33 Cdo 834/2025 – Nejvyšší soud

33 Cdo 834/2025-328 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně J. K., zastoupené JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 226/16, proti žalovanému J. H., zastoupenému JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230/19, o zaplacení 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 34 C 399/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2024, č. j. 21 Co 107/2021-276, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 16.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Nykodýma, advokáta. Odůvodnění: Okresní soud Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 12. 2020, č. j. 34 C 399/2019-70, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 1. 2021, č. j. 34 C 399/2019-76, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 2.000.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že žalobkyně poskytla v březnu 2018 žalovanému částku 2.000.000,- Kč pro účely jeho majetkového vypořádání s bývalou manželkou R. H.; u dohody o poskytnutí peněz, jakož i při jejich předání nebyl mimo žalobkyně a žalovaného nikdo jiný přítomen. Žalobkyně vyzvala žalovaného ke vrácení částky 2.000.000,- Kč do 31. 3. 2019, neboť nebyla sjednána lhůta pro vrácení peněz. V řízení o vypořádání společného jmění bývalých manželů H. vedeném u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 8 C 560/2013, bylo vypořádáno jejich spoluvlastnictví rozsudkem ze dne 1. 3. 2017, č. j. 8 C 560/2013-132, tak, že do výlučného vlastnictví bývalé manželky byl přikázán rodinný dům v XY oproti její povinnosti vyplatit žalovanému na vypořádání částku 2.150.000,- Kč. Podle protokolu o jednání před Krajským soudem v Praze ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 28 Co 322/2017, a z výpisu z bankovního účtu žalovaného se podává, že žalovaný získal peníze a s bývalou manželkou se dohodl na tom, že sporná nemovitost bude přikázána do jeho výlučného vlastnictví, přičemž jí vyplatí vypořádací podíl. Soud prvního stupně neuvěřil svědkyním P. J., J. K., I. T., A. P. a V. K., že žalobkyně žalovanému poskytla částku 1.500.000,- Kč jako dar, popř. že mu takovou sumu jako dar nabízela, neboť šlo o zprostředkovanou informaci, u dohody ani předání peněz žádná ze svědkyň nebyla a jejich svědectví byla částečně tendenční s velmi omezenou věrohodností. Významnou neshledal výpověď svědka J. T., který vypovídal o tom, co slyšel, tedy vnímal zprostředkovaně. Výpověď žalovaného shledal nevěrohodnou a výpověď žalobkyně posuzoval z toho pohledu, že má zájem na výsledku sporu. Uzavřel, že co do skutkového stavu věci v řízení panoval značný stav nejistoty, který se dokazováním nepodařilo odstranit. Účastníkům řízení se nepodařilo prokázat jejich vlastní skutkovou verzi (že šlo o zápůjčku nebo o dar), jaká byla jejich vůle při poskytnutí peněz a právní důvod, na základě kterého došlo k předání sporné částky. Podle soudu prvního stupně je třeba tuto situaci klást k tíži příjemci plnění – tj. žalovanému. Bylo totiž na něm, aby si tvrzený dar v tak vysoké výši nechal písemně potvrdit. Ze shora uvedených důvodů proto poskytnuté plnění považoval soud prvního stupně za bezdůvodné obohacení. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 7. 2021, č. j. 21 Co 107/2021-101, změnil rozsudek soud prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu o zaplacení částky 2.000.000,- Kč s úrokem z prodlení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3178/2021, zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, jestliže řádně nezopakoval důkazy výslechem svědků, na jejichž základě dospěl k závěru, že mezi účastníky řízení nebyla uzavřena smlouva o zápůjčce, nýbrž darovací smlouva, čímž nepostupoval podle § 213 odst. 2 o. s. ř. Řízení tak zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., k níž dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti. Rozsudkem ze dne 9. 8. 2023, č. j. 21 Co 107/2021-192, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 10. 2023, č. j. 21 Co 107/2021-222, Krajský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 2.000.000,- Kč s úrokem z prodlení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Po řádném zopakování výslechu svědků J. T., R. H., P. J., A. P., V. K., J. K. a I. T. (posledních dvou prostřednictvím dožádaných okresních soudů) dospěl odvolací soud k totožným skutkovým závěrům, přičemž jejich výpovědi posuzoval jako nepřímé důkazy, neboť žádný z nich nebyl přítomen jednání mezi žalobkyní a žalovaným, a o souzené věci tak měli informace pouze zprostředkované. Soudu prvního stupně odvolací soud vytýká, že provedené důkazy ve smyslu § 132 o. s. ř. nesprávně hodnotil, čímž dospěl k nesprávným skutkovým závěrům. Z výpovědi partnerky žalovaného P. J. zjistil, že žalovaný měl problém získat peníze na vyplacení bývalé manželky v rámci vypořádání společného jmění manželů, a poté, co v její přítomnosti věc řešil s žalobkyní, jíž se svěřil, že peníze nemá a nemůže si je půjčit ani u banky, se tato sama nabídla, že mu je daruje. Na základě výpovědi svědkyň J., T., P. a K. „nabyl odvolací soud jistoty“ o tom, že žalobkyně žalovanému darovala částku 1.500.000,- Kč, a že je tedy pravdivá skutková verze žalovaného. Je nepochybné, že žalovaný svou tehdejší nepříznivou životní situaci řešil zejména se svými blízkými – svou přítelkyní P. J., sestrami A. P. a V. K. či I. T. – bývalou manželkou jeho synovce. Podle přesvědčení odvolacího soudu výpovědi svědkyň ve svém souhrnu tvořily ucelený řetězec, z něhož vyplývá, že žalobkyně darovala žalovanému jako svému tehdejšímu dobrému kamarádovi 1.500.000,- Kč. Jejich výpovědi sice vyplývaly z informací, jichž se jim dostalo zprostředkovaně, neboť u vlastního předání peněz byli jen účastníci řízení. Odvolací soud odmítl, že by jejich výpovědi byly tendenční s velmi omezenou pravděpodobností. Výpověď svědka J. T. tak stojí zcela osamoceně. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že účastníci řízení ústně sjednali darovací smlouvu podle § 2055 odst. 1 o. z. K opětovnému dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3943/2023, napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odvolací soud sice zopakoval dokazování výslechy svědků (sdělil obsah protokolů o výslechu dvou svědkyň, které byly slyšeny dožádanými soudy), a dospěl k odlišnému skutkovému závěru než soud prvního stupně, přitom ovšem nepostupoval v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů, a mezi jím vysloveným skutkovým závěrem, že žalobkyně projevila vůli darovat spornou finanční částku žalovanému, a provedenými důkazy shledává dovolací soud extrémní rozpor, což zakládá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Odvolací soud dále nevysvětlil, z jakého důvodu považuje výpověď svědka J. T. za „osamocenou“, když všechny slyšené svědkyně o tvrzeném daru slyšely rovněž zprostředkovaně – od žalovaného, a z jakého důvodu neprovedl (nezopakoval) výpovědi účastníků řízení, aby odstranil rozpory v jednotlivých výpovědích. Rozsudkem ze dne 16. 10. 2024, č. j. 21 Co 107/2021-276, Krajský soud v Praze změnil rozsudek soud prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu o zaplacení částky 2.000.000,- Kč s úrokem z prodlení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Pro zjištění, zda se jednalo o zápůjčku peněz (jak tvrdila žalobkyně) nebo o jejich darování (jak tvrdil žalovaný), bylo provedeno dokazování výslechy svědků, a to jak před odvolacím soudem, tak i před dožádanými soudy. U vlastního předání peněz nebyl ani jeden z vyslechnutých svědků fyzicky přítomen a všichni měli tedy pouze zprostředkované informace o této transakci, a to buď od žalobkyně (svědci R. H. a J. T.) nebo od žalovaného (svědkyně P. J., I. T., A. P. a V. K.). Pokud dovolací soud poukázal na to, že odvolací soud nevysvětlil, z jakého důvodu neprovedl (nezopakoval) výpovědi účastníků řízení, aby odstranil rozpory v jednotlivých výpovědích, má odvolací soud za to, že provedení těchto důkazních prostředků by do věci žádného nového světla nepřineslo. Lze totiž důvodně presumovat, že by oba účastníci vypovídali tak, aby to bylo v souladu s jejich tvrzeními, tedy žalobkyně by popisovala uzavření smlouvy o zápůjčce a žalovaný smlouvy o darování a k odstranění rozporů by tedy nedošlo. Odvolací soud se dále zabýval významem slovesa „dát“ v této věci, a to ve vztahu k výpovědím jednotlivých svědků. Odvolací soud si nedokáže vůbec představit, že by