33 Cdo 776/2023 — Nejvyšší soud

33 Cdo 776/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 1. 2024 Spisová značka:33 Cdo 776/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.776.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Bezdůvodné obohacení Smlouva pojistná Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 3. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 776/2023-240 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně N. N. (dříve S.), zastoupené Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 837/11, proti žalované Generali Česká pojišťovna a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16 (identifikační číslo osoby 452 72 956), zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o zaplacení 86 450 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 150/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2022, č. j. 36 Co 164/2022-206, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 905 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Roberta Němce, LL. M., advokáta. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení 86 450 Kč s příslušenstvím jako „rozdílu celkově zaplaceného pojistného a vyplaceného plnění“. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 9. 2022, č. j. 36 Co 164/2022-206, potvrdil rozsudek ze dne 24. 11. 2021, č. j. 31 C 150/2020-132, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 86 450 Kč se specifikovanými úroky z prodlení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně a Generali Česká pojišťovna, a. s., uzavřely dne 23. 8. 2013 (tj. za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“) pojistnou smlouvu č. 3833433528 označenou „Životní pojištění Vision4Life“ s počátkem pojištění od 1. 9. 2013 a s pojistnou dobou 34 let; smlouvou bylo sjednáno pojištění pro případ smrti nebo dožití. Žalobkyně se zavázala hradit pojišťovně měsíčně pojistné; na pojistném uhradila celkem 128 500 Kč. Pojistná smlouva obsahuje prohlášení pojistníka, že převzal a seznámil se s Všeobecnými pojistnými podmínkami životního pojištění typu ŽP-VPP-DIMUNI-0002 a doplňkovými podmínkami životního pojištění. Pojistná smlouva zanikla s výplatou odkupného ke dni 5. 1. 2018 a žalovaná žalobkyni vyplatila odkupné ve výši 14 817 Kč. Dne 9. 6. 2017 podala žalobkyně, zastoupena advokátem, návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem, jímž se domáhala vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy ve výši 86 450 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že pojistná smlouva je (absolutně) neplatná pro neurčitost smluvních ujednání naplňujících základní účel smlouvy, která nelze od ostatního obsahu smlouvy oddělit (ve smlouvě absentuje srozumitelný výpočet rizikového pojistného a odkupného a není, z ní zřejmé, jaká část pojistného má představovat spořící složku a jaká představuje konzumovanou cenu za pojištění pojistného rizika). Přisvědčil rovněž právnímu závěru soudu prvního stupně, že právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který počátek subjektivní promlčecí doby ve vztahu ke každé platbě pojistného spojil s okamžikem jejího zaplacení, neboť žalobkyně měla znát rozhodné skutkové okolnosti týkající se neplatnosti pojistné smlouvy již v době jejího uzavření, odvolací soud dovodil, že rozhodující pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je, aby účastník věděl (ať právně či laicky), že se na jeho úkor pojišťovna bezdůvodně obohatila, resp. aby přinejmenším tušil, že se smlouvou je něco v nepořádku. V posuzovaném případě měla žalobkyně jednoznačné pochybnosti o platnosti pojistné smlouvy již 9. 6. 2017, kdy její zástupce sepsal návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem, v němž se domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které na její úkor získala žalovaná. Promlčecí doba uplynula 9. 6. 2019, a protože žaloba byla podána až 30. 10. 2020, je uplatněné právo promlčeno. Pokud jde o námitku promlčení, kterou v průběhu řízení žalovaná uplatnila, ani odvolací soud ji neshledal v rozporu s dobrými mravy, přičemž tento závěr přesvědčivě zdůvodnil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Je přesvědčena, že odvolací soud se při řešení hmotněprávní otázky týkající se počátku běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované zejména jeho rozsudkem sp. zn. 33 Odo 766/2002 i od judikatury Ústavního soudu. Judikaturu Nejvyššího soudu nerespektoval ani při řešení otázky zúčtování vzájemných peněžitých plnění podle § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Po podrobné rekapitulaci skutkového základu sporu prosazuje vlastní názor na počátek subjektivní promlčecí doby na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné pojistné smlouvy, a to „ve světle judikatury Soudního dvora Evropské unie“, a vlastní úvahy o nepřiměřenosti smluvního ujednání obsaženého v pojistné smlouvě a o právní ochraně jednání účastníka smlouvy před nekalými obchodními praktikami protistrany a jejím nepoctivým jednáním. Nadto odvolací soud viní, že při posouzení, zda její právo je či není promlčeno, neposoudil všechny zjištěné skutečnosti komplexně, nevzal v úvahu specifika projednávaného případu (zejména postavení smluvních stran). Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se podrobně vyjádřila ke všem v dovolání formulovaným otázkám a připomíná, že nárok žalobkyně uplatněný žalobou je promlčen, takže soud prvního stupně se neměl zúčtováním vzájemných plnění vůbec zabývat. Vyjádřila se k aplikaci směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, aplikovatelnosti rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-458/19 ze dne 22. 4. 2021 k otázce objektivní promlčecí doby a k transparentnosti dotčených ujednání. Se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu se ztotožnila. Nejvyšší soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.) odvolací soud spojil se skutečnou (prokázanou) vědomostí žalobkyně o bezdůvodném obohacení, nikoli se skutkovými okolnostmi, z nichž bylo možno tuto vědomost dovodit. Takový závěr odpovídá tomu, co dovodil Ústavní soud v nálezech ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17, a ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21 (srov. na ně navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 207/2022, ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 670/2022, ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 361/2022, ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 524/2023, ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1808/2022, ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 303/2022, ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2900/2022, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3149/2022, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2887/2022, ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2958/2022 a ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3351/2022. Dovolatelka svou argumentaci založila na vlastní skutkové verzi co se týče její vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení, která se liší od zjištěného skutkového stavu, z něhož vycházel při právním posouzení odvolací soud. To, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není správné, nelze poměřovat výhradami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo zpros