rodiče žalobkyně marné uplynutí promlčecí doby zavinili, neboť jim nic nebránilo svůj nárok žalovat u soudu, nejedná. 6. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. 7. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 8. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 10. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jak je tomu v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl). 11. Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylu