33 Cdo 3753/2015 – Nejvyšší soud

33 Cdo 3753/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně O. S., zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované SINTEM s.r.o. se sídlem v Karlových Varech, Stará Louka 328/60, identifikační číslo 291 06 087, zastoupené JUDr. Filipem Černým, advokátem se sídlem v Praze 6, Slavíčkova 2, o zaplacení 3.924,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 41 C 42/2015, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. května 2015, č. j. 12 Co 177/2015-25, takto: Dovolání se zamítá. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 17. března 2015, č. j. 41 C 42/2015-19, zastavil řízení a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Finančnímu úřadu pro Karlovarský kraj, se sídlem Západní 1800/19, Karlovy Vary; současně rozhodl o nákladech řízení. Dovodil, že nárok na vrácení zaplacené daně z přidané hodnoty (ve výši 3.924,05 Kč), který žalobou žalobkyně coby zahraniční fyzická osoba ze země mimo Evropskou unii po zakoupení zboží v České republice a jeho vyvezení mimo území Evropské unie vůči žalované uplatnila s odkazem na § 84 odst. 7 zákona č. 235/2004 sb., o dani z přidané hodnoty, je charakteru veřejnoprávního. Není proto v pravomoci civilních soudů o věci rozhodovat (§ 7 odst. 1 o. s. ř.) a nezbývá než řízení zastavit pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Odkazuje na „ust. § 237 odst. 1 daňového řádu (zákona č. 280/2009 Sb.)“ dovodil, že rozhodovat o věci přísluší finančnímu úřadu. Poplatník je totiž oprávněn požadovat od plátce daně vysvětlení v případě, že má pochybnosti o správnosti sražené nebo vybrané daně. Plátce daně je povinen poplatníkovi podat písemné vysvětlení a opravit případnou chybu. Pokud poplatník s postupem plátce nesouhlasí, může podat na tento postup stížnost správci daně, který je plátci daně příslušný, což je v posuzovaném případě Finanční úřad pro Karlovarský kraj. Tomuto úřadu proto věc postoupil. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. května 2015, č. j. 12 Co 177/2015-25, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení se nezastavuje. Vycházeje ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně na rozdíl o něj dospěl k závěru, že rozhodnutí o nároku na vrácení daně z přidané hodnoty náleží do pravomoci soudů. Ustanovení § 237 odst. 1 daňového řádu se vztahuje pouze na podnikatelské subjekty, které jsou plátci daně z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“). V projednávané věci však jde o občanskoprávní nárok uplatněný kupujícím (žalobkyní) vůči prodávajícímu (žalované), který je plátcem DPH; nejde o spor podnikatelských subjektů o výši vyplaceného DPH, nýbrž o spor, v němž kupující po prodávající požaduje vrácení DPH, byť nárok vyplývá z § 84 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že při řešení otázky pravomoci k projednání a rozhodování předmětné věci (vrácení částky odpovídající zaplacené dani z přidané hodnoty kupujícímu - fyzické osobě s místem pobytu mimo území EU) se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně od rozhodnutí ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 532/2001, ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 137/2005 a ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Odo 415/2005). Neshledá-li dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s uvedenou judikaturou, namítá žalovaná, že otázka, kterou předkládá k dovolacímu přezkumu, nebyla dosud Nejvyšším soudem řešena. Připomíná, že nárok na vrácení daně může být uplatněn pouze u plátce daně, který uskutečnil zdanitelné plnění. Postup plátce je upraven daňovým předpisem; plátce je povinen daň vrátit při splnění zákonem stanovených podmínek. Nárokovanou daň z přidané hodnoty žalobkyni nevrátila, neboť měla za to, že podmínky vrácení nebyly splněny. Daň přiznala finančnímu úřadu a odvedla do státního rozpočtu. Žalobkyně ke sděleným pochybnostem zaujala konfrontační přístup a namísto doložení nároku se obrátila na soud. Obranou proti nevrácení daně je však stížnost na postup plátce daně k příslušnému finančnímu úřadu. Žalovaná prosazuje názor, že při vrácení daně vykonává činnost v působnosti správce daně. Pokud se žalobkyně domáhá, aby jí byla uložena povinnost vrátit daň přiznanou v daňovém přiznání a uhrazenou do státního rozpočtu, pak je takový spor svojí povahou i předmětem sporem daňovým. V pravomoci soudu není rozhodovat ve věcech daňových. Podle § 2 odst. 1 daňového řádu je vratka DPH, která je snížením státního rozpočtu, daní. Jako taková je pak tato daň předmětem správy daní a není v pravomoci soudu o ní rozhodovat. V poslední řadě žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že „se nevypořádal s chybějící podmínkou aktivní legitimace zmocněnce žalobkyně a v řízení nepostupoval podle § 103 a 104 odst. 1 a 2 o. s. ř. Žalovaná má pochybnost o tom, zda se žalobkyně, která je cizinkou, o zahájení řízení vůbec dozvěděla; všechny písemnosti (včetně udělené plné moci k zastupování) jsou totiž v českém jazyce. Udělení plné moci ze strany žalobkyně tedy nemohlo být učiněno vážně, resp. lze pochybovat o vážnosti projevené vůle a lze mít za to, že takový úkon je ve smyslu § 552 zákona č. 89/2012 Sb. neplatný. Žalovaná vyjádřila podezření, že společnost, která žalobkyni zastupuje, využila jejího omylu a používá ji nyní jako nástroj při vymáhání odkoupeného formuláře na vratku daně. Ze všech uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil a rozhodl tak, že předmětné řízení se zastavuje, přičemž po právní moci rozhodnutí věc postoupí příslušnému finančnímu úřadu. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Nesouhlasí s žalovanou, že záležitost spadá do pravomoci finančních úřadů. Má za to, že v řízení dostatečně prokázala, že se jedná o spor civilního charakteru, jehož rozhodování spadá do pravomoci soudů. Předmětem sporu není vrácení DPH, nýbrž vrácení části kupní ceny odpovídající výši DPH, jež byla v kupní ceně zahrnuta. Ve věci tak nejde o daň jako takovou. Civilní povaha sporu je vymezena postavením stran sporu, neboť zde se nejedná o vztah mezi plátcem daně (žalovanou) a správcem daně (státem), ale o vztah zákazníka (žalobkyně) a prodejce – obchodníka (žalované). Oprávněným subjektem zkoumat, zda byly splněny podmínky pro vrácení DPH podle § 84 zákona o dani z přidané hodnoty je soud. K namítané neplatnosti plné moci, kterou udělila společnosti VP Tax Free s. r. o., uvádí, že ví, co podepsala a byla s postupem, který je s nárokováním vrácení DPH spojen, řádně srozuměna. Dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 [srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“)], k tomu oprávněným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné pro řešení otázky, zda je v pravomoci soudu projednání a rozhodnutí sporu o vrácení částky odpovídající zaplacené dani z přidané hodnoty, kterou zahraniční fyzická osoba s místem pobytu mimo území Evropské unie požaduje po tuzemském prodávajícím, od něhož koupila zboží, které následně vyvezla mimo území Evropské unie. Tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena (§ 237 o. s. ř.). Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Žalovaná takové vady v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Ze skutkových zjištění soudu vyplývá, že žalobkyně jako soukromoprávní subjekt (zahraniční fyzická osoba s místem pobytu mimo území Evropské unie) uplatňuje nárok proti žalované jakožto jinému soukromoprávnímu subjektu (právnické osobě) na vrácení finanční částky, kterou jako kupující zaplatila za zboží, které u ní zakoupila a následně vyvezla mimo území Evropské unie; tato částka představuje část kupní ceny odpovídající dani z přidané hodnoty. K důkazu soudu předložila doklad o prodeji zboží vystavený žalovanou, z něhož vyplývá, že v rámci kupní ceny 22.610,- Kč žalobkyně zaplatila i sazbu DPH 21 % v částce 3.924,05 Kč. Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Citované ustanovení vymezuje pravomoc soudů obecně tak, že v občanském soudním řízení se projednávají všechny soukromoprávní věci vyjma těch, které zákon svěřuje do pravomoci jiný