33 Cdo 580/2025 – Nejvyšší soud

33 Cdo 580/2025-206 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce T. Š., zastoupeného JUDr. Slavomírem Vlachem, advokátem, se sídlem v Sušici, Nuželická 60/III, proti žalované VM 1929 s.r.o., se sídlem v Praze 9, Chotěšovská 680/1 (identifikační číslo osoby 089 71 030), zastoupené Mgr. Janem Polákem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Komunardů 1091/36, o zaplacení 79 281 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 245/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2024, č. j. 15 Co 258/2024-185, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 747,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Jana Poláka, advokáta. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, č. j. 18 C 245/2021-164, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 79 281 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,28 % p. a. z částky 79 281 Kč od 23. 11. 2020 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce jako objednatel a žalovaná jako zhotovitelka uzavřeli smlouvu o dílo na zhotovení konstrukce zábradlí, žalobce důvodně od smlouvy odstoupil, neboť dílo vykazovalo vady, pro které ho nebylo možné užívat (konstrukce zábradlí, do níž měly být instalovány skleněné desky, nevyhovovala z hlediska statiky a bezpečnosti). Soud nepřisvědčil procesní obraně žalované, že žalobce není ve sporu aktivně legitimován, protože smluvně závazkový vztah nebyl uzavřen s ním, nýbrž s jeho partnerkou I. S., se kterou žalovaná jednala a která ji neinformovala o tom, že zastupuje na základě plné moci žalobce (přičemž tato skutečnost nevyplývala ani z emailové komunikace nebo osobního jednání). Soud akcentoval, že žalovaná je podnikatelem a měla se ujistit, s kým skutečně smluvně závazkový vztah uzavírá. Požádala-li I. S. po vydání faktury na její jméno žalovanou o vystavení faktury na jméno žalobce (tj. osoby odlišné od té, se kterou žalovaná jednala a komunikovala), měla se žalovaná ujistit, že smluvně závazkový vztah uzavírá skutečně s I. S. a nikoli s třetím subjektem, za něhož je oprávněná jednat. Žalovaná takto nepostupovala, fakturu bez dalšího vystavila na jméno žalobce a platby od něj přijala; nepostupovala tudíž řádně a musí to jít k její tíži. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 11. 2024, č. j. 15 Co 258/2024-185, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Nepřisvědčil soudu prvního stupně, že je žalobce ve věci aktivně legitimován, neboť z provedených důkazů nevyplývá, že by s žalovanou uzavřel smlouvu o dílo (samostatně, ani v zastoupení) a závěr o aktivní legitimaci žalobce nelze dovodit ani z doložené emailové komunikace. S žalovanou komunikovala (e-mailem, SMS zprávami) vždy I. S., podle obsahu spisu družka žalobce. Plnou moc, kterou žalobce této osobě dne 27. 12. 2018 udělil k zastupování ve všech záležitostech spojených se stavebním řízením a stavbou samotnou, včetně potřebných projednání finančního vypořádání, zasílání a přebírání pošty, projektovaného stavebního záměru „rodinný dům na parcelním č. XY a XY v k. ú. XY“, nebyla žalované předložena. Byla to I. S., kdo se obrátil na žalovanou s poptávkou, na jejímž základě žalovaná dne 11. 5. 2020 vyhotovila nabídku č. 020520. S I. S. pak žalovaná jednala o základních náležitostech smlouvy, o parametrech díla (sloupků, skel a madel) a o ceně, a na jejíž jméno vystavila první zálohovou fakturu. V rámci proběhlé komunikace neměla žalovaná žádné indicie, že by závazek měl vůli uzavřít někdo jiný než I. S., která neinformovala, že jedná jménem žalobce, ani se neprokázala jeho plnou mocí. Dne 13. 5. 2020 sice I. S. žalovanou požádala, aby faktura byla vystavena na jméno žalobce, čemuž žalovaná vyhověla, přičemž záloha byla obratem (z účtu žalobce) uhrazena, ovšem i v další komunikaci, po úhradě první zálohové faktury s žalovanou jednala opět I. S., aniž by bylo seznatelné, že jedná jako zástupkyně žalobce. První informace o žalobci se podává teprve z emailu ze dne 24. 7. 2020. Dne 4. 8. 2020 se žalobce dotazoval na rozpis cen a lze dovodit, že neměl přehled o sjednání díla. Po stránce právní odvolací soud (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4279/2016) rozvedl, že pro posouzení, kdo s žalovanou uzavřel závazkový vztah, je zcela nerozhodné, že faktura byla vystavena na žalobce a ten částku uhradil. Je-li sporné, zda osoba jednala vlastním nebo cizím jménem, tíží důkazní břemeno toho, kdo tvrdí, že jednající vystupoval za jiného (jako zástupce), tedy toho, kdo se dovolává účinků norem o přímém zastoupení. Je to tedy osoba, jež se dovolává existence zastoupení, která musí prokázat, že bylo jednání s údajným zástupcem obráceno k zastoupenému jako účastníkovi právního styku, jakož i existenci zástupčího oprávnění. S ohledem na uvedené odvolací soud uzavřel, že I. S. jednala ve vztahu k žalované vlastním jménem, a v důsledku toho žalobci nesvědčí právo vytýkat vady díla, a ani od smlouvy odstoupit, neboť nebyl účastníkem smlouvy. S ohledem na tento závěr se odvolací soud již nezabýval dalšími odvolacími námitkami žalované. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného práva, „při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny“. Za dosud nevyřešenou označil právní otázku „zda může zhotovitel v době po uzavření smlouvy o dílo konkludentně uznat stranu sporu“. S odkazem na doslovné znění § 546 o. z. a § 556 o. z. připomíná, že při výkladu projevu vůle se přihlédne i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Za podpory závěrů dovozených Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 29 Cdo 1260/2017 žalobce dovozuje, že požadavek, aby při výkladu vůle byl brán náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně následného chování stran, dopadá i na určení strany smlouvy, neboť i to je základní náležitostí každé smlouvy. O konkludentně projevenou vůli jde tehdy, je-li tu jakýkoli nevýslovný komisivní nebo omisivní projev vůle (projev učiněný jinak než slovy), z něhož lze (s přihlédnutím ke všem okolnostem případu) bezpečně usoudit, co chtěl účastník vyjádřit. Žalobce odvolacímu soudu vytýká, že neučinil žádné závěry ze skutkového zjištění, že 15. 8. 2020 svým jménem navrhl čtyři varianty řešení zjištěných vad díla (včetně změny smlouvy) a žalovaná zvolila 19. 8. 2020 variantu odkoupení skla, aniž by jakkoliv zpochybnila jeho oprávnění jednat o obsahu smlouvy; žádnou plnou mocí I. S. se přitom neprokazoval. Žalovaná ho uznala jako objednavatele i ve výzvě k plnění z 3. 9. 2020, v níž poukazovala na dohodu z 19. 8. 2020 a vyzvala ho k zaplacení nedoplatku za skla 1 154 Kč, k předání A profilu, na němž byla skla dodána a k předání konstrukce demontovaného zábradlí. I v opakované výzvě k plnění ze dne 29. 10. 2020 s ním opět jedná jako s objednatelem; z e-mailu a dopisů je tedy zřejmé, že ho považuje za objednatele. Podle dovolatele „nedává smysl, aby po tak jasném uznání smluvní strany by k podání žaloby měl být legitimován někdo jiný“. Žalovaná se ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl nebo jako nedůvodné zamítl. Upozornila, že tvrzení žalobce o konkludentním uznání strany smlouvy a v dovolání označené důkazy jsou nové, k nimž již soud nesmí přihlédnout. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 243f odst. 1 o. s. ř. je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkový základ věci vytvořený dokazováním v průběhu řízení u soudu prvního stupně a u odvolacího soudu nemůže v dovolacím řízení, v němž se napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumává