33 Cdo 3761/2015 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3761/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 1. 2016 Spisová značka:33 Cdo 3761/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.3761.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smluvní pokuta Právní úkony Dotčené předpisy:§ 35 odst. 2 obč. zák. § 37 odst. 1 obč. zák. § 544 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 3. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3761/2015 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně D. S., zastoupené Mgr. Petrem Šívarou, advokátem se sídlem v Brně, Zahradnická 223/6, proti žalované KRYSTAL GROUP s.r.o., se sídlem v Brně, Staré Brno, Hybešova 270/28 (identifikační číslo osoby 28268211), zastoupené JUDr. Danielem Ševčíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, o 3.960.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 113 C 223/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2015, č. j. 19 Co 335/2014-270, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2015, č. j. 19 Co 335/2014-270, ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek ze dne 4. 2. 2014, č. j. 113 C 223/2012-170, kterým Městský soud v Brně žalobu v rozsahu 3.960.000,- Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2014, č. j. 113 C 223/2012-170, ve výrocích, jimiž byla žaloba v rozsahu 3.960.000,- Kč zamítnuta a rozhodnuto o nákladech řízení, se ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Ve výroku označeným rozhodnutím krajský soud (mimo jiné) potvrdil rozsudek ze dne 4. 2. 2014, č. j. 113 C 223/2012-170, kterým Městský soud v Brně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 3.960.000,- Kč, a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 212.681,24 Kč; žalované přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 78.285,- Kč. Ve shodě se soudem prvního stupně posoudil odvolací soud ujednání o smluvních pokutách obsažená ve smlouvách o převodu vlastnictví specifikovaných jednotek jako absolutně neplatné právní úkony z důvodu neurčitosti (§ 544 a násl., § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“). Povinnosti, jejichž porušení má být sankcionováno pokutou, jsou vymezeny „příliš obecně“ a ani výkladem nelze dovodit, „co by měla žalovaná udělat a tudíž se ani nedá říct, co měla porušit“ (§ 35 odst. 2 obč. zák., § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jímž prosazuje, že závazek žalované – „učinit všechny potřebné kroky a poskytnout veškerou potřebnou součinnost k tomu, aby předmět převodu byl příslušným orgánem zkolaudován“ – není neurčitý. Odvolací soud měl ujednání o smluvních pokutách vyložit pomocí výkladových pravidel občanského a obchodního zákoníku s tím, že proces, který ústí ve vydání kolaudačního souhlasu, se podává ze zákona č. 183/2006 Sb. a z prováděcí vyhlášky č. 503/2006 Sb. Příslušná ustanovení těchto předpisů určují minimální rozsah úkonů stavebníka, zejména povinnost provádět stavbu v souladu s projektovou dokumentací, se stanovisky a vyjádřeními dotčených orgánů takovým způsobem, aby mohla být zkolaudována. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§ 237, § 239 o. s. ř.); určitost právního úkonu posoudil v rozporu s tím, co je uvedeno níže. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle ustanovení § 544 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda (odstavec 1/). Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (odstavec 2/). Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně; vyšel z toho, že smlouvou o převodu vlastnictví jednotky z 23. 11. 2010 žalovaná převedla žalobkyni vlastnické právo „jednotky č. … v 1. nadzemním podlaží domu č.p. postaveném na pozemku p.č. 1291/1 … v obci B., katastrální území S. B.“, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku. Protože v době uzavření smlouvy nebyla jednotka kolaudována, zavázala se žalovaná „učinit všechny potřebné kroky a poskytnout veškerou potřebnou součinnost k tomu, aby předmět převodu byl příslušným orgánem zkolaudován“ (článek VIII bod 2). V článku VIII bodu 3 se strany dohodly, „že pokud nedojde k vydání pravomocného kolaudačního rozhodnutí nejpozději do 31. 12. 2010, je nabyvatel oprávněn požadovat po převodci zaplacení smluvní pokuty ve výši 10.000,- Kč za každý i započatý den prodlení se splněním této povinnosti.“ Smlouvou o převodu vlastnictví jednotky z 23. 11. 2010 žalovaná převedla žalobkyni vlastnické právo „jednotky č. … v 1. nadzemním podlaží domu č.p. a mezonetu (mezipatře) mezi 1. nadzemním podlaží domu a 2. nadzemním podlaží domu, postaveném na pozemku p.č. 1291/1 … v obci B., katastrální území S. B.“, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku. Protože v době uzavření smlouvy nebyla jednotka kolaudována, zavázala se žalovaná „učinit všechny potřebné kroky a poskytnout veškerou potřebnou součinnost k tomu, aby předmět převodu byl příslušným orgánem zkolaudován“ (článek VIII bod 2). V článku VIII bodu 3 se strany dohodly, „že pokud nedojde k vydání pravomocného kolaudačního rozhodnutí z důvodu na straně převodce nejpozději do 31. 12. 2010, je nabyvatel oprávněn požadovat po převodci zaplacení smluvní pokuty ve výši 20.000,- Kč za každý i započatý den prodlení se splněním této povinnosti.“ Obě smlouvy byly uzavřeny podle zákona č. 72/1994 Sb. a „v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v plném znění“. Sankce neplatnosti právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák. se váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho věcný obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001). Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma (jako je tomu v projednávaném případě), musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán, a nepostačuje, je-li smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to objektivně seznatelné z jejího textu. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, a ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001). Ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jed