33 Cdo 3593/2007 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3593/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 1. 2010 Spisová značka:33 Cdo 3593/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.3593.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dovolání Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:5. 3. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3593/2007  ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalované JUDr. L. V., zastoupené advokátkou, o příslušenství z částky 300.000,- Kč vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 407/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2007, č. j. 30 Co 15/2007-121, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. července 2006, č. j. 21 C 407/2001-87, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 300.000,- Kč s 20 % úrokem z prodlení od 16. 11. 1998 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně H. B. a žalovanou byla dne 21. 9. 1998 uzavřena smlouva o úschově, na jejímž základě H. B. u ní složila 300.000,- Kč, představující kupní cenu movitých věcí zanechaných ve směněném bytě s tím, že tato částka bude vyplacena M. M. oproti předložení originálu nájemní smlouvy uzavřené H. B., jejímž předmětem bude byt v P., V. 738/37. Soud prvního stupně uzavřel, že úschova byla sjednána na dobu nejdéle do 15. 11. 1998 a pokud do této doby nedošlo k uzavření dohody o výměně bytů ani nájemní smlouvy ve prospěch H. B., byla žalovaná povinna úschovu H. B. vrátit. Žalovaná v rozporu s podmínkami, za kterých měla částku 300.000,- Kč z úschovy vyplatit, ji vydala D. K., aniž prověřila jím předložené listiny, tedy neopatrovala předmět úschovy řádně a odpovídá tak žalované za škodu ve smyslu § 751 obč. zák. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. března 2007, č. j. 30 Co 15/2007-121, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 20 % úroku z prodlení z částky 300.000,- Kč od 16. 11. 1998 do 10. 10. 2001 a 11,5 % úroku z prodlení z částky 300.000,- Kč od 11. 10. 2001 do zaplacení, a ve výroku o poplatkové povinnosti; jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vzal za prokázané, že H. B. (dědička původní žalobkyně) smlouvou podle § 524 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) postoupila pohledávku nabytou z titulu dědictví po H. B. za žalovanou M. K. Vycházeje z výpovědi H. B. ze dne 11. 10. 2001 a výpovědi žalované ze dne 14. 2. 2002 zachycené ve spisu Policie ČR v P., ČTS: OR 10-692/SKPV-2002, vzal za prokázané, že žalovaná byla H. B. vyzvána k vydání předmětu úschovy dne 9. 10. 2001. Na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil odvolací soud nárok žalobkyně jako požadavek na vydání předmětu úschovy a nikoliv jako nárok z titulu odpovědnosti za škodu podle § 751 obč. zák. V otázce doby trvání úschovy uzavřel, že smlouva o úschově nebyla uzavřena na dobu určitou do 15. 11. 1998; do uvedeného dne mělo dojít pouze k uzavření nájemní smlouvy H. B. a na trvání smlouvy nemělo uplynutí tohoto dne žádný vliv. Povinností žalované tak bylo nadále předmět úschovy opatrovat a to až do okamžiku předložení nové nájemní smlouvy H. B. nebo v případě neuskutečněné výměny bytů, než jí tato informace bude sdělena. O zmařené výměně se žalovaná dozvěděla až 9. 10. 2001, neboť tvrzení o tom, že se jí této informace dostalo již počátkem roku 1999 nebylo prokázáno. I kdyby k tomu došlo, nemusela na tuto zprávu brát zřetel, jelikož nebylo doloženo, že byla rovněž informována svědkyní C., že tak činí v zastoupení H. B. Z těchto skutečností odvolací soud dovodil, že závazek žalované vydat předmět úschovy nadále trvá a protože trvání úschovy nebylo časově omezeno datem 15. 11. 1998, v otázce prodlení vyšel z § 563 obč. zák. Vyzvala-li právní předchůdkyně žalobkyně žalovanou k vydání úschovy dne 9. 11. 2001,  má právo na úroky z prodlení z žalované částky od 11. 11. 2001 až do zaplacení. V dovolání, kterým podle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žalobkyně brojí pouze proti měnícímu výroku ve věci samé, odvolacímu soudu prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř. vytýká nesprávný závěr o okamžiku, ke kterému měla žalovaná povinnost vyplatit částku 300.000,- Kč z úschovy. Dovozuje, že z odst. 2. a 4. dohody o advokátní úschově ze dne 21. 9. 1998 vyplývá, že nedojde-li k uzavření nájemní smlouvy ve prospěch H. B. do 15. 11. 1998, vrátí žalovaná proti písemnému potvrzení předmět úschovy Heleně Beranové. Doba trvání úschovy tedy byla výslovně dohodnuta, respektive „z okolností bylo zřejmé, jak dlouho má být věc v úschově“. Žalovaná se tak dostala do prodlení s vrácením sporné částky již druhým dnem po uplynutí doby úschovy. Dovolatelka není srozuměna se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že žalovaná byla informována o neuskutečnění výměny bytů původní žalobkyní a vyzvána k vydání úschovy až dne 9. 10. 2001. Vycházejíc z výpovědi svědkyně M. C., svědka R. C., a z obsahu spisu Policie ČR sp. zn. ČTS: OR 10-692/SKPV-2002, má dovolatelka zato, že se tak stalo již „počátkem roku 1999“. I v případě, že by předmětná úschova byla sjednána bez určení doby trvání, byla žalovaná v prodlení s její výplatou již od počátku roku 1999 a nikoliv až od 11. 11. 2001. Žalovaná navrhla dovolání jako nedůvodné zamítnout. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo zatíženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., a ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalobkyně vymezila, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu žalobkyně prosazuje názor, že na základě odst. 4. dohody o advokátní úschově měla žalovaná povinnost dnem následujícím po uplynutí doby úschovy (tj. po 15. 11. 1998) vyplatit složenou částku úschovy H. B. (původní žalobkyni). Podle odst. 4. dohody o advokátní úschově „v případě, že k uzavření nájemní smlouvy pro nájemce H. B. nedojde ani v termínu do 15. 11. 1998 dohodly se obě strany, že JUDr. P. (nyní V.) vrátí 300.000,- Kč proti písemnému potvrzení paní H. B. a účastnice kupní smlouvy k témuž datu od kupní smlouvy ze dne 21. 9. 1998 odstoupí a vzájemná plnění si vrátí“. To, že si smluvní strany smluvní ujednání vykládají různě, není ničím neobvyklým, zejména v případě, kdy dojde až k soudnímu sporu. Ustanovení § 35 odst. 2 a 3 obč. zák. předpokládají, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Citovaná výkladová pravidla se uplatní zejména v situaci, kdy účastníci řízení interpretují obsah smluvních ujednání odlišným způsobem; taková situace ovšem bez dalšího neznamená, že právní úkon vyložit nelze, neboť jejich zájmy a postoje projevené v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat vůli, kterou projevili při právním úkonu. Je nepochybné, že si účastnice dohody o advokátní úschově dohodly, že nedojde-li k uzavření nájemní smlouvy ve prospěch H.