33 Cdo 3884/2022 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3884/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 6. 2023 Spisová značka:33 Cdo 3884/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.3884.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Smlouva o zájezdu (o. z.) Odstupné Dotčené předpisy:§ 2533 o. z. § 2535 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:11. 9. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3884/2022-132 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně V. D., bytem XY, zastoupené JUDr. Andreou Vrzáňovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Dejvická 46, proti žalované DER Touristik CZ a.s. (dříve Cestovní kancelář FISCHER, a. s.), se sídlem v Praze 4, Babákova 2390/2 (identifikační číslo osoby 453 12 974), zastoupené JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 8, Větrná 848/16, o 65 360 Kč s příslušenstvím, v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 295/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2022, č. j. 70 Co 230/2022-81, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.888,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Svobody, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 4. 2022, č. j. 18 C 295/2021-60, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 65 360 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení ceny zájezdu, a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že žalobkyně s právní předchůdkyní žalované uzavřela dne 4. 2. 2020 smlouvu o zájezdu č. 2125261 pro 4 osoby do Itálie s ubytováním v hotelu Orso Grigio v termínu od 29. 2. 2020 do 7. 3. 2020. Dne 28. 2. 2020 žalobkyně od této smlouvy písemně odstoupila z důvodu pandemie COVID-19; žalovaná důvod odstoupení neuznala za mimořádnou okolnost, vrátila žalobkyni částku 24 800 Kč za skipasy, ponechala si částku 65 360 Kč jako odstupné, neboť v místě zájezdu ani v jeho blízkém okolí se v dané době nenacházelo žádné ohnisko nákazy covidu, předmětné lyžařské středisko bylo zcela funkční a zájezdy do něj probíhaly bez problémů. Nabídku žalované na vystavení poukazu na zájezd do stejného hotelu v sezóně 2020/2021 v hodnotě 50 procent žalované částky žalobkyně neakceptovala. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že smlouva nebyla ukončena odstoupením, ale dohodou účastnic za sjednaných podmínek. Jako obiter dictum uvedl, že v případě odstoupení od smlouvy by žalované vzniklo právo na odstupné podle § 2533 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), které podle článku VII odst. 5 písm. e) Všeobecných obchodních podmínek cestovní kanceláře (dále jen „VOP“) činilo 90 % ceny zájezdu; nebyly totiž naplněny podmínky pro odstoupení od smlouvy bez povinnosti platit odstupné ve smyslu § 2535 o. z., jichž se žalobkyně dovolávala. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 8. 2022, č. j. 70 Co 230/2022-81, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o uzavření smlouvy o zájezdu, akcentoval, že bylo nesporné, že žalobkyně žalované sdělila, že z důvodu obav o zdraví a případných možných problémů s návratem do země či následnou možnou karanténou vyhodnocuje situaci v Itálii pro účastníky zájezdu nebezpečnou a z tohoto důvodu se neodvažuje s rodinou do sjednané destinace odjet; požádala o vrácení peněz. Žalovaná reagovala sdělením, že situaci v destinaci monitoruje, nevyskytují se v ní ohniska nákazy a zájezd může bez problémů proběhnout. Upozornila, že pokud se účastníci zájezdu nezúčastní, uplatní vůči žalobkyni právo na odstupné; žalobkyni dala na výběr buď zaplacení odstupného ve výši 90 % z celkové ceny zájezdu (podle čl. VII VOP) nebo vrácení částky za skipas ve výši 24 800 Kč a cenu za ubytování jako odstupné. Žalobkyně za tohoto stavu potvrdila, že se zájezdu rodina nezúčastní a vybrala druhou variantu nabídky. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že projev vůle žalobkyně jednoznačně směřoval k tomu, zájezdu se nezúčastnit a smlouvu ukončit jednostranným právním jednáním, což potvrdila i poté, co ji žalovaná upozornila, že bude požadovat odstupné. I odvolací soud reflektoval, že v daném období panovaly obavy z pandemicky se rozšiřující (tehdy ještě neznámé) infekce SARS Covid-19, která byla vnímána jako ohrožující, avšak v destinaci, v níž se měl zájezd uskutečnit, ani v její bezprostřední blízkosti se nemoc nenacházela a situace nebránila tomu, aby zájezd proběhl. Zvýšené obavy žalobkyně o zdraví posoudil jako subjektivně vnímané okolnosti, které ji motivovaly k rozhodnutí odstoupit od smlouvy, zatímco žalovaná byla připravena všechny sjednané služby poskytnout. Jestliže v místě určení nebo jeho bezprostředním okolí nenastaly nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které by měly významný dopad na poskytování zájezdu nebo na přepravu osob do místa určení cesty nebo pobytu, k odstoupení od smlouvy došlo v intencích § 2533 o. z. a žalované vzniklo právo na odstupné. V situaci, kdy byl žalobkyni poskytnut benefit nižšího odstupného (a žalovaná jí navíc nabídla voucher na náhradní zájezd v ceně 50% původní ceny ubytování) a kdy k odstoupení od smlouvy došlo krátce před zahájením zájezdu, hodnotil odvolací soud odstupné jako přiměřené a požadavek na jeho vrácení posoudil jako nedůvodný. Nad rámec uvedeného doplnil, že ani fakt, že zájezd se měl uskutečnit v období, které vymezuje ve svém § 2 zákon č. 185/2020 Sb. (s termínem zahájení od 20. 2. 2020 do 31. 8. 2020), neznamená, že i pro aplikaci citovaného zákona, tj. možnost poskytnutí voucheru na náhradní zájezd pořadatelem zájezdu namísto vrácení peněz z neuskutečněného zájezdu, by nemusely být kumulativně splněny podmínky ustanovení § 2535 o. z. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena a dále na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V souvislosti s dosud neřešenou otázkou dovolatelka uplatnila pochyby, zda odvolací soud správně posoudil, že nedošlo k naplnění podmínek stanovených v § 2535 občanského zákoníku, resp. ke splnění podmínek pro její odstoupení od smlouvy o zájezdu bez povinnosti platit žalované odstupné“. Prosazuje, že v souzené věci došlo k naplnění podmínek pro odstoupení od smlouvy bez sankce ve smyslu § 2535 a 2536a o. z., neboť v cílové destinaci nastaly nevyhnutelné a mimořádné události ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/2302 ze dne 25. 11. 2015, o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU a o zrušení směrnice Rady 90/314/EHS (dále jen „směrnice“). Odklon od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 440/2013 shledává dovolatelka při aplikaci „ustanovení § 157 o. s. ř., když z napadeného rozsudku nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, neboť v žádné možné interpretaci odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývají žádná skutková zjištění, a navíc se jedná o situaci, kdy odvolací soud sice potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (zamítnutí žaloby), avšak z jiného důvodu, než se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž bylo prováděno dokazování, kdy se jedná o překvapivé rozhodnutí.“ „Jinak“ podle názoru dovolatelky posoudil odvolací soud právní otázky „zda se na její případ odstoupení od smlouvy měl aplikovat zákon č. 185/2020 Sb., tedy zda žalovaná byla povinna poskytnout jí voucher v hodnotě zájezdu (žalované částky)“ a „zda v souladu s právem spotřebitele měla právo zvolit si vrácení peněz namísto přijetí poukazu (voucheru) a zda se ujednání smlouvy o zájezdu a všeobecné podmínky mají přiměřeně vykládat ve prospěch zákazníka cestovní kanceláře, tedy spotřebitele“. V poslední řadě formuluje žalobkyně v dovolání otázku, „zda v případě, že by nedošlo k platnému odstoupení od smlouvy podle § 2535 o. z., ale k odstoupení dle § 2533 o. z., by byla výše odstupného přiměřená dle § 2533 odst. 2 o. z.“. Žalovaná se vyjádřila k dovolacím námitkám a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř