33 Cdo 3821/2022 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3821/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 8. 2023 Spisová značka:33 Cdo 3821/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.3821.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Smlouva o přepravě osob Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 2553 o. z. Nařízení (ES) č. 261/2004 § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:29. 10. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3821/2022-80 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně A. Š., bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Brno, Kopečná 241/20, proti žalované Smartwings, a.s., se sídlem Praha 6, K Letišti 1068/30, identifikační číslo osoby 25663135, o 400 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 61 C 210/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2022, č. j. 28 Co 114/2022-64, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 10. 2021, č. j. 61 C 210/2020-46, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 400 EUR s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 19. 3. 2020 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 6. 2022, č. j. 28 Co 114/2022-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že určil výši náhrady nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to: a) Lze přímo použitelný předpis Evropské unie považovat za „přepravní řád“ ve smyslu § 2553 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník? b) Lze označit za správný postup soudu, kdy se tento bez dostatečného zdůvodnění odchýlí od ustanovení unijního právního aktu a ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie? c) Lze označit za správný postup soudu, kdy tento bez zdůvodnění svého postupu nerespektuje smysl a účel existujícího unijního právního aktu? d) Lze připustit, aby vnitrostátní soud bez opory v unijním právním aktu či ustálené rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie rozšiřoval podmínky ztěžující uplatnění nároků spotřebitelů v neprospěch spotřebitelů v rozporu se smyslem a účelem takového unijního právního aktu? e) Lze považovat za eurokonformní výklad Nařízení a § 2553 zákona č. 89/2012Sb., občanský zákoník, že nárok ze zpožděného (či zrušeného) letu se promlčí za 6 měsíců? Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Spojuje-li dovolatelka přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného nebo procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen. Otázka, zda lze přímo použitelný předpis Evropské unie považovat za „přepravní řád“ ve smyslu § 2553 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), takovou otázkou není, protože na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá. Zbylé žalobkyní zformulované otázky směřující ke zpochybnění závěru odvolacího soudu, že žalobkyni právo na náhradu škody, která jí vznikla tím, že (nepravidelná) přeprava nebyla provedena včas, nelze přiznat, protože nebylo uplatněno ve lhůtě stanovené v § 2553 odst. 3 o. z., Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3206/2022, v němž ve skutkově i právně obdobné věci dovodil následující: Podle § 2553 odst. 2 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále opět jen „o. z.“), při nepravidelné přepravě osob nahradí dopravce škodu vzniklou cestujícímu tím, že přeprava nebyla provedena včas; podmínky a rozsah náhrady stanoví přepravní řády, uvedená práva musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas. K pojmu lhůty „bez zbytečného odkladu“ se Nejvyšší soud vyslovil již mnohokrát, například v rozsudcích ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, a ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, nebo v usnesení ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 113/2012; závěry, které zde přijal a odůvodnil, jsou použitelné i pro úpravu občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014. Nejvyšší soud dovodil, že takto vymezená lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost plnit či jinak konat, a jde tak o neurčitou lhůtu. Její podstatu vymezuje již její slovní vyjádření. Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ vyplývá, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu (jednání) či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty závisí vždy na okolnostech konkrétního případu. Takové posouzení lhůty „bez zbytečného odkladu“ zcela koresponduje s právními závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve své judikatuře při řešení konkrétních případů. Rovněž tak Ústavní soud (srov. nález ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05) vysvětlil, že vágní pojem „bez zbytečného odkladu“ je třeba vykládat s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že v každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily. Rovněž podle judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. jeho rozsudky ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 6 As 1/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 9 Afs 20/2010, a ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 9 Afs 21/2010) jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, tedy v co nejkratším časovém úseku, přičemž v praxi je nutno tento pojem vykládat podle konkrétního případu (tedy „ad hoc“) v závislosti od účelu, který chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci tohoto pojmu dosáhnout. V odborné literatuře panuje shoda na tom, že znění ustanovení § 2553 odst. 3 o. z. („není-li právo z přepravní smlouvy uplatněno v uvedené lhůtě, zaniká“) je třeba interpretovat v souladu s § 2580 o. z. tak, že právo na náhradu škody neprekluduje, nýbrž se promlčuje (Sedláček, P. Komentář k § 2553. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Praha: C. H. Beck, 2014, s. 993, marg. č. 10-12. nebo Hrádek, J. Komentář k § 2553. In: Hrádek, J. Smlouvy o přepravě v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 46 – 47, marg. č. 195.). Podle § 609 věty první o. z., nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Institut promlčení stimuluje věřitele, aby v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt vykonávali svá práva včas (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 846/2006, ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011, ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3515/2015 nebo ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5165/2015). Naznačené působení na věřitele – jejich motivace k aktivnímu postupu při výkonu práv – však není cílem samo o sobě, ale je vedeno zájmem na ochraně dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1295/2014), resp. též domnělých dlužníků, tedy osob, které věřitelé ve svých žalobních tvrzeních za dlužníky označují, ač podle hmotného práva nositeli předmětných povinností nejsou. Tato ochrana je zdůvodněna ohledy důkazními a ohledy ekonomickými (viz Brim, L. Komentář k § 609. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1950, marg. č. 41). Odvolací soud nepochybil, jestliže mezi práva,