33 Odo 1376/2004 — Nejvyšší soud

33 Odo 1376/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 11. 2006 Spisová značka:33 Odo 1376/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1376.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 833 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Odo 1376/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) J. P., a b) J. P. P., proti žalovaným 1) J. Ř., a 2) J. Ř., o zaplacení 211.928,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 15 C 18/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. září 2004, č. j. 21 Co 219/2004-431, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.960,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. V. K., advokáta. O d ů v o d n ě n í: Žalobci se v konečném znění žaloby po žalovaných domáhali zaplacení 423.856,40 Kč s příslušenstvím. Uváděli, že s nimi uzavřeli smlouvu o sdružení za účelem společného podnikání – provozování rychločistírny oděvů v přízemních prostorách objektu „U.“ v P., který byl v jejich spoluvlastnictví. Přestože mezi účastníky bylo dojednáno, že sdružení bude za užívání prostor platit, k uzavření nájemní smlouvy nedošlo. Žalovaným muselo být zřejmé, že sdružení fyzických osob nemá právní subjektivitu a že veškerá práva a povinnosti mají v něm sdružené fyzické osoby. Žalovaní tak získali na úkor žalobců bezdůvodné obohacení, jehož výše se odvíjí od tržní ceny nájemného v daném místě a čase. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 4. března 2004, č. j. 15 C 18/2001-405, uznal žalované povinnými společně a nerozdílně zaplatit každému ze žalobců do 15 dnů od právní moci rozsudku 105.964,- Kč s 6 % úrokem ročně z částky 48.003,50 Kč od 1. 1. 2000 do zaplacení, s 6 % úrokem z částky 52.589,25 Kč od 1. 1. 2001 do zaplacení, s 6 % úrokem z částky 5.371,75 Kč od 8. 2. 2001 do zaplacení (výrok I.); co do částky 211.928,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. až V.). Rozhodl tak poté, kdy jeho předchozí (žalobu zamítající) rozsudek ze dne 21. června 2001, č. j. 15 C 18/2001-101. byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2002, č. j. 21 Co 379/2001-117, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. září 2004, č. j. 21 Co 219/2004-431, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu i v tomto rozsahu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 10. 7. 1997 smlouvu o sdružení fyzických osob za účelem společného podnikání (provozování rychločistírny oděvů) v prostorách objektu „U.“ v P., který vlastnili rovným dílem žalobci. Sdružení v těchto nebytových prostorách o výměře 147 m2 podnikalo od 10. 7. 1997 do 7. 2. 2001. Žalobci vložili předmětné nebytové prostory do sdružení s tím, že jim bude vypláceno nájemné, nájemní smlouva však uzavřena nebyla. Zatímco soud prvního stupně na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci uzavřel, že „došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaných, když sdružení se užíváním nebytových prostor pro podnikání bezdůvodně obohacovalo, neboť bez bytových prostor nebylo možné podnikat“, a výši obohacení žalovaných vyčíslil u každého z nich částkou 105.964,- Kč, odvolací soud dospěl k závěru, že k bezdůvodnému obohacení žalovaných nedošlo, neboť nebytové prostory poskytnuté pro společné podnikání sdružení užívali jako účastníci tohoto sdružení a byli tudíž oprávněni podle § 833 obč. zák. užívat je bezplatně. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž vytýkají odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil. Pochybení spatřují v nesprávné aplikaci § 833 obč. zák. Souhlasí sice s názorem odvolacího soudu, že § 833 obč. zák. je nutno považovat za kogentní ustanovení, od něhož se nelze odchýlit, nejsou však srozuměni s tím, že dopadá na posuzovaný případ. S odkazem na § 118 obč. zák. a dovolávajíce se judikatury (konkrétně „3 Cdo 317/93“) a blíže nespecifikované „odborné literatury“ vyjadřují názor, že nebytový prostor, i když může být předmětem vlastnictví, nelze mít „za věc v rámci občanskoprávních vztahů“, přičemž § 833 upravuje vztahy účastníků sdružení k věcem. Dále namítají, že v řízení nebylo prokázáno, že by nebytové prostory do sdružení vložili a vytýkají odvolacímu soudu, že tento skutkový závěr dovodil na základě nesprávné interpretace smlouvy o sdružení. Jsou přesvědčeni, že z pouhého ujednání, že společná činnost bude realizována v prostorách objektu, který vlastní, nelze bez dalšího dovozovat, že své nebytové prostory do sdružení „vložili“. Pokud k tomu mělo dojít, muselo by to být ve smlouvě výslovně uvedeno a prostory by musely být přesně specifikovány, neboť v objektu „U.“ se nachází vícero nebytových prostor. Žalobci nadále zastávají názor, že jejich nárok „měl být posouzen podle § 451 obč. zák., protože bylo prokázáno, že žalovaní užívali předmětné nebytové prostory bez právního důvodu, resp. z důvodu, který odpadl, neboť nedošlo k podepsání plánované nájemní smlouvy, podle níž hodlali předmětné nebytové prostory přenechat k užívání sdružení. Z uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní navrhli odmítnutí dovolání pro zjevnou bezdůvodnost, případně jeho zamítnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu považují za věcně správné. Souhlasí se závěrem, že předmětné nebytové prostory neužívali bez právního důvodu, nýbrž na základě smlouvy o sdružení, ze které vyplývá úmysl účastníků sdružení společně podnikat ve vymezené a konkrétně identifikované nemovitosti. Zdůrazňují, že předmět užívání v rámci společné činnosti sdružení byl konkrétně identifikován nejen ve smlouvě o sdružení, ale byl vymezen především faktickým chováním účastníků sdružení, mezi nimiž nebylo sporu o tom, kde (v jaké části objektu) má být společná podnikatelská činnost vykonávána. Ustanovení § 833 věta druhá obč. zák. totiž nepředepisuje formální úkon některého z účastníků sdružení ve vztahu k identifikaci věci, která má být užívána, stejně jako nepředpokládá, že by bylo nutné takovou věc „vnést“ do sdružení či projevit vůli, aby byla v rámci sdružení užívána bezplatně. Nedůvodnou shledávají rovněž námitku žalobců, že nebytový prostor není věcí. Mají za to, že je přinejmenším částí věci nemovité, takže použití § 833 obč. zák. připadá v úvahu s ohledem na obecnou právní zásadu a maiori ad minus; pokud jsou předmětné právní vztahy upravovány pro věc jako celek, je nutno stejný režim právních vztahů dovodit i pro část takové věci. Podle článku II bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a že jsou splněny podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Žalobci nenamítají, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a existence takových vad z obsahu spisu nevyplývá. Dovolací soud se proto zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak je žalobci v dovolání obsahově vymezili. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu vě