33 Cdo 715/2017 – Nejvyšší soud

33 Cdo 715/2017-203 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně ALEXANDRIA, spol. s r.o., se sídlem v Praze 7, Poupětova 1128/22, identifikační číslo 25661507, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Pivovarská 58/8, proti žalovaným 1) A. F. a 2) K. F., zastoupeným JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bohuslava Martinů 1051/2, o zaplacení 39.110 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 14 C 37/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2016, č. j. 84 Co 479/2015-155, t a k t o: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.590,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Pavla Nováka, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Mostě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 6. 2015, č. j. 14 C 37/2012-103, uložil J. K. povinnost zaplatit žalobkyni 39.110 Kč, zamítl žalobu požadující, aby obě žalované zaplatily společně a nerozdílně žalobkyni 39.110 Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že dne 13. 6. 2010 uzavřela žalobkyně (cestovní kancelář) a J. K. (původně 1. žalovaný - objednatel) cestovní smlouvu na letecký zájezd do Egyptu v termínu od 16. 6. 2010 do 23. 6. 2010 ze cenu 39.110 Kč. Žalované byly ve smlouvě označeny za spolucestující. Cena zájezdu byla splatná dne 13. 6. 2010, přičemž J. K. předložil žalobkyni příkaz k úhradě bankovním převodem ze dne 14. 6. 2010, jímž dokládal platbu na cenu zájezdu ve výši 39.110 Kč. K této bankovní transakci však nedošlo a do dnešního dne nedošlo k uhrazení ceny zájezdu. Poukazuje na znění § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a § 852a odst. 1 a § 50 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), soud prvního stupně uzavřel, že cestovní smlouva je platná a byla uzavřena jen mezi žalobkyní a J. K.. Žalované se uzavření smlouvy neúčastnily, smlouvu nepodepsaly, přičemž v tomto právním vztahu vystupují jako osoby „spolucestující“. V jejich případě absolvováním zájezdu mlčky vyslovily souhlas s poskytnutým plněním. Soud prvního stupně se neztotožnil s výkladem žalobkyně založeným na důvodech rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010, č. j. 1 As 46/2010-79. Toto rozhodnutí není totiž založeno na hodnocení povahy právního vztahu mezi provozovatelem cestovní kanceláře a spolucestujícím. Soud prvního stupně uzavřel, že osoba, v jejíž prospěch byla uzavřena cestovní smlouva, má postavení osoby oprávněné podle smlouvy ve prospěch třetího podle § 50 obč. zák., má právo přijmout poskytnuté plnění, avšak bez povinnosti zaplatit cenu zájezdu. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 3. 2016, č. j. 84 Co 479/2015-155, změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o nákladech řízení; jinak jej potvrdil. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel z totožných skutkových zjištění jako soud prvního stupně a shodně s ním uzavřel, že platná cestovní smlouva vznikla mezi žalobkyní jako provozovatelkou cestovní kanceláře a J. K.. Žalovaným (osobám spolucestujícím) vzniklo v souladu s ustanovením § 50 obč. zák. právo na plnění, nikoliv již povinnost uhradit cenu zájezdu, neboť nebyly smluvní stranou smlouvy. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 1 As 46/2010, které pojem „zákazníka“ podle § 852a odst. 1 obč. zák. a pro potřeby výkladu zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, vztahuje i na osoby, v jejichž prospěch byla cestovní smlouva uzavřena. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí dovodil, že spotřebitelská ochrana se vztahuje i na osoby spolucestující, ale již nikoli, že se tyto osoby stávají stranou cestovní smlouvy a jsou podle ní povinny plnit. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť – posuzováno podle celého jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – má zato, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny, konkrétně, zda je cestovní smlouva smlouvou spotřebitelskou, a zda v případě tzv. spolucestujících osob je cestovní smlouva uzavírána jako smlouva ve prospěch třetí osoby podle § 50 odst. 1 obč. zák. a zda tyto osoby mají povinnost zaplatit cenu zájezdu, pokud tak neučiní objednatel. Není srozuměna s tím, že jen ona a J. K. jsou stranami cestovní smlouvy a jen jim vznikla povinnost plnit, přičemž žalovaným povinnost splnit cenu podle smlouvy nevznikla. Souhlasí v obecné rovině s tím, že v případě smlouvy ve prospěch třetího nelze (bez dalšího) požadovat, aby třetí osoba musela (bez akceptace) cokoliv plnit, tzn., že z takové smlouvy musí mít prospěch a nikoliv újmu. S tímto odůvodněním navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu. Žalované navrhly dovolání pro nepřípustnost odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout. Ze skutečnosti, že cestovní smlouvu uzavřeli jen žalobkyně a J. K., a že jen tento jejich právní vztah má povahu spotřebitelského vztahu, mají zato, že dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. písm. d) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013, přípustné. Dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, přičemž mezi žalobkyní a žalovanými (spolucestujícími) se nejedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Dovoláním dotčeným výrokem odvolacího soudu bylo rozhodnuto „pouze“ o částce 39.110 Kč, a je tedy potřeba zjistit, zda ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými jde o nárok vyplývající ze spotřebitelské smlouvy. Podle § 50 odst. 1 obč. zák. účastníci mohou uzavřít smlouvu také ve prospěch třetí osoby. Podle § 50 odst. 2 věty první obč. zák. není-li v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, je tato osoba ze smlouvy oprávněna okamžikem, kdy s ní projeví souhlas. Podle § 52 odst. 1 obč. zák. spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Podle § 852a odst. 1 obč. zák. cestovní smlouvou se provozovatel cestovní kanceláře (dále jen "cestovní kancelář") zavazuje, že zákazníkovi poskytne zájezd a zákazník se zavazuje, že zaplatí smluvenou cenu. Podle článku 2 bodu 4. směrnice Rady (ES) č. 90/314/EHS z 13. 6. 1990 o souborných službách pro cestování, pobyty a zájezdy, pro účely této směrnice se rozumí „spotřebitelem" osoba, která si koupí nebo se zaváže, že si koupí soubor služeb („hlavní smluvní strana") nebo jakákoli osoba, jejímž jménem se hlavní smluvní strana zavazuje ke koupi souboru služeb („ostatní příjemci") nebo jakákoli osoba, na kterou hlavní smluvní strana nebo ostatní příjemci převedou soubor služeb („příjemce"). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3661/2013, přijal a odůvodnil závěr, podle něhož je cestovní smlouva podle § 852a obč. zák. smlouvou spotřebitelskou. Dodal, že „úprava cestovní smlouvy v ustanoveních § 852a - 852k obč. zák. je komplexní a úplná; má speciální povahu vůči obecným ustanovením občanského zákoníku o závazkových vztazích. S ohledem na charakter vztahu účastníků cestovní smlouvy, kdy vůči sobě stojí provozovatel cestovní kanceláře (v postavení dodavatele) a zákazník (v postavení spotřebitele), je cestovní smlouva (…) současně spotřebitelskou smlouvou a vztahují se na ni proto ustanovení § 52 a násl. obč. zák.“ (k tomu dále sr