33 Cdo 3884/2022 – Nejvyšší soud

33 Cdo 3884/2022-132 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně V. D., bytem XY, zastoupené JUDr. Andreou Vrzáňovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Dejvická 46, proti žalované DER Touristik CZ a.s. (dříve Cestovní kancelář FISCHER, a. s.), se sídlem v Praze 4, Babákova 2390/2 (identifikační číslo osoby 453 12 974), zastoupené JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 8, Větrná 848/16, o 65 360 Kč s příslušenstvím, v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 295/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2022, č. j. 70 Co 230/2022-81, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.888,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Svobody, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 4. 2022, č. j. 18 C 295/2021-60, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 65 360 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení ceny zájezdu, a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že žalobkyně s právní předchůdkyní žalované uzavřela dne 4. 2. 2020 smlouvu o zájezdu č. 2125261 pro 4 osoby do Itálie s ubytováním v hotelu Orso Grigio v termínu od 29. 2. 2020 do 7. 3. 2020. Dne 28. 2. 2020 žalobkyně od této smlouvy písemně odstoupila z důvodu pandemie COVID-19; žalovaná důvod odstoupení neuznala za mimořádnou okolnost, vrátila žalobkyni částku 24 800 Kč za skipasy, ponechala si částku 65 360 Kč jako odstupné, neboť v místě zájezdu ani v jeho blízkém okolí se v dané době nenacházelo žádné ohnisko nákazy covidu, předmětné lyžařské středisko bylo zcela funkční a zájezdy do něj probíhaly bez problémů. Nabídku žalované na vystavení poukazu na zájezd do stejného hotelu v sezóně 2020/2021 v hodnotě 50 procent žalované částky žalobkyně neakceptovala. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že smlouva nebyla ukončena odstoupením, ale dohodou účastnic za sjednaných podmínek. Jako obiter dictum uvedl, že v případě odstoupení od smlouvy by žalované vzniklo právo na odstupné podle § 2533 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), které podle článku VII odst. 5 písm. e) Všeobecných obchodních podmínek cestovní kanceláře (dále jen „VOP“) činilo 90 % ceny zájezdu; nebyly totiž naplněny podmínky pro odstoupení od smlouvy bez povinnosti platit odstupné ve smyslu § 2535 o. z., jichž se žalobkyně dovolávala. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 8. 2022, č. j. 70 Co 230/2022-81, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o uzavření smlouvy o zájezdu, akcentoval, že bylo nesporné, že žalobkyně žalované sdělila, že z důvodu obav o zdraví a případných možných problémů s návratem do země či následnou možnou karanténou vyhodnocuje situaci v Itálii pro účastníky zájezdu nebezpečnou a z tohoto důvodu se neodvažuje s rodinou do sjednané destinace odjet; požádala o vrácení peněz. Žalovaná reagovala sdělením, že situaci v destinaci monitoruje, nevyskytují se v ní ohniska nákazy a zájezd může bez problémů proběhnout. Upozornila, že pokud se účastníci zájezdu nezúčastní, uplatní vůči žalobkyni právo na odstupné; žalobkyni dala na výběr buď zaplacení odstupného ve výši 90 % z celkové ceny zájezdu (podle čl. VII VOP) nebo vrácení částky za skipas ve výši 24 800 Kč a cenu za ubytování jako odstupné. Žalobkyně za tohoto stavu potvrdila, že se zájezdu rodina nezúčastní a vybrala druhou variantu nabídky. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že projev vůle žalobkyně jednoznačně směřoval k tomu, zájezdu se nezúčastnit a smlouvu ukončit jednostranným právním jednáním, což potvrdila i poté, co ji žalovaná upozornila, že bude požadovat odstupné. I odvolací soud reflektoval, že v daném období panovaly obavy z pandemicky se rozšiřující (tehdy ještě neznámé) infekce SARS Covid-19, která byla vnímána jako ohrožující, avšak v destinaci, v níž se měl zájezd uskutečnit, ani v její bezprostřední blízkosti se nemoc nenacházela a situace nebránila tomu, aby zájezd proběhl. Zvýšené obavy žalobkyně o zdraví posoudil jako subjektivně vnímané okolnosti, které ji motivovaly k rozhodnutí odstoupit od smlouvy, zatímco žalovaná byla připravena všechny sjednané služby poskytnout. Jestliže v místě určení nebo jeho bezprostředním okolí nenastaly nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které by měly významný dopad na poskytování zájezdu nebo na přepravu osob do místa určení cesty nebo pobytu, k odstoupení od smlouvy došlo v intencích § 2533 o. z. a žalované vzniklo právo na odstupné. V situaci, kdy byl žalobkyni poskytnut benefit nižšího odstupného (a žalovaná jí navíc nabídla voucher na náhradní zájezd v ceně 50% původní ceny ubytování) a kdy k odstoupení od smlouvy došlo krátce před zahájením zájezdu, hodnotil odvolací soud odstupné jako přiměřené a požadavek na jeho vrácení posoudil jako nedůvodný. Nad rámec uvedeného doplnil, že ani fakt, že zájezd se měl uskutečnit v období, které vymezuje ve svém § 2 zákon č. 185/2020 Sb. (s termínem zahájení od 20. 2. 2020 do 31. 8. 2020), neznamená, že i pro aplikaci citovaného zákona, tj. možnost poskytnutí voucheru na náhradní zájezd pořadatelem zájezdu namísto vrácení peněz z neuskutečněného zájezdu, by nemusely být kumulativně splněny podmínky ustanovení § 2535 o. z. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena a dále na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V souvislosti s dosud neřešenou otázkou dovolatelka uplatnila pochyby, zda odvolací soud správně posoudil, že nedošlo k naplnění podmínek stanovených v § 2535 občanského zákoníku, resp. ke splnění podmínek pro její odstoupení od smlouvy o zájezdu bez povinnosti platit žalované odstupné“. Prosazuje, že v souzené věci došlo k naplnění podmínek pro odstoupení od smlouvy bez sankce ve smyslu § 2535 a 2536a o. z., neboť v cílové destinaci nastaly nevyhnutelné a mimořádné události ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/2302 ze dne 25. 11. 2015, o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU a o zrušení směrnice Rady 90/314/EHS (dále jen „směrnice“). Odklon od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 440/2013 shledává dovolatelka při aplikaci „ustanovení § 157 o. s. ř., když z napadeného rozsudku nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, neboť v žádné možné interpretaci odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývají žádná skutková zjištění, a navíc se jedná o situaci, kdy odvolací soud sice potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (zamítnutí žaloby), avšak z jiného důvodu, než se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž bylo prováděno dokazování, kdy se jedná o překvapivé rozhodnutí.“ „Jinak“ podle názoru dovolatelky posoudil odvolací soud právní otázky „zda se na její případ odstoupení od smlouvy měl aplikovat zákon č. 185/2020 Sb., tedy zda žalovaná byla povinna poskytnout jí voucher v hodnotě zájezdu (žalované částky)“ a „zda v souladu s právem spotřebitele měla právo zvolit si vrácení peněz namísto přijetí poukazu (voucheru) a zda se ujednání smlouvy o zájezdu a všeobecné podmínky mají přiměřeně vykládat ve prospěch zákazníka cestovní kanceláře, tedy spotřebitele“. V poslední řadě formuluje žalobkyně v dovolání otázku, „zda v případě, že by nedošlo k platnému odstoupení od smlouvy podle § 2535 o. z., ale k odstoupení dle § 2533 o. z., by byla výše odstupného přiměřená dle § 2533 odst. 2 o. z.“. Žalovaná se vyjádřila k dovolacím námitkám a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kte