33 Cdo 586/2012 — Nejvyšší soud

33 Cdo 586/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 1. 2014 Spisová značka:33 Cdo 586/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.586.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pravomoc soudu Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1,3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:25. 2. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 586/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce města Bruntál proti žalovanému L. R., zastoupenému Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem Bruntál, nám. J. Žižky 39/2, o zaplacení 25.639,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 14 C 80/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2011, č. j. 11 Co 313/2011-20, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se po žalovaném domáhá zaplacení poměrné části příspěvku poskytnutého mu na úpravu bytu na adrese B., neboť se přestěhoval a byt od 26. 4. 2007 neužívá; tím porušil podmínku užívat byt po dobu deseti let od poskytnutí příspěvku, na niž bylo poskytnutí příspěvku vázáno. Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 2. června 2011, č. j. 14 C 80/2011-13, řízení zastavil a rozhodl, že věc bude po právní moci usnesení postoupena Městskému úřadu v Bruntále; současně rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že k projednání a rozhodnutí věci, jejímž předmětem je nárok na vrácení poměrné části poskytnuté dávky sociální péče - příspěvku na úpravu bytu podle § 34 vyhlášky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, v tehdy platném znění (dále jen „vyhláška č. 182/1991 Sb.“), není dána pravomoc soudu, neboť podle § 107 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, v tehdy platném znění (dále jen „zákon č. 100/1998 Sb.“), o povinnosti vrátit dávku ve věcech sociální péče poskytnutou neprávem nebo v nesprávné výši rozhoduje orgán, který je příslušný rozhodovat o přiznání této dávky. Tímto orgánem je podle § 1 zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, obecní úřad, v posuzovaném případě Městský úřad v Bruntále. Proto soud prvního stupně postupoval podle § 104 odst. 1 o. s. ř. a řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zastavil. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. srpna 2011, č. j. 11 Co 313/2011-20, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že rozhodnutími Městského úřadu v Bruntále, odboru sociálních věcí, byly žalovanému, jakožto občanu s těžkými vadami nosného a pohybového ústrojí omezujícími ve značném rozsahu jeho hybnost, poskytnuty příspěvky na úpravu bytu v ulici v B. v celkové výši 56.196,- Kč. Před poskytnutím příspěvků se žalovaný písemně mimo jiné zavázal, že příspěvek nebo jeho poměrnou část vrátí v případě, že byt vymění, prodá nebo dojde-li k jiné změně užívacího či vlastnického práva k bytu před uplynutím deseti let od poskytnutí příspěvku. Žalovaný přestal dnem 24. 6. 2007 byt užívat a přestěhoval se do bytu na adrese B. Svůj dluh vůči žalobci ve výši 50.639,- Kč dne 30. 3. 2009 písemně uznal a zavázal se jej splácet po 1.500,- Kč měsíčně; splátkový kalendář však nedodržel. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o nedostatku pravomoci soudů k projednání a rozhodnutí dané věci. Konstatoval, že ze znění § 107 odst. 1 a 2 zákona č. 100/1988 Sb. je zřejmé, že obecní úřad obce s rozšířenou působností je oprávněn rozhodovat jak o poskytnutí příspěvku, tak o jeho vrácení; uvedené ustanovení přitom obsahuje taxativní výčet případů, kdy je příjemce povinen poskytnutou dávku vrátit. Jedním z nich je nesplnění závazku užívat byt po dobu deseti let od poskytnutí příspěvku na úpravu bytu vyplývajícího z § 34 odst. 6 vyhlášky č. 182/1991 Sb. Nepřisvědčil tak žalobci, že jeho závazek je soukromoprávní povahy. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost z § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Prosazuje názor, že pravomoc soudu je v posuzované věci dána. Soudům vytýká, že jejich postupem byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Považuje za nepřípustné a popírající rovnost účastníků právního vztahu, aby Městský úřad v Bruntále rozhodoval současně o poskytnutí příspěvku i o jeho vrácení. Ztotožnil se s právním názorem žalobce, vyjádřeným v jeho odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, podle něhož byl v roce 2002 změněn na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 právní výklad v tom smyslu, že závazek příjemce k vrácení poskytnuté dávky je soukromoprávní povahy. Namítá, že v důsledku mozkové příhody jsou omezeny jeho schopnosti duševní a srozumitelně se vyjadřovat a že mu měl být ustanoven opatrovník (§ 29 odst. 3 o. s. ř.). Z uvedených důvodů dovolacímu soudu navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II. bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu legitimovanou za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.; důvodné však není. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný zpochybnil správnost závěru, že není dána pravomoc soudů projednat a rozhodnout spor ve věci vrácení (poměrné části) příspěvku na úpravu bytu poskytnutého podle § 34 vyhlášky č. 182/1991 Sb. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, případně ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Podle § 7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odst. 1). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odst. 3). Pravomoc soudu představuje zákonem vymezený okruh věcí, které je soud oprávněn projednat a rozhodnout. Do pravomoci soudu náleží zásadně rozhodování o všech věcech vyplývajících z právních vztahů vyjmenovaných v § 7 odst. 1 o. s. ř. Soukromoprávní vztahy (tj. vztahy občanskoprávní, pracovní, rodinné, družstevní a obchodní) se vyznačují zejména rovným postavením jejich účastníků spočívajícím v tom, že ve vzájemném právním vztahu žádný z nich nemá nadřazené postavení, není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého účastníka a vynucovat plnění povinností autoritativně; základní právní formou, jíž se uplatňuje metoda právní regulace v těchto vztazích, je smlouva, popřípadě zákonem předvídaná právní skutečnost. Právě metodou právní regulace se soukromoprávní vztahy liší od vztahů veřejnoprávních, pro něž je charakteristický prvek nadřízenosti a podřízenosti v různých formách a intenzitě, a v nichž je založena způsobilost autoritativně rozhodovat jednou stranou právního vztahu o právech a povinnostech strany druhé; základní metodou právní regulace je zde rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pro rozlišení soukromoprávních vztahů od veřejnoprávních vztahů je rozhodující především posouzení vzájemného postavení jejich subjektů, jak vyplývá z příslušných ustanovení právní normy, která na tyto vztahy dopadá (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 926/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1993, sp. zn. II. ÚS 75/93, a ze dne 23. 6. 1995, sp. zn. II. ÚS 86/95, nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 12. 1998, sp. zn. I. ÚS 41/98