33 ICdo 45/2023 – Nejvyšší soud

KSHK 45 INS 6406/2012 45 ICm 1108/2013 33 ICdo 45/2023-1088 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Deutsche Leasing ČR, spol. s r.o., se sídlem v Praze, Antala Staška 2027/79 (identifikační číslo osoby 257 23 758), zastoupené JUDr. Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, Ph. D., advokátem se sídlem v Písku, Velké náměstí 7/12, proti žalované JUDr. Šárce Veskové, insolvenční správkyni dlužnice BERIL-EXIM s. r. o., se sídlem Vysokov č. 140 (identifikační číslo osoby 259 45 840), se sídlem v Hradci Králové, Brněnská 300/31 (identifikační číslo osoby 662 40 638), za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně Traffictrade s. r. o., se sídlem v Přišimasech, Jana Čermáka 165 (identifikační číslo osoby 271 92 083), zastoupené JUDr. Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, Ph. D., advokátem se sídlem v Písku, Velké náměstí 7/12, o vyloučení majetku z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 ICm 1108/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice BERIL-EXIM s. r. o., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 45 INS 6406/2012, o dovolání žalobkyně a vedlejší účastnice proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2022, č. j. 45 ICm 1108/2013, 104 VSPH 442/2022-1018 (KSHK 45 INS 6406/2012), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně a vedlejší účastnice jsou povinny zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala vyloučení označených čerpadel (movitých věcí) z majetkové podstaty dlužnice s tvrzením, že je jejich vlastnicí. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 1. 2022, č. j. 45 ICm 1108/2013-937 (KSHK 45 INS 6406/2012), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyloučení čerpadla betonové směsi na podvozku zn. Mercedes-Benz, typ Actros 4141 č. podvozku WDB323251L247250, a čerpadla betonové směsi na podvozku zn. MAN TGA 33.400, č. podvozku WMAH26ZZX7M474318, z majetkové podstaty dlužnice BERIL-EXIM s.r.o. zapsaných v soupisu majetkové podstaty pod č. 1.3.2. a 1.3.3, a rozhodl o nákladech řízení. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 10. 2022, č. j. 45 ICm 1108/2013, 104 VSPH 442/2022-1018 (KSHK 45 INS 6406/2012), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že na základě objednávky vedlejší účastnice Traffictrade s. r. o. z 21. 9. 2009 s ní dlužnice BERIL-EXIM s. r. o. uzavřela dvě kupní smlouvy. Kupní smlouvou ze dne 29. 9. 2009, č. 02/09/09/AB převedla dlužnice jako prodávající na Traffictrade s. r. o. vlastnické právo k čerpadlu Mercedes – Benz a kupní smlouvou ze dne 9. 10. 2009, č. 02/09/09/AB/01 vlastnické právo k čerpadlu MAN. Smlouvou ze dne 12. 10. 2009 žalobkyně postoupila společnosti Traffictrade s. r. o. své pohledávky za dlužnicí z titulu ručení za závazky Š. K. vůči žalobkyni. Téhož dne Traffictrade s. r. o. oznámila dlužnici nabytí pohledávek od žalobkyně, provedla započtení vzájemných pohledávek a oznámila dlužnici, že závazek vůči ní ve výši 3 175 759,21 Kč (tj. ve výši přesahující její započitatelnou pohledávku) uhradí. Kupní smlouvou pro zpětný leasing s opcí č. 144291009 ze dne 19. 10. 2009 (s předmětem koupě čerpadla MAN) a č. 144281009 ze dne 19. 10. 2009 (s předmětem koupě čerpadla Mercedes–Benz) převedla Traffictrade s. r. o. jako prodávající na žalobkyni jako kupující vlastnictví k oběma čerpadlům a žalobkyně poskytla Traffictrade s. r. o. zpětný leasing k těmto movitým věcem. Následně dne 21. 12. 2009 dlužnice odstoupila od kupní smlouvy č.02/09/09AB a dne 29. 6. 2012 od kupní smlouvy č. 02/09/09/AB/01. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud dovodil, že v kupních smlouvách, které uzavřela dlužnice s vedlejší účastnicí, byla sjednána výhrada vlastnického práva. Protože vedlejší účastnice započetla pohledávky neplatně, dlužnice nepřestala být vlastnicí obou čerpadel. Vedlejší účastnice, aniž k čerpadlům platně nabyla vlastnické právo, je převedla kupními smlouvami na žalobkyni. Z hlediska naplnění předpokladů nabytí vlastnického práva od nevlastníka ve smyslu § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), se odvolací soud zabýval tím, zda kupující v době, kdy měla vlastnické právo nabýt, věděla, nebo měla a mohla vědět, že prodávající není vlastnicí a že není ani oprávněna zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. Zohlednil, že žalobkyně iniciovala a připravovala prostřednictvím advokátní kanceláře všechny smlouvy, včetně smluv o postoupení pohledávek a jednostranného započtení pohledávek, že věděla o sjednané výhradě vlastnictví dlužnice do úplného zaplacení kupní ceny v kupních smlouvách uzavřených s vedlejší účastnicí. S odkazem na četnou judikaturu Nejvyššího soudu dospěl odvolací soud k závěru, že lze mít pochybnosti o tom, že žalobkyně využila všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčila, že vedlejší účastnice jako prodávající byla skutečně oprávněna převést vlastnické právo k čerpadlům. Rozvedl, že jakkoliv žalobkyně (a vedlejší účastnice) využily k přípravě smluvní a další dokumentace služby advokáta a dovolávaly se nejvyšší obezřetnosti, žalobkyně, která disponuje právním aparátem a je významnou bankovní společností, mohla a měla vědět, že započtení pohledávek vedlejší účastnicí instruované žalobkyní a směřující k zániku pohledávek dlužnice na zaplacení kupních cen je neplatné, převzala na sebe obchodní riziko a musí tak nést následky. Závěr o neurčitém, a proto neplatném, započtení pohledávek vedlejší účastnicí oproti pohledávkám dlužnice odvolací soud podpořil závěry dovozenými v rozsudku ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2300/2012, kterým Nejvyšší soud sice částečně zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 2012 v řízení vedeném pod sp. zn. 47 Co 196/2011, ovšem v odůvodnění rozhodnutí přisvědčil závěru o neplatnosti započtení s tím, že vedlejší účastnice započítávala několik pohledávek postoupených na ni žalobkyní jednou listinou, aniž v zápočtu bylo vymezeno, v jakém rozsahu (výši) byly započítávány, což takový právní úkon činí neurčitým a neplatným podle § 580 obč. zák. a § 37 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud v situaci, kdy dlužnice nepřestala být z důvodu sjednané výhrady vlastnictví vlastnicí obou čerpadel, navíc odstoupila od kupních smluv a žalobkyně jako kupující neprokázala svoji dobrou víru v nabytí vlastnictví, uzavřel, že žalobkyně neprokázala ve smyslu § 225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), že označený majetek neměl být do soupisu majetkové podstaty dlužnice zahrnut. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně spolu s vedlejší účastnicí dovolání, jehož přípustnost je dovozována z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek hmotného a procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a to konkrétně: 1) „otázky podnikatelské činnosti žalobkyně a jejího personálního zabezpečení“, kdy v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1253/99, sp. zn. 28 Cdo 358/2002, sp. zn. 33 Cdo 1764/2007, a sp. zn. 32 Cdo 3738/2008 použil jako základ pro rozhodnutí „vykonstruovaný skutkový stav, který nemá oporu v provedeném dokazování“, 2) „otázky dobré víry žalobkyně jako nabyvatele movité věci a potřebné opatrnosti při nabývání vlastnického práva“, kdy zaměnil podmínky pro nabytí vlastnického práva na základě vydržení a podmínky nabytí vlastnického práva podle § 446 obchodního zákoníku, čímž se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 44/2007, sp. zn. 32 Odo 1411/2005 a sp. zn. 23 Cdo 1774/2011, 3) „otázky posuzování důsledků ztráty dobré víry žalobkyně jako nabyvatele movité věci po nabytí vlastnického práva podle § 446 obch. zák.“, kdy nerespektoval rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1253/99, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009 a sp. zn. 27 Cdo 460/2019, ani závěr dovozený v předchozím (zrušujícím) rozhodnutí ze dne 17. 5. 2018, č. j. 104 VSPH 316/2018-523. Dovolatelky vytýkají odvolacímu soudu, že jeho závěr dovozující, že žalobkyně je bankou, resp. má totožné mechanismy jako banka, nemá oporu v provedeném dokazování. Akcentují, že žalobkyně nemá právní oddělení, ani nezaměstnávala právníka, a proto byl zajištěním celého obchodního případu pověřen advokát; více možností, jak zajistit, aby nabyla vlastnické právo k předmětu sporu, žalobkyně neměla. Prokázání dobré víry žalobkyně při nabývání vlastnického práva k předmětu koupě bylo pro právní posouzení věci zásadní. Dovolatelky prosazují, že na dobrou víru žalobkyně nemohlo mít vliv soudní rozhodnutí vydané v řízení, jehož nebyla žalobkyně účastnicí (a otázka její dobré víry tudíž nemohla být předmětem tohoto řízení). Z toho, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí zabývá otázkou pozbytí dobré víry žalobkyn