33 Cdo 785/2023 – Nejvyšší soud

33 Cdo 785/2023-429 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně ALKOM Security, a. s., se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 1446/10, identifikační číslo 26184672, zastoupené Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3221/2, proti žalované České poště, s. p., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, identifikační číslo 47114983, o zaplacení 5.000.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 51/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2022, č. j. 36 Co 78/2022-408, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se žalobou ze dne 1. 3. 2016 domáhala po žalované zaplacení smluvní pokuty ve výši 5.000.000 Kč pro porušení povinností žalovanou podle smlouvy o ochraně důvěrných informací (dále jen „smlouva“) ze dne 6. 4. 2013, konkrétně čl. 3.3. smlouvy z důvodu nepředložení seznamu zaměstnanců žalované, kteří přijdou do styku s důvěrnými informacemi, a dohod o mlčenlivosti, uzavřených s těmito zaměstnanci, které se měly stát nedílnou součástí této smlouvy. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 12. 2021, č. j. 20 C 51/2016-322, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 5.000.000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 10. 2022, č. j. 36 Co 78/2022-408, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V prvé řadě se zabýval otázkou, zda nepředložení seznamu zaměstnanců a dohod o mlčenlivosti před uzavřením smlouvy (čl. 3.3. smlouvy) jednou ze stran kontraktu tak, aby se tyto listiny mohly stát nedílnou součástí písemné smlouvy, je možné sankcionovat smluvní pokutou podle čl. 5. 2. smlouvy a dospěl k závěru, že není možné tuto povinnost sankcionovat smluvní pokutou. Nešlo totiž o povinnost dojednanou uzavřením smlouvy a sankcionovanou smluvní pokutou, ale o podmínku, která měla být splněna před uzavřením smlouvy tak, aby bylo zřejmé, že předložením dohod a seznamu před podpisem smlouvy se tyto stávají její součástí. Byl-li kontraktační proces dokončen přesto, že seznam zaměstnanců a dohody o mlčenlivosti nebyly před uzavřením smlouvy předloženy, je nepochybné, že na podmínce žalobkyně netrvala a tento stav respektovala. Odvolací soud poukázal na to, že nesplnění této podmínky nebylo překážkou vzniku obligačního vztahu, který bez výhrad trval dlouhou dobu, přičemž k vymáhání podmínky (a smluvní pokuty) žalobkyní došlo až v době, když žalovaná zvažovala ukončení jejich smluvního vztahu. Proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“), dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle jejího přesvědčení rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka je přesvědčena, že „odvolací soud vyhodnotil žalobní návrh žalobce v odlišném rozsahu, než jak byl tento žalobcem předložen, pochybil v hodnocení skutkových okolností a dostatečně, tj. v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, se nevypořádal s navrženými, ani provedenými, důkazy…“. Má za to, že odvolací soud učinil předmětem řízení něco, co neodpovídá žalobkyní předneseným tvrzením v průběhu celého řízení. Napadené rozhodnutí považuje za nesprávné, překvapivé a nepřezkoumatelné. Odvolacímu soudu vytýká řadu procesních pochybení, zejména že „zcela vypustil tvrzení a důkazní návrhy vztahující se k dalším žalobkyní tvrzeným konkrétním porušení povinnosti mlčenlivosti sjednané smlouvou ze dne 6. 4. 2013.“ Pochybení odvolacího soudu spatřuje taktéž ve způsobu hodnocení jednotlivých důkazů a výhrady vznáší rovněž k odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Kritizuje jej za to, že porušil její právo na spravedlivý proces a své rozhodnutí zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že požadavek na předložení seznamu zaměstnanců a smluv o jejich mlčenlivosti není smluvní povinností podle smlouvy ze dne 6. 4. 2013, ale podmínkou jejího uzavření. Dovolatelka je přesvědčena, že „otázka oprávněnosti nároku žalobkyně na úhradu smluvní pokuty, tedy otázka hmotného práva, je Nejvyšším soudem rozhodována odlišně od soudu odvolacího.“ Není srozuměna s postupem odvolacího soudu, který podle jejího přesvědčení „rozhodl na základě výsledku dokazování provedeného soudem prvního stupně, případně na základě svého vlastního dokazování, zcela opačně, aniž by zároveň dal účastníkům možnost na jeho odlišný právní názor reagovat…“ a ve věci tak vydal překvapivé rozhodnutí. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění – dále opět jen „o. s. ř.“ Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. K obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří mimo jiné vylíčení, v čem dovolatel ve smyslu § 237 až § 238a o. s. ř. spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a popis důvodu dovolání, u něhož argumentačně vyloží, v čem jeho nesprávnost spočívá, a zpravidla také uvede, jak mělo být (správně) vyloženo a aplikováno použité ustanovení právního předpisu, případně které ustanovení namísto nesprávně použitého měl odvolací soud podle názoru dovolatele užít. Ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. tak zdůrazňuje zaměření dovolání jako mimořádného opravného prostředku na právní podstatu dovolacích námitek tím, že výslovně stanoví, jak má být dovolací důvod nesprávného právního posouzení formulován. Dovolatelka v souvislosti s nesouhlasem se závěrem odvolacího soudu, že požadavek na předložení seznamu zaměstnanců a smluv o jejich mlčenlivosti představoval podmínku uzavření smlouvy, neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva ani nevymezuje, který ze čtyř případů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. má za splněný. U dovoláním vymezené otázky hmotného práva o oprávněnosti nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, která „je Nejvyšším soudem rozhodována odlišně od soudu odvolacího“ dovolatelka obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) v rámci přípustnosti dovolání popisuje, že rozhodnutí odvolacího soudu při řešení otázky práva na zaplacení smluvní pokuty odporuje rozhodovací praxi dovolacího soudu. Argument, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Tento údaj se z dovolání (posuzováno podle celého jeho obsahu) nepodává. O tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Námitkami, podle nichž odvolací soud: - rozhodl o jiném předmětu řízení než o tom, který byl vymezen žalobními tvrzeními dovolatelky přednesenými v průběhu celého řízení, - že se nevypořádal s navrženými ani provedenými důkazy, - že se nezabýval částí jejího žalobního požadavku, - že vydal překvapivé rozhodnutí, neboť účastníky řízení neseznámil se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, - a že jeho rozsudek je nepřezkoumatelný, dovolatelka nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Jako obiter dictum považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu překvapivost jeho rozhodnutí, pomíjí, že rozhodnutí odvolacího soudu mů