33 Cdo 4988/2009 — Nejvyšší soud

33 Cdo 4988/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 11. 2011 Spisová značka:33 Cdo 4988/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.4988.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Obec Podnikání Podnikatel Dotčené předpisy:čl. 1 obch. zák. čl. 2 odst. 1 obch. zák. čl. 3 předpisu č. 116/1990Sb. čl. 1 odst. 1 předpisu č. 131/2000Sb. čl. 1 odst. 3 předpisu č. 131/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 12. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 4988/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně městské části Praha 2 se sídlem úřadu městské části v Praze 2, náměstí Míru 20, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého 502, proti žalované FX Radost, s. r. o. se sídlem v Praze 2, Bělehradská 120, identifikační číslo 45805857, zastoupené JUDr. Drahomírem Šachtou, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 28, o zaplacení 30.182,125 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn 14 C 114/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2008, č. j. 39 Co 292/2007-131, takto: I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2008, č. j. 39 Co 292/2007-131, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. března 2007 č. j. 14 C 114/2003-113, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 25.462,125 Kč, se zamítá. II. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2008, č. j. 39 Co 292/2007-131, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. března 2007 č. j. 14 C 114/2003-113, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 4.720,- Kč, a proti výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) v pořadí druhým ve věci vydaným rozsudkem ze dne 16. března 2007, č. j. 14 C 114/2003-113, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 30.182,125 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení (předchozí rozsudek ze dne 11. ledna. 2006, č. j. 14 C 114/2003-74, byl ve vyhovujícím výroku o částce 30.182,125 Kč a ve výroku o nákladech řízení zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2006, č. j. 39 Co 523/2006-96, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení). Vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 10. 7. 2002 dvě smlouvy o nájmu nebytových prostor v domu čp. 234 v B. ulici v P. žalobkyně; na základě těchto smluv žalovaná užívala nebytové prostory o rozlohách 539 m 2 a 335 m2 za měsíční nájemné ve výši 42.554,- Kč a 35.791,- Kč. Žalované vznikl ke dni 1. 7. 2002 dluh vůči žalobkyni ve výši 942.229,- Kč v důsledku jejího zaviněného jednání, který uznala písemně a zavázala se jej žalobkyni splácet formou měsíčních splátek po 29.500,- Kč spolu s běžným nájemným. Původně žalovaná částka 215.690,- Kč tak představovala dlužné nájemné a splátky dluhu, vše za období měsíců červenec a srpen 2003. Po částečných zpětvzetích žaloby předmětem řízení zůstal požadavek na zaplacení 0,1% za každý den prodlení z částky 78.345,- Kč od 26. 8. 2003 do 16. 7. 2004 (tj. 25.462,125 Kč) a na zaplacení 0,05% za každý den prodlení z částky 29.500,- Kč od 1. 9. 2003 do 16. 7. 2004 (tj. 4.720,- Kč). Při konfrontaci ustanovení § 517 odst. 2 a § 544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), za použití výkladových pravidel podle § 35 odst. 2 obč. zák. soud prvního stupně dovodil, že si smluvní strany dohodly pro případ prodlení s placením nájemného či splátky uznaného dluhu sankci ve formě smluvní pokuty. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. ledna 2008, č. j. 39 Co 292/2007-131, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení. Akcentoval, že vztah mezi účastnicemi řízení je vztahem občanskoprávním a nikoli obchodněprávním (tento závěr ostatně přijal i soud prvního stupně), neboť v obou smlouvách si dohodly, že práva a povinnosti se budou mimo smlouvu řídit dále zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a občanským zákoníkem, přičemž neuzavřely dohodu podle § 262 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). O obchodně závazkový vztah nemůže jít z toho důvodu, že se podle § 261 odst. 2 obch. zák. netýkal zabezpečování veřejných potřeb, nýbrž pronájmu majetku obce. S odvoláním na § 121 odst. 3 a § 517 odst. 2 obč. zák. odvolací soud vyloučil, že by sankce za pozdní úhradu sjednaných částek byla smluvní pokutou podle § 544 obč. zák., nýbrž za použití jazykového výkladu slovního spojení „úrok z prodlení“ použitého smluvními stranami dovodil, že jednoznačně úmyslem účastnic bylo pro případ prodlení dohodnout výši úroků z prodlení. S ohledem na kogentní charakter ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. takovou dohodu shledal neplatnou pro rozpor se zákonem. V tomto ohledu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003-83, publikované pod R 26/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Na rozdíl od obchodních závazkových vztahů totiž nelze v občanskoprávních vztazích dohodnout výši úroků z prodlení. V dovolání, jehož přípustnost žalobkyně (dále též „dovolatelka“) opírá o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ohlašujíc dovolací důvody podle § 241a odst. 2 a § 241a odst. 3 o. s. ř., odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není srozuměna se závěrem, že právní vztah mezi účastnicemi není vztahem obchodněprávním, nýbrž občanskoprávním, a proto je neplatná dohoda o výši úroků z prodlení. Prosazuje názor, že při pronájmu nebytových prostor v nemovitosti žalobkyně šlo o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, a není proto vyloučeno, aby se účastnice podle § 369 obch. zák. dohodly na výši úroků z prodlení. Má zato, že pronájem vlastních nemovitostí je způsob podnikání a nejde jen o oprávnění vyplývající z vlastnického práva. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, se nejprve zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé. Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byl nárok na dělitelné plnění se samostatným skutkovým základem (požadavek na zaplacení úroků z prodlení z dlužného nájemného a z dlužné částky 942.229,- Kč odpovídající slevě z nájemného), je zřejmé, že dovoláním dotčeným výrokem, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 4.720,- Kč, bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, a přípustnost dovolání je proto vyloučena podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; na použití tohoto ustanovení neměla vliv okolnost, že součet výše plnění z jednotlivých částí nároku přesahuje částku 20.000,-