4 Tdo 1100/2024 – Nejvyšší soud

4 Tdo 1100/2024-417 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2025 o dovolání obviněného J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2024, sp. zn. 4 To 117/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 5 T 41/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 15. 1. 2024, sp. zn. 5 T 41/2023, byl obviněný J. Š. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „dne 21. 8. 2022 v době mezi 01:30 hodin a 01:52 hodin poté, co oslovil před restaurací XY v XY AAAAA, a zavedl ji do bytu v XY v ulici XY, uživatelky V. F., s čímž poškozená souhlasila, a poté, co v bytě poškozené přinesl sklenici s vodou a poškozená si v ložnici sedla na postel, do této strčil, takže se ocitla na zádech, lehl si na ni, líbal ji na krku, a na rtech, a přestože poškozená na jeho jednání reagovala nejprve opakovaným verbálním nesouhlasem a následně se jej snažila od sebe odstrčit a bila jej pěstmi do těla, obžalovaný jí přesto svlékl kalhoty a spodní kalhotky ke kolenům, sám si též částečně vysvlékl kalhoty, nadzvedl poškozené nohy a se ztopořeným penisem jí vnikal do řitního otvoru, a to přesto, že jej poškozená v průběhu jeho jednání stále odstrkávala a projevovala nesouhlas, přičemž nakonec v jednání ustal, oba se oblékli a vrátili se zpět do restaurace XY“. 2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. 3. Proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 15. 1. 2024, sp. zn. 5 T 41/2023, podal obviněný J. Š. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 5. 2024, sp. zn. 4 To 117/2024, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. 4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2024, sp. zn. 4 To 117/2024, podal následně obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 5. Obviněný ve svém dovolání namítl nesprávnost závěru soudů obou stupňů o věrohodnosti výpovědi poškozené AAAAA, neboť podle jeho názoru je výpověď poškozené zcela v rozporu s objektivními důkazními prostředky. Lékařská zpráva z gynekologie podle obviněného anální ani vaginální soulož nepotvrdila, neboť poškozená podle této zprávy byla zcela bez poranění, když byla vyšetřena bezprostředně poté, co mělo dojít k anální souloži. Pokud by k análnímu styku, jak jej poškozená popisovala, došlo, tak by podle dovolatele dozajista v rámci gynekologického vyšetření byly viditelné znaky po anální souloži, příp. i poranění. Dovolatel dále uvedl, že výpověď poškozené není konzistentní, neboť na jednu stranu ji měl zalehnout, poté však poškozená vypověděla, že k análnímu styku mělo dojít tak, že měla nohy zvednuté do vzduchu. Má tedy za to, že průběh údajného znásilnění popisovaný poškozenou je zcela fyzicky nemožný. Rovněž uvedl, že expertíza spodního prádla anální soulož nepotvrdila. V této souvislosti vyjádřil názor, že jeho odsouzení je postaveno pouze na výpovědi poškozené, která nebyla neměnná, a byla v rozporu s dalšími důkazními prostředky. Výpověď poškozené byla podle obviněného rovněž v rozporu s výslechem svědků. 6. Pokud jde o návrhy na doplnění dokazování, navrhl jednak provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a jednak provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie, přičemž však návrhy na doplnění dokazování byly ze strany soudu prvního stupně při hlavním líčení zamítnuty. Dovolatel namítl, že soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku s navrženými důkazními prostředky nevypořádal, a to zejména s odůvodněním jejich zamítnutí. Soud odvolací pouze konstatoval, že soud prvního stupně se měl důkazními návrhy zabývat, nicméně absence odůvodnění podle něj nic nemění na správnosti zvoleného postupu. 7. Podle názoru dovolatele dále nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v souvislosti s tím došlo k porušení zásady in dubio pro reo. 8. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2024, sp. zn. 4 To 117/2024, zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 15. 1. 2024, sp. zn. 5 T 41/2023, a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Chomutově k novému projednání a rozhodnutí. 9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že těžiště dovolací argumentace obviněného spočívá ve zpochybnění skutkových zjištění soudů. Je třeba zdůraznit, že v posuzované trestní věci není možné zaznamenat zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem a nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů, přičemž své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a sama o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo nebo obecně zásad spravedlivého procesu neopodstatňuje. 10. Nad rámec uvedeného je třeba shrnout, že základním usvědčujícím důkazem byla skutečně svědecká výpověď poškozené. Ta v postavení svědkyně vypovídala opakovaně, přičemž v jejích výpovědích nevyvstaly žádné rozpory v popisu jednání obviněného a okolností, za kterých k němu došlo. Na druhou stranu si byly soudy vědomy i určité počáteční vstřícnosti jednání poškozené vůči obviněnému, přičemž však další shromážděné důkazy dovolily učinit závěr o nedobrovolném intimním styku dovolatele s poškozenou. Soudy hodnotily svědeckou výpověď poškozené s ohledem na okolnosti případu velmi obezřetně, přičemž vycházely rovněž ze závěrů znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie. Soudy po zevrubném zhodnocení osoby poškozené a její výpovědi došly k přesvědčivému závěru, že její usvědčující výpověď je věrohodná, což je v souladu také s tím, že pokud bylo možno ověřit dílčí tvrzení poškozené jinými důkazy, ukázala se jejich pravdivost. 11. V posuzované věci jsou soudy učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podložené. Pokud se soudy přiklonily na základě podrobně popsaných skutečností k verzi podpořené řádně vyhodnocenými důkazy, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. 12. V posuzované trestní věci obviněný za opomenuté důkazy označil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jímž měla být prokázána nedůvěryhodnost poškozené a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie, jímž mělo být prokázáno, že poškozenou popisovaná verze intimního styku nemohla proběhnout způsobem, který popsala ve své výpovědi. Skutečností je, jak konstatoval již odvolací soud v bodě 7 svého rozhodnutí, že nalézací soud nesplnil zcela povinnost zabývat se zamítnutými důkazními návrhy obviněného. V bodě 8 se pak vyjadřoval k důkazním návrhům obhajoby sám a označil navrhované důkazy za nadbytečné, které by nemohly ničeho změnit na důkazech již provedených. 13. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. 14. Nejvyššímu soudu byla následně doručena replika obviněného k vyjádření státní zástupkyně, v níž obviněný vyslovil nesouhlas s postojem státní zástupkyně a zopakoval svá tvrzení stran zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů a vlastní hodnocení důkazů. 15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována. 16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo d