33 Odo 555/2001 — Nejvyšší soud

33 Odo 555/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 5. 2003 Spisová značka:33 Odo 555/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.555.2001.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Dotčené předpisy:předpisu č. 550/1991Sb. předpisu č. 48/1997Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 555/2001-116 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce S. p. o. a. a n. ž. z. p. l., zastoupeného JUDr. M. T., advokátem, proti žalované O. n. T., o zaplacení částky 1 004 685 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 67/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. 12. 2000 č. j. 15 Co 779/2000-101, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 25. srpna 2000 č. j. 7 C 67/2000-73 uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 3 829 Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 3 024 Kč od 16. 11. 1997 do zaplacení a z částky 805 Kč od 26. 2. 1998 do zaplacení, a zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci další částku 238 Kč s 18% úrokem z prodlení od 16. 11. 1997 do zaplacení, částku 45 000 Kč s 18% úrokem z prodlení od 26. 2. 1998 do zaplacení, částku 41 000 Kč s 18% úrokem z prodlení od 26. 3. 1998 do zaplacení, částku 519 219,50 Kč s 18% úrokem z prodlení od 26. 2. 1999 do zaplacení, částku 31 366,50 Kč s 18% úrokem z prodlení od 4. 3. 1999 do zaplacení, částku 25 260,50 Kč s 18% úrokem z prodlení od 29. 4. 1999 do zaplacení, částku 38 258 Kč s 18% úrokem z prodlení od 5. 5. 1999 do zaplacení, částku 42 282,50 Kč s 18% úrokem z prodlení od 8. 6. 1999 do zaplacení, částku 41 028 Kč s 18% úrokem z prodlení od 31. 7. 1999 do zaplacení, částku 57 607 Kč s 18% úrokem z prodlení od 31. 7. 1999 do zaplacení, částku 35 569 Kč s 18% úrokem z prodlení od 25. 8. 1999 do zaplacení, částku 35 902 Kč s 18% úrokem z prodlení od 6. 10. 1999 do zaplacení, částku 55 316 Kč s 18% úrokem z prodlení od 20. 10. 1999 do zaplacení a částku 31 809 Kč s 18% úrokem z prodlení od 1. 12. 1999 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce prováděl pro žalovanou dopravní služby na základě smluv, a to první smlouvy z 3. 2. 1997 uzavřené za účinnosti zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, a druhé smlouvy ze dne 30. 4. 1997 uzavřené za účinnosti zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Oprávněnost nároku byla soudem prvního stupně shledána pouze u dvou faktur vystavených podle smlouvy z 30. 4. 1997, u kterých se podle závěru soudu jednalo o rozvoz materiálu nebo zaměstnanců žalované realizovaný podle článku II.1.2. nebo II.1.3. smlouvy. Při stanovení přiznané částky vycházel soud z ceny za l km sjednané touto smlouvou a počtu ujetých km. V části návrhu týkající se zbývajících 13 faktur vystavených podle smlouvy z 30. 4. 1997, které se výslovně týkaly dopravních služeb pro pacienty, dospěl soud prvního stupně k závěru, že zákon sice nevylučuje, aby si žalovaná pro své pacienty sjednala dopravní služby, náklady na ně by však musela hradit z vlastních prostředků, nikoliv z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Z žádné smlouvy pak nevyplynul závazek žalované doplatit žalobci rozdíl mezi úhradou od zdravotních pojišťoven a skutečnými náklady na přepravu pacientů, nárok žalobce proto v této části žaloby není dán. Vztah mezi účastníky posoudil soud prvního stupně jako občanskoprávní a předmětnou smlouvu jako nepojmenovanou uzavřenou podle § 51 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Dodatek ke smlouvě z 30. 6. 1997 podle jeho závěru způsobil nesrozumitelnost a neurčitost ujednání té části smlouvy, která se týká přepravy pacientů, v důsledku čehož je tato část smlouvy podle § 37 ObčZ neplatná. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 15. 12. 2000 č. j. 15 Co 67/2000-101 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích druhém ve výroku o částečném zamítnutí návrhu, třetím ve výroku o náhradě nákladů řízení, čtvrtém ve výroku o soudním poplatku a pátém ve výroku o náhradě státem vynaložených nákladů, v odstavci prvém ve výroku o platební povinnosti žalované zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen; odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a připustil proti svému rozsudku dovolání k otázce výkladu smluvního ujednání účastníků z hlediska zákona č. 48/1997 Sb. Odvolací soud posoudil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, a to jak po stránce skutkových zjištění, tak v právním posouzení věci. Odvolací soud dále doplnil, že zatímco podle § 10 odst. 1 písm. h) zákona č. 550/1991 Sb. měl pacient nárok na úhradu nákladů spojených s nezbytnou dopravní službou, která nebyla ve smluvním vztahu se zdravotní pojišťovnou, zákonem č. 48/1997 Sb. se doprava pacientů a zdravotnického materiálu stala zdravotní péčí, kterou může poskytovat jen státní či nestátní zdravotnické zařízení. Vzhledem k tomu, že žalobce takovým zařízením nebyl a není, přestala tím existovat možnost využití rozdílu v cenách úhrad zdravotní pojišťovny proti žalované a žalované proti žalobci. Aby mohl žalobce i po novele zákona o zdravotním pojištění provádět přepravu pacientů, musel by podle § 37 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb. uzavřít dohodu s každým pacientem o tomto způsobu dopravy a předložit fakturaci zdravotní pojišťovně, která ji proplácí v zákonem stanovené výši. Odvolací soud odmítl námitku žalobce týkající se bezdůvodného obohacení žalované, k němuž nemohlo dojít, neboť nebyla stanovena zákonná povinnost žalované plnit žalobci. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým napadl právní hodnocení věci provedené soudy obou stupňů. Svůj nárok na zaplacení žalované částky opírá o smlouvu, kterou uzavřel s žalovanou, a proto je podle jeho názoru rozhodující, zda podle této smlouvy existuje závazek žalované zaplatit žalobci předmětnou částku jako odměnu sjednanou touto smlouvou za poskytnuté služby; nejedná se však o nárok podle zákona č. 48/1997 Sb., který konečně ani nestanoví nemožnost smluvního ujednání mezi dopravcem (žalobcem) a zdravotnickým zařízením o poskytování dopravních služeb. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pozdější smlouva ruší předchozí. Takový závěr nevyplývá ani ze zákona, neopírá se ani o dohodu stran, a proto první smlouvu z 3. 2. 1997 pokládá za platnou. Konstatování neurčitosti části smlouvy soudem prvního stupně považuje za nesprávné, když bylo možno tento stav odstranit výkladem vůle účastníků podle § 35 odst. 2 ObčZ. Dohodu o výši ceny je pak možno interpretovat z chování žalobce i žalované, která nevracela žalobci faktury jako nesprávně účtované, některé uhradila, mezi účastníky byla od počátku shoda v tom, že žalobci část odměny za dopravu uhradí pojišťovna a druhou část žalovaná, konečně zákon nevyžaduje písemnou formu smlouvy k její platnosti. I v případě neplatnosti smlouvy je dovolatel přesvědčen, že má nárok na žalovanou částku, a to z titulu bezdůvodného obohacení, neboť služba (doprava) byla poskytována vždy ve prospěch žalované, která ji písemně objednávala nebo zprostředkovala. Navrhuje zrušení rozsudků soudů obou stupňů. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12. 2000 – dále jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a že je podle § 239 odst. 1 o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí v