33 Odo 1149/2004 — Nejvyšší soud

33 Odo 1149/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 4. 2006 Spisová značka:33 Odo 1149/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1149.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 7 předpisu č. 99/1963Sb. § 104 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 451 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně České republiky - České správy sociálního zabezpečení se sídlem Praha 5, Křížová 25, proti žalované D. K., o zaplacení částky 7.600,- Kč, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. Ro 1347/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. května 2004, č. j. 15 Co 145/2004-20, takto : I. Dovolání se zamítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení částky 7.600,- Kč z titulu přeplatku na důchodu, jenž byl manželu žalované vyplacen na jeho sporožirový účet vedený u G. C. B. a. s. poté, co dne 1. 4. 2002 zemřel. Žalovaná, která má k uvedenému účtu dispoziční oprávnění, z něho čerpala a přes výzvu žalobkyně přeplatek nevrátila. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. května 2004, č. j. 15 Co 145/2004-20, potvrdil usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 6. února 2004, č. j. Ro 1347/2003-15, jímž bylo řízení zastaveno a rozhodnuto o nákladech řízení; současně vyslovil, že spis bude po právní moci usnesení postoupen České správě sociálního zabezpečení v Praze 5, Křížová 25, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovodil, že rozhodnutí ve věci samé brání nedostatek pravomoci soudu, tedy neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§ 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř.). S poukazem na § 5 písm. a/ bod 2. a písm. b/ zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění v tu dobu platném (dále jen zák. č. 528/1991 Sb.), vyslovil, že pouze Česká správa sociálního zabezpečení, která je oprávněna rozhodovat o dávce důchodového pojištění, je oprávněna rozhodovat i o povinnosti vrátit neprávem vyplacené částky na dávkách důchodového pojištění, a to bez ohledu na to, že příjemce dávky zemřel. Tomu nasvědčuje i znění § 64 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen zák. č. 155/1995 Sb.), podle něhož manžel (manželka) oprávněného je povinen vrátit plátci splátky důchodu oprávněného poukázané na účet po dni jeho úmrtí. Odvolací soud má zato, že citované ustanovení se vztahuje nejen na případ, kdy je důchod vyplacen na účet manžela oprávněného, ale i na případ, kdy je vyplacen na účet oprávněného, k němuž má jeho manžel dispoziční oprávnění. Žalobkyni proto nevznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, ale nárok na vrácení neprávem vyplacené splátky důchodu po smrti oprávněného. Na řízení o takovémto nároku pak platí obecné předpisy o správním řízení - zákon č. 71/1967 Sb. (§ 108 zák. č. 582/1991 Sb.). Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání, neboť není srozuměna s právním závěrem odvolacího soudu, že pro rozhodnutí o žalobě není splněna podmínka pravomoci soudu. Zdůraznila, že mezi ní a žalovanou (manželkou oprávněného) neexistoval žádný vztah a nevznikl ani smrtí oprávněného. Takový vztah vzniká mezi ní a občanem pouze tehdy, rozhoduje-li o jeho důchodových nárocích, případně mezi ní a určeným příjemcem dávky, kterým ovšem žalovaná nebyla. V daném případě se tedy jedná o důchodové nároky zemřelého a nikoli o důchodové nároky jeho manželky. Okolnost, že žalovaná měla k účtu zemřelého dispoziční oprávnění, pokládá za nerozhodnou. Třebaže se v daném případě jedná fakticky o dávku důchodového pojištění, resp. přeplatek na ní, je přesvědčena, že současně jde o částku vyplacenou bez právního důvodu, neboť žalovaná se výběrem částky poskytnuté na účet již zemřelého manžela bezdůvodně obohatila, a mezi účastnicemi tak vznikl klasický občanskoprávní vztah. Z uvedených důvodů navrhuje usnesení odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného usnesení bylo proto v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu legitimovanou při splnění zákonné podmínky uvedené v § 241 odst. 1, 2 písm. b/ a odst. 4 o. s. ř. a že je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobkyně žádnou z uvedených vad nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Žalobkyně prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že věc nepatří do pravomoci soudů. Tvrdí, že žalovaná se na její úkor bezdůvodně obohatila a že tedy jde o spor vyplývající z občanskoprávního vztahu, o němž přísluší rozhodovat soudům v občanském soudním řízení. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice určil správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů, postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány. Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle § 7 odst. 3 o. s. ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Z žalobních tvrzení vyplývá, že žalobkyně vyplácela manželu žalované F. K. dávky důchodového pojištění na jeho sporožirový účet. Splátku důchodu v měsíci dubnu 2002 však vyplatila po jeho smrti. Žalovaná, mající dispoziční oprávnění k uvedenému účtu, finanční prostředky z účtu vyčerpala. Podle § 3 zák. č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, jsou účastníky právních vztahů vznikajících podle tohoto zákona a podle dalších předpisů sociálního zabezpečení občané, organizace a orgány sociálního zabezpečení. Podle § 2 odst. 1 písm. a/ uvedeného zákona zahrnuje sociální zabezpečení i důchodové zabezpečení. Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci jde o spor vyplývající ze vztahu vzniklého mezi příjemcem dávky (manželem žalované) a žalobkyní coby orgánem sociálního zabezpečení (§ 3 odst. 1, 3 písm. b/ zák. č. 528/1991 Sb.) na základě zákona o sociálním zabezpečení. Žalobkyně vyplácela jednotlivé splátky důchodu manželu žalované podle jejich dohody na jeho účet vedený u banky. Takto mu plnila i v měsíci dubnu 2002. Žalobkyně se proto mýlí, pokud dovozuje, že plnila bez právního důvodu žalované, která se bezdůvodně obohatila. Plnění bylo jednoznačně určeno příjemci dávky; okolnost, že s takto poskytnutými finančními prostředky žalovaná následně po jeho smrti disponovala, je pro závěr o charakteru vztahu, z něhož bylo plněno, bez významu. Ostatně i sama žalobkyně v dovolání připouští, že se v daném případě jedná fakticky o dávku důchodového pojištění, resp. přeplatek na ní a že mezi účastnicemi žádný vztah neexistoval. Bezdůvodné obohacení získané (mimo jiné) plněním bez právního důvodu musí mít vždy základ v občanskoprávních vztazích, zatímco v předmětné věci vznikl právní vztah mezi orgánem sociálního zabezpečení a příjemcem dávk