33 ICdo 154/2022 – Nejvyšší soud

KSOS 25 INS XY 32 ICm XY 33 ICdo 154/2022-72 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy v právní věci žalobkyně Česká spořitelna, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62 (identifikační číslo osoby 452 44 782) proti žalovanému Ing. Ivo Schneiderkovi, se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 128/7 (identifikační číslo osoby 654 85 092), jako insolvenčnímu správci dlužnice J. M. (dříve G.), zastoupenému Mgr. Hanou Kuchyňkovou Palizovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 383/5, o určení výše pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 ICm XY jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice J. M. (dříve G.), bytem XY, v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS XY, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 6. 2022, č. j. 32 ICm XY, 11 VSOL XY (KSOS 25 INS XY), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2. 7. 2021, č. j. KSOS 25 INS XY, zjistil úpadek J. G., nyní M., a povolil jeho řešení oddlužením. V rámci tohoto insolvenčního řízení žalobkyně přihlásila dne 9. 7. 2021 svoji pohledávku z úvěrové smlouvy za dlužnicí ve výši 253 093,43 Kč jako nevykonatelnou, nepodřízenou, peněžitou, nepodmíněnou a splatnou (přihláška č. P2). Dne 1. 10. 2021 žalovaný (insolvenční správce dlužnice) popřel pohledávku žalobkyně co do výše 206 000 Kč s odůvodněním, že před uzavřením úvěrové smlouvy neprověřila úvěruschopnost dlužnice, smlouva je proto neplatná a dlužnice je povinna žalobkyni (věřitelce) zaplatit pouze poskytnutou jistinu se zohledněním provedených plateb (dlužnice pohledávku nepopřela); usnesení o schválení zprávy o přezkumu napadla žalobkyně v zákonné lhůtě žalobou. Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 2. 2022, č. j. 32 ICm XY, KSOS 25 INS XY, žalobě, jíž se žalobkyně domáhala určení, že pohledávka č. P2 z titulu smlouvy o úvěru č. 6659301853 ze dne 2. 10. 2018 jako nepodřízená, peněžitá, nepodmíněná, splatná, přihlášená do insolvenčního řízení dlužnice J. M. (dříve G.), narozené XY, bytem XY, vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod spisovou značkou KSOS 25 INS XY, je po právu, co do částky 126 867,55 Kč vyhověl a ve zbývajícím rozsahu ji zamítl. Vyšel ze skutkových zjištění, že podle smlouvy uzavřené 2. 10. 2018 poskytla žalobkyně (úvěrující) dlužnici (úvěrované) úvěr ve výši 300 000 Kč, jehož účelem bylo mj. zaplacení zůstatku dluhu dlužnice z dříve poskytnutého úvěru (viz smlouva o úvěru č. 6614824853 s číslem úvěrového účtu XY) ve výši 150 827,60 Kč; zbylá částka 149 172,40 Kč byla dlužnici poukázána na její bankovní účet. Dlužnice se zavázala vrátit 300 000 Kč spolu s 8,70 % ročním úrokem v měsíčních splátkách po 4 056 Kč. Do rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení (tj. do 2. 7. 2021) uhradila dlužnice žalobkyni 124 281,38 Kč. Protože v souvislosti s posuzováním úvěruschopnosti (ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) dlužnice nepřiznala žádné výdaje, úvěrující je stanovila pomocí vlastního interního systému na základě ekonomického modelu pracujícího se statistickými daty, aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. V databázi Czech Credit Bureau měla dlužnice v době sjednávání úvěrové smlouvy poznamenáno pět kontraktů týkajících se finančních produktů u čtyř finančních institucí, z nichž byly tři odmítnuté, jeden existující a jeden uzavřený; žádná z finančních institucí nehlásila o dlužnici silně negativní informace, dlužnice neměla závazky po splatnosti a na dluh u žalobkyně splácela měsíčně 3 199 Kč. Žalovaný namítl, že žalobkyně při sjednávání smlouvy o úvěru nedostatečně zkoumala úvěruschopnost dlužnice (spotřebitelky). Insolvenční soud této námitce přisvědčil a uzavřel, že následkem nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužnice je, že mezi žalobkyní a dlužnicí nevznikl platný závazek, takže jejich právní vztah je třeba posuzovat podle pravidel o bezdůvodném obohacení, žalobkyně má vůči dlužnici pohledávku toliko ve výši poskytnuté jistiny, na kterou je zapotřebí započítat dlužnicí poskytnutá plnění. Před insolvenčním řízením dlužnice uhradila 124 281,38 Kč. Protože na jistinu zbývalo doplatit 175 718,62 Kč a „během osobního jednání s dlužnicí byla zjištěna pohledávka co do výše 48 851,07 Kč“, žaloba na určení pohledávky je proto důvodná jen co do 126 867,55 Kč; ve zbývajícím rozsahu proto soud prvního stupně žalobu zamítl. Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, č. j. 32 ICm XY, 11 VSOL XY (KSOS 25 INS XY, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, a ve výroku o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a dlužnicí dne 2. 10. 2018 posoudil jako smlouvu o úvěru. Přisvědčil soudu prvního stupně, že zkoumání úvěruschopnosti dlužnice před uzavřením smlouvy č. 665930853 ze dne 2. 10. 2018 nebylo řádné, takže smlouva je z toho důvodu absolutně neplatná a nároky z ní je třeba vypořádat v režimu bezdůvodného obohacení. Námitku žalovaného, že i smlouva o úvěru č. 6614824853, kterou uzavřela žalobkyně s dlužnicí před posuzovanou úvěrovou smlouvou, byla absolutně neplatná, protože ani před jejím uzavřením nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost dlužnice, posoudil jako irelevantní. Předmětem řízení v projednávané věci je návrh na určení výše pohledávky P2 přihlášené do insolvenčního řízení dlužnice, přičemž právním důvodem vzniku pohledávky P2 je smlouva o úvěru, nikoli smlouva o původním úvěru; žádná pohledávka ze smlouvy o původním úvěru nebyla do insolvenčního řízení dlužnice přihlášena. Měl-li žalovaný za to, že k uspokojení pohledávky žalobkyně z původního úvěru nedošlo po právu, mohl proti tomuto právnímu jednání brojit odpůrčí žalobou. V řízení o určení výše pohledávky z jiného právního důvodu tuto otázku řešit nelze. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (insolvenční správce dlužnice) dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky procesního práva.“ Konkrétně formuluje pouze otázku, „zda je věřitel v rámci svých povinnosti dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru povinen posoudit rovněž otázku úvěruschopnosti ve vztahu k tzv. konsolidaci úvěrů, resp. zda se touto otázkou má zabývat z úřední povinnosti nalézací soud, konkrétně v tomto případě insolvenční soud“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v řízení o požadovaném určení nelze posuzovat, zda před uzavřením úvěrové smlouvy, kterou žalobkyně a dlužnice uzavřely před smlouvou ze dne 2. 10. 2018, byla řádně zkoumána úvěruschopnost dlužnice. Prosazuje, že „konsolidace“ úvěru představuje toliko změnu závazku, a proto je třeba zabývat se nejen úvěruschopností dlužnice před uzavřením smlouvy z 2. 10. 2018, ale i její úvěruschopností před uzavřením předchozí úvěrové smlouvy (a tím potažmo i její platností), neboť výjimečné nejsou situace, kdy věřitel konsoliduje (sloučí, změní) několik úvěrů, které dlužníku poskytl, přičemž jde o úvěry, u nichž porušil povinnost podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a chce zakrýt své předchozí pochybení; takovým jednáním dochází k obcházení zákona a nemůže proto požívat právní ochrany. Byl-li kontokorentním úvěrem uhrazen úvěr předcházející včetně příslušenství v podobě úroků z prodlení, smluvních pokut apod., je nutné zkoumat, zda i tento úvěr byl poskytnut v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru, resp. zda částka, která byla uhrazena na splátku tohoto úvěru, byla částkou správnou (částkou, která věřiteli skutečně náležela). Dovolatel je přesvědčen, že nalézací soudy musí z úřední povinnosti a v zájmu spotřebitele přezkoumat postup poskytovatele úvěru při poskytnutí předchozího úvěru. Jinými slovy, insolvenční správce by v rámci přezkumu pravosti a výše pohledávky měl mít možnost posoudit podmínky nejenom úvěru stávajícího, ale současně i předchozího. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba na určení pravosti a výše pohledávky zamítá, případně aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil