33 Odo 1716/2006 — Nejvyšší soud

33 Odo 1716/2006 citace  Název judikátu:*Domácí péče, vlastní sociální prostředí.* Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 5. 2009 Spisová značka:33 Odo 1716/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:33.ODO.1716.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33  Odo 1716/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně D. Č. – středisko B., zastoupené advokátem, proti žalované V. Z. P. ČESKÉ REPUBLIKY, o zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 316/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2006, č. j. 15 Co 263/2006-70, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení částky 150.000,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 17. 7. 2004 do zaplacení. Žalobu odůvodnila  tím, že na základě revizní zprávy č. 31858 v rozporu se smlouvou č. L736D801 ze dne 24. 7. 2001 o poskytování a úhradě zdravotní péče a s § 17 odst. 1 a § 40 odst. 2 zákona č. 47/1998 Sb. odmítla žalovaná v celém rozsahu úhradu zdravotní péče poskytované jejím pojištěncům ubytovaným ve stacionáři D. v období ledna až března 2003, neboť tuto péči nelze považovat za poskytování domácí péče podle § 22 písm. a) zákona č. 47/1998 Sb. Přitom stacionář D. je zařízením, v němž žalobkyně poskytuje ubytování starým a nemocným lidem, jež nebylo možno umístit do ústavů sociální péče, tito nejsou schopni se sami o sebe postarat a nemůže se o ně postarat ani jejich rodina. Mnozí z nich potřebují zdravotní ošetřovatelskou péči (odbornost 925). Po námitkách žalobkyně proti závěrům revizní zprávy proběhlo dne 26. 4. 2004 tzv. smírčí řízení. Na základě oznámení o uplatnění důsledků provedené revize č. 31858 žalovaná rozhodla o povinnosti žalobkyně zaplatit částku 489.140,- Kč. Na žádost žalobkyně o rozložení dlužné částky do splátek, žalovaná započetla vůči platbám za následně provedené výkony zdravotní péče částku 150.000,- Kč. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Na základě zmíněné revizní zprávy odmítla hradit žalobkyni tu část vykazované zdravotní péče, která je jejím pojištěncům poskytována v tzv. stacionáři, tj. objektu, který stavebně souvisí s domem s pečovatelskou službou, v němž bydlí trvale na základě nájemních smluv jiní její pacienti. Prostory stacionáře nemohou být pro zde umístěné pacienty jejich vlastním domácím prostředím, které je základní podmínkou zdravotní domácí péče podle § 22 písm. a) zákona č. 47/1998 Sb. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. prosince 2005, č. j. 17 C 316/2004-46, ve znění opravného usnesení ze dne 2. května 2006, č. j. 17 C 316/2004-61, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 150.000,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 17. 7. 2004 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že účastnice dne 24. 7. 2001 uzavřely smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče č. L736D801, na jejímž základě žalovaná proplácela výkony zdravotní péče žalobkyně v odbornosti 925 (domácí péče). Na základě revize ze dne 24. 9. 2003 žalovaná neuznala žalobkyni vykazovanou zdravotní péči za ošetření pojištěnců v zařízení D., jelikož se nejednalo o výkony v rámci tzv. domácí péče. Po smírčím jednání žalobkyně požádala žalovanou, aby revizí zjištěnou částku 489.140,40 Kč postupně srážela z plateb za péči poskytnutou v  roce 2004. Takto žalovaná započetla částku ve výši 150.000,- Kč. Výkladem § 22 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění, soud prvního stupně dovodil, že pojištěncům žalované byla poskytnuta domácí péče v jejich vlastním sociálním prostředí, za které je potřeba považovat uvedené zařízení žalobkyně. Vyšel z toho, že mezi účastnicemi řízení nebylo sporu, že zdravotní péče indikovaná lékařem byla poskytnuta osobám závislým na cizí pomoci, které byly pojištěnci žalované, a že byly splněny i další dvě podmínky citovaného ustanovení. V otázce charakteru prostředí, v němž byla péče pojištěncům poskytována, zaujal soud prvního stupně názor, že mimo prostředí v rodině nebo mimo místo, kde pacient (pojištěnec) žije a kde s péčí o něj pomáhají rodinní příslušníci či příbuzní společně se specializovanými pracovníky, je též jeho vlastním sociálním prostředím i stacionář, zdravotnické zařízení ústavní péče a ústav sociální péče, tj. prostředí, v němž se po určitou dobu dobrovolně zdržuje a kde má své věci. Jestliže jsou pojištěnci žalované do stacionáře D. umisťováni na základě žádosti na dobu neurčitou (většinou na dožití) a berou si s sebou své osobní věci, k nimž mají citový vztah, lze mít zato, že se nacházejí ve svém vlastním sociálním prostředí. Nic na tom nemění okolnost, že tato domácí péče není poskytována ve spolupráci s rodinnými příslušníky a že po dobu pobytu nejsou pojištěnci přihlášeni k trvalému pobytu na adrese zařízení žalobkyně. Jelikož názor žalované v otázce výkladu § 22 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb. není správný, chybně v rozsahu částky 150.000,- Kč provedla jednostranný započet. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. srpna 2006, č. j. 15 Co 263/2006-70, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zcela zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze stejných skutkových zjištění, dospěl k odlišnému právnímu posouzení věci. Konstatoval, že soud prvního stupně při výkladu § 22 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb. a v něm užitého pojmu vlastního sociálního prostředí pominul, že uvedené ustanovení upravuje několik různých forem poskytování zdravotní péče, jež jsou odlišné a vzájemně nezaměnitelné. Pojmovým znakem zdravotní péče podle citovaného ustanovení je nejen její poskytování ve vlastním sociálním prostředí podle doporučení lékaře, nýbrž i její výkon v domácnosti, tj. jinde než v lůžkovém zdravotním zařízení, stacionáři či ústavu. Na péči poskytovanou v takových zařízeních zákon totiž pamatuje jinými formami péče [viz § 22 písm. b) až d) zákona č. 48/1997 Sb.]. Péče poskytovaná v zařízení D. se vymyká domácí péči podle § 22 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., neboť není realizována v místě, kde pojištěnec bydlí a kde o něj jinak pečují popř. mu pomáhají příslušníci jeho domácnosti, příbuzní apod. Je poskytována v lůžkovém zařízení, ve kterém je umístěn celodenně a trvale s 24 hodinovým dohledem a péčí. Takové zařízení nelze označit za domov pacienta, protože v něm nebydlí, ale je zde umístěn vzhledem k nutnosti celodenní péče. Výkony, které žalobkyně poskytovala pojištěncům žalované proto nejsou kryty smlouvou o poskytování a úhradě zdravotní péče, neboť ta se vztahuje pouze na odbornost 925 – domácí péče, pro niž má žalobkyně potřebnou registraci. Nesprávně vykázanou péči nemůže žalovaná proplácet z prostředků veřejného zdravotního pojištění, a pokud se tak stalo, oprávněně trvala na vrácení takto vzniklého přeplatku a provedla k jeho úhradě jednostranný zápočet. V dovolání, jehož přípustnost žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolacímu  soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasí se závěrem, že jí poskytovaná péče v zařízení D. není domácí péčí poskytovanou ve vlastním sociálním prostředí pacienta podle § 22 písm. a) zák. č. 48/1997 Sb. Připouští, že zdravotní péče nebyla poskytnuta pojištěncům žalované v jejich domácnosti, tj. v místě kde bydlí a kde o ně jinak pečují příslušníci jeho domácnosti nebo příbuzní, avšak žádný právní předpis neurčuje, že domácí zdravotní péči (odbornost 925) je možno poskytovat jen v domácnosti pojištěnce. Domácí zdravotní péče se poskytuje všude, kde má pacient vlastní sociální prostředí (lze ji poskytovat např. v domově důchodců, v penzionu, v ubytovně, kde je dlouhodobě ubytován, u přátel či příbuzných, kde může dlouhodobě bydlet). Zdůrazňuje, že je církevní organizací zapsanou v rejstříku církevních právnických osob vedeném Ministerstvem kultury ČR, a jejím předmětem činnosti je křesťanská a ošetřovatelská péče, přičemž poskytuje sociální služby a pro případ, že nastane potřeba, může poskytnout i potřebnou zdravotní péči. Pro tento účel má v nájmu část nemovitosti, kde poskytuje sociální služby. V tomto zařízení na základě smlouvy a za úplatu mají zajištěno ubytování, str