33 Odo 820/2006 – Nejvyšší soud

33 Odo 820/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce V. Š., , zastoupeného JUDr. A. V., advokátem proti žalovanému m. N. J., , zastoupenému JUDr. O. M., advokátem, o zaplacení částky 355.230,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 2/94, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. listopadu 2005, č. j. 57 Co 451/2005-827, takto: I. Dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze 21. listopadu 2005, č. j. 57 Co 451/2005-827, se zamítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. listopadu 2005, č. j. 57 Co 451/2005-827, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. června 2005, č. j. 13 C 2/94-761, tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 355.230,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % za dobu od 24. 6. 2002 do 14. 7. 2005 a ve výši 16 % za dobu od 15. 7. 2005 do zaplacení, včetně výroků o nákladech řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou ze dne 12. 2. 1993, jejíž vady byly odstraněny až podáním ze dne 31. 5. 2001, domáhal po žalovaném mimo jiné zaplacení částky 355.230,- Kč s 20 % úrokem z prodlení od 24. 6. 1991 do zaplacení. Tento požadavek odůvodnil tvrzením, že podle § 22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. žalovaný užívá od 24. 6. 1991 jeho pozemky,  o celkové výměře 3.947 m2 na základě nájemního vztahu, přičemž za jejich užívání nic neplatí. Výše nájemného představuje 9,- Kč za 1 m2 a za dobu 10 let tak jde o částku 355.230,- Kč. O. soud v N. J. (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. ledna 2002, č. j. 13 C 2/94-542, ve spojení s rozsudkem ze dne 29. ledna 2003, č. j. 13 C 2/94-618, výrokem IV. žalobu o zaplacení částky 355.230,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % od 24. 6. 1991 do 14. 7. 1994 a ve výši 16 % od 15. 7. 1994 do zaplacení zamítl s odůvodněním, že žalovaný není pasivně legitimován k žalobě o zaplacení nájemného ze sporných pozemků. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. listopadu 2003, č. j. 57 Co 130/2003-637, byl rozsudek soudu prvního stupně (mimo jiné) v zamítavém výroku o částce 355.230,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 1. března 2004, č. j. 13 C 2/94-664, soud prvního stupně zastavil řízení o zaplacení 3 % úroku z prodlení z částky 355.230,- Kč za dobu od 24. 6. 1991 do 11. 2. 1993 (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 355.230,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 12. 2. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení (výrok II.), k samostatnému projednání a rozhodnutí vyloučil žalobu o určení, že žalovaný je vlastníkem pozemků zapsaných na pro k. ú. L., blíže určených výměr, a o uložení povinnosti zaplatit žalobci kupní cenu ve výši 1,420.920,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.). Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. dubna 2005, č. j. 57 Co 585/2004-750, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o částce 355.230,- Kč s příslušenstvím a v závislých výrocích o nákladech řízení (výroky II., IV. a V.) a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 9. června 2005, č. j. 13 C 2/94-761, Okresní soud v N.J. (dále jen „soud prvního stupně“) žalobu o zaplacení částky 355.230,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 12. 2. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemků zapsaných na LV pro k. ú. L. u Katastrálního úřadu v N. J.. Pozemky nabyl na základě darovací smlouvy ze dne 20. 9. 1972 od své matky A. Š.. Tyto pozemky byly v padesátých letech 20. století právními předchůdci žalobce vneseny do jednotného zemědělského družstva a vzniklo k nim právo družstevního užívání. Dne 6. 11. 1986 uzavřelo J. R. S. a M. n. v. N. J. hospodářskou smlouvu o dočasném užívání předmětných pozemků, k níž nebyl udělen souhlas příslušného okresního národního výboru ani podáno vyjádření okresní zemědělské správy podle § 40 zákona č. 122/1975 Sb. Skladování pevného komunálního odpadu bylo v katastrálním území L. zahájeno v roce 1978 na parcele č. 1268/1 na základě rozhodnutí o povolení terénních úprav ze dne 31. 3. 1978. Na pozemcích žalobce došlo ke zřízení skládky pevného domácího odpadu na základě stavebního rozhodnutí ze dne 18. 3. 1987 a kolaudačního rozhodnutí ze dne 14. 3. 1988. Poté dne 21. 4. 1988 Městský národní výbor N. J. předal skládku do užívání Okresnímu podniku technických služeb, přičemž v polovině roku 1991 bylo provozování skládky převedeno na Technické služby města N. J.. Skládka zasahuje pozemky žalobce o ploše 4.010 m2. Z těchto skutkových závěrů soud prvního stupně dovodil, že hospodářská smlouva o dočasném užívání pozemků ze dne 6. 11. 1986 mezi JZD R. S. a MěstNV v N. J. je neplatná pro chybějící souhlas ONV a absenci vyjádření příslušné zemědělské správy. Žalovaný tak ke dni účinnosti zák. č. 229/1991 Sb. (tj. k 24. 6. 1991) nebyl oprávněným uživatelem pozemků a nestal se proto podle § 22 citovaného zákona nájemcem sporných pozemků. Jelikož žalobce ani  po poučení skutková tvrzení nedoplnil ani nezměnil, soud prvního stupně žalobu pro nedostatek pasivní legitimace zamítl; domáhá-li se žalobce zaplacení nájemného, může se tohoto nároku domáhat jen vůči nájemci pozemků. Nad rámec těchto závěrů soud prvního stupně, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97 (obdobně rozsudek ze dne 6. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003), publikovaný v Právních rozhledech, ročník 2000, č. 1, dodal, že nemůže jít ani o bezdůvodné obohacení, neboť skládka není samostatnou věcí, ale je součástí pozemku. Žalovaný se na úkor žalobce nemohl obohacovat, protože odpad uložený na skládce není samostatnou věcí, je součástí skládky a ta je pozemkem ve vlastnictví žalobce. Výkladem § 83 odst. 12 zákona č. 185/2001 Sb. nelze dospět k závěru, že na právní vztahy vzniklé před více než 10 lety by bylo možno aplikovat tento zákon. Zpětně lze zákon užít pouze na právní vztahy existující k datu účinnosti zákona. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. listopadu 2005,                                          č. j. 57 Co 451/2005-827, nejprve v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. června 2005, č. j. 13 C 2/94-761, o zaplacení 3 % úroku z prodlení od 12. 2. 1993 do 14. 7. 1994 a 16 % úroku z prodlení od 15. 7. 1994 do 23. 6. 2002 z částky 355.230,- Kč, a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), dále rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 355.230,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 24. 6. 2002 do 14. 7. 2005 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 2005 do zaplacení (výrok II.); zároveň rozhodl o veškerých nákladech řízení. Výrok o částečném zastavení řízení odůvodnil dispozitivním úkonem žalobce (částečným zpětvzetím žaloby), učiněným u jednání odvolacího soudu dne 11. 11. 2005. Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl k závěru, že celková plocha skládky činí 3.947 m2 a skládkou jsou dotčeny parcely o výměře 2.037 m2, č. o výměře 1.465 m2 a č. o výměře 445 m2. Skládkování na těchto pozemcích bylo ukončeno a následně byla provedena povrchová technická rekultivace pozemků. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti hospodářské smlouvy ze dne 6. 11. 1986, jakož i s tím, že v důsledku této neplatnosti nevznikl mezi žalobcem a žalovaným nájemní vztah. S odkazem na § 451 odst. 1 a 2, § 456  větu první a § 458 odst. 1 větu první obč. zák. dospěl k odlišnému posouzení nároku žalobce. Bylo prokázáno, že na předmětných pozemcích se nachází skládka odpadů, která byla zřízena a rozšířena pro ukládání odpadů z území žalovaného a jeho okolí. Závěry citovaných rozsudků Nejvyššího soudu ani Nejvyššího správního soudu na danou věc nedopadají a nelze je proto použít. Jestliže je žalovaný obcí podle § 3 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. a skládka byla zřízena pro účely ukládání odpadů z jeho území, vztah žalovaného k odpadům je nutno posoudit jako vztah vlastníka odpadů podle § 4 písm. p) zák. č. 185/2001 Sb., o odpadech. Za správný proto nepovažuje závěr, že uložením odpadů na pozemcích žalobce došlo k jejich odstranění ve smyslu zákona č. 185/2001 Sb., přílohy č. 4, neboť uložením odpadů přestal být žalovaný jejich vlastníkem, a staly se součástí pozemků žalobce. Uložením odpadů na pozemcích žalobce bez dohody s ním se žalovaný bezdůvodně na jeho úkor obohacuje, neboť za ukládání odpadů (jako způsobu užívání cizí věci) mu neposkytuje žádnou protihodnotu. Nárok žalobce je tak nárokem na vydání bezdůvodného obohacení