4 Tdo 1131/2025 – Nejvyšší soud

4 Tdo 1131/2025-97 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný D. U., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 10 To 241/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 23/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 2 T 23/2025, byl obviněný D. U. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal tím, že dne 15. 2. 2025 v době kolem 00:58 hodin řídil na pozemních komunikacích v XY po předchozím požití alkoholu osobní automobil, přičemž v čase 1:04 hodin, kdy byl kontrolován policejní hlídkou, bylo u něj dechovou zkouškou zjištěno 1,80 ‰ alkoholu. Za to byl podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 5 měsíců a výkon tohoto trestu mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Současně byl obviněnému podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 18 měsíců. 2. Citovaný rozsudek napadl obviněný odvoláním, ve kterém zásadně zpochybnil spolehlivost výsledku dechové zkoušky, o kterou soud prvního stupně opřel svá skutková zjištění, poukazem na to, že v rozporu s metodikou Českého metrologického institutu nedošlo po pěti minutách k jejímu zopakování, a vysvětlil, že jeho nestandardní projevy při kontrole policejní hlídkou padají na vrub pokročilé noční hodině a obecně stresujícímu faktoru, kterým je policejní kontrola. Krajský soud v Praze odvolání obviněného usnesením ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 10 To 241/2025, podle § 256 tr. ř. zamítl s tím, že důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel při skutkovém závěru o ovlivnění obviněného alkoholem v takové míře, že nebyl způsobilý řídit motorové vozidlo, jsou ve svém souhrnu dostatečně průkazné. II. Dovolání obviněného 3. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Rebeky Moťovské Židuliakové dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Slovně upřesnil, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení. Neuvedl sice, proti kterým konkrétním výrokům dovolání směřuje, nicméně z obsahu dovolacích výhrad lze spolehlivě usuzovat na to, že napadá nejen zamítavý výrok z usnesení odvolacího soudu, ale i všechny výroky odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. 4. Konkrétní dovolací námitky lze shrnout tak, že nebylo spolehlivě prokázáno, že se obviněný nacházel ve stavu vylučujícím řídit motorové vozidlo. Pokud jde o údajné ovlivnění alkoholem, byla provedena pouze jedna dechová zkouška, což je v rozporu s metodikou Ministerstva dopravy č. j. 285/2009-160-OST, která odkazuje na pracovní postup Českého metrologického institutu č. 114-MP-C008-08 nazvaného Metodika měření alkoholu pro analyzátory alkoholu v dechu. Uvedenou metodiku zahrnující mimo opakování zkoušky i to, že rozdíly mezi výsledky obou měření nemohou být větší než 10 %, má obviněný za závaznou i pro dokazování v trestním řízení. Podle něj bez dodržení postupu v této metodice uvedeného nelze mít dechovou zkoušku za nezpochybnitelný důkaz. 5. Napadenému rozhodnutí obviněný vytknul i to, že policisty použitý přístroj Dräger měří pouze koncentraci alkoholu v dechu nikoli v krvi, jak mylně uvedl odvolací soud, a skutečnost, že někdo nadýchá větší než nulovou hladinu alkoholu v dechu, ještě neznamená, že by výsledek při krevních testech na ověření přítomnosti alkoholu v krvi byl pozitivní. 6. V návaznosti na výše uvedené námitky obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 874/2007, podle kterého způsobilost řídit motorové vozidlo je vždy vyloučena u řidiče, který měl v krvi nejméně jedno promile alkoholu, zatímco v případech, kdy se hladina alkoholu této hranici jen blíží, je potřeba stav vylučující řízení motorového vozidla bezpečně prokázat. Naměřenou vysokou hodnotu alkoholu provedenou dechovou zkouškou pak obviněný vysvětlil užitím ústní vody a své chování při kontrole policejní hlídkou únavou z noční doby a stresem. S ohledem na zásadu in dubio pro reo měly soudy při nemožnosti prověřit spolehlivost výsledku dechové zkoušky akceptovat jeho skutkovou verzi bez ohledu na to, že další ověření hladiny alkoholu v krvi zmařil on sám tím, že odmítl druhou dechovou zkoušku i odběr biologického materiálu. Soudy se ale s jeho obhajobou fakticky vůbec nevyrovnaly. K tomu obviněný poukázal na judikaturu Ústavního soudu zdůrazňující, že je porušením presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, pokud orgány činné v trestním řízení preferují jednu verzi skutkového děje bez náležitého vysvětlení. 7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Benešově a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. III. Vyjádření státního zástupce 8. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že obviněný v zásadě opakuje argumentaci uplatněnou v předchozím řízení, se kterou se úplně a správně vypořádaly soudy obou stupňů. Soud prvního stupně v bodech 7–12 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodě 6 odůvodnění dovoláním napadeného usnesení. Státní zástupce se ztotožnil s názorem soudů obou stupňů, které považovaly měření provedené přístrojem Dräger s poukazem na to, že šlo o přístroj kalibrovaný, v kontextu zjištění, že obviněnému byla naměřena vysoká hladina alkoholu (1,8 g/kg) a při svém zadržení vykazoval podle svědků a kamerového záznamu, jenž byl zasahujícími policisty pořízen, jasné známky podnapilosti, za dostačující pro závěr o tom, že obviněný řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k této činnosti. 9. Státní zástupce k dovolacím námitkám obviněného poukázal na vývoj a obsah judikatury Nejvyššího soudu i soudu Ústavního, který je přehledně shrnutý v bodech 35–38 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 6 Tdo 576/2024, se závěrem, že metodika, na kterou obviněný nyní poukazuje, má jen doporučující charakter. 10. V navazující části vyjádření se státní zástupce zaměřil na výklad obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a konstatoval, že obviněný své dovolání nevymezil způsobem, který by jim odpovídal. Zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěním je totiž dán jen tehdy, pokud skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají z nich při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou jejich opakem. 11. K obviněným namítanému porušení zásady in dubio pro reo státní zástupce připomněl usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/2002, publikované pod č. 37/2002 Sb. nál. a usn. ÚS, ve kterém Ústavní soud jasně konstatoval, že uplatnění této zásady přichází do úvahy jen pokud soud pochybnosti má, nikoli pokud je nemá, a že tohoto náhledu se podržel i ve svých navazujících rozhodnutích (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3494/2022 nebo ze dne 3. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 3090/2022). Poukázal také na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, která v zásadě nepřipouští, aby dodržení této procesní zásady bylo zkoumáno v dovolacím řízení, pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. 12. Závěrem státní zástupce konstatoval, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než které zákon připouští, a Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud věc projednal v neveřejném zasedání. 13. Na vyjádření státního zástupce, které bylo obhájkyni zasláno, obviněný ve stanovené lhůtě nereagoval. IV. Důvodnost dovolání 14. Nejvyšší soud shledal, že podmínky pro konání dovolacího řízení byly splněny, jakkoli v dovolání obviněný v rozporu s § 265f odst. 1 tr. ř. výslovně neoznačil, které výroky napadá, a přestože neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ačkoli dovolání směruje proti usnesení, kterým bylo po věcném projednání zamítnuto jeho odvolání. Tato formální pochybení Nejvyššímu soudu nebránila mimořádný opravný prostředek obviněného posoudit, protože z jeho odůvodnění je zřejmé, že brojí proti zamítavému výroku usnesení odvolacího soudu i proti všem výrokům odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a že se dovoláním snaží domoci zrušení odsuzujícího rozhodnutí a přikázání věci soudu první