4 Tdo 144/2023

Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 2 T 85/2021 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný M. L. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku [jednání pod bodem 1] a přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 tr. zákoníku [jednání pod bodem 2]. Podle skutkových zjištění se trestné činnost dopustil tím, že: pod bodem 1) jako pojištěná osoba v úmyslu navýšit výplatu pojistného plnění z FLEXI životního pojištění Pojišťovny České spořitelny, a.s., IČ: 47452820, se sídlem náměstí Republiky 115, 530 02 Pardubice, s počátkem pojištění ode dne 1.2.2010 pod pojistnou smlouvou číslo 7002019903 a s počátkem pojištění ode dne 1. 10. 2010 pod pojistnou smlouvou číslo 7003364741, za pracovní úraz ze dne 25. 11. 2010, při kterém utrpěl kontuzi hlavy a distorzi krční páteře po úderu háku jeřábu do hlavy, přestože již bylo léčení ukončeno včetně pracovní neschopností jeho praktickým lékařem V. V. z ordinace XY ke dni 12. 12. 2010, a od této doby docházel do zaměstnání, tak navštívil dne 27.12.2010 ordinaci L. Ch., ortopeda, se sídlem XY, u kterého v léčení pokračoval, a v důsledku této skutečnosti mu jmenovaný lékař v hlášení pojistné události zapsal jako období léčení dobu od 25. 11. do 31. 12. 2010, toto hlášení následně uplatnil, v rámci aktivit odděleně trestně stíhaných osob Odborem hospodářské kriminality SKPV zdejšího krajského ředitelství policie pod č.j. KRPE-93223/TČ-2013-170080, prostřednictvím E. P. u předmětného pojistitele ke dni 28.1.2011 nárok na výplatu pojistného plnění, když dále k odůvodnění délky léčby nad rámec stanovené praktickým lékařem jmenovaný doložil potvrzením o podstoupené rehabilitaci, kterou mu měla poskytnout rehabilitační pracovnice V. D. z Nestátního zdravotnického zařízení, XY, v době od 2. 12. 2010 až 3. 1. 2011, ačkoliv předmětné rehabilitace nepodstoupil, ale byly prováděny pouze fiktivně, tak jako léčení u L. Ch., čímž o 19 dní prodloužil délku léčení na 37 dní, když na základě těchto údajů pojistitel pojistnou událost zaevidoval k pojistné smlouvě číslo 7002019903 s denním odškodným v částce 100 Kč/den pod číslem 1908312455 a k pojistné smlouvě číslo 7003364741s denním odškodným v částce 2 900 Kč/den pod číslem 1908315103, a v rámci řízení o pojistném plnění, které ukončil ke dni 9. 3. 2011, stanovil s ohledem na maximální počet dní léčení pro daný typ úrazu dle oceňovacích tabulek, který byl v délce 28 dní - tedy o 10 dní více než léčba prováděná praktickým lékařem a o 9 dní méně než délka prodlužované léčby - v případě pojistné události číslo 1908312455 výši pojistného plnění za předmětný úraz v částce 2 800 Kč, které mu ale s ohledem na dlužné pojistné ve shodné výši nevyplatil, a v případě pojistné události číslo 1908315103 stanovil výši pojistného plnění za předmětný úraz v částce 81 200 Kč, které vyplatil ke dni 11. 3. 2011 na běžný účet číslo XY M. L. staršího, kdy tímto záměrně prodlužoval léčbu úrazu ze dne 25. 11. 2010 o 10 dní a vylákal tak od pojistitele nad rámec „oprávněného“ pojistného plnění k pojistné smlouvě číslo 7002019903 částku 1 000 Kč, o kterou se obohatil a k pojistné smlouvě číslo 7003364741 částku 29 000 Kč, a dále jako pojištěná osoba ke dni 19. 4. 2011 zahájil v úmyslu neoprávněně vylákat pojistné plnění z „úrazových pojištění“ v rámci aktivit odděleně trestně stíhaných osob Odborem hospodářské kriminality SKPV zdejšího krajského ředitelství policie pod č.j. KRPE-93223/TČ-2013-170080, u lékaře P. Č., chirurga K. ch. p. L., XY, léčení úrazu ke kterému mělo dojít dne 15. 4. 2011 v době okolo 17:00 hod v XY, tak, že při chůzi zakopl, upadl a přisedl si levý kotník, přičemž mělo dojít k podvrtnutí hlezna vlevo s délkou léčení od 19. 4. do 20. 5. 2011, při kterém měl mít levou dolní končetinu nejméně do 3. 5. 2011 fixovánu sádrovou dlahou, a dále do 13. 5. 2011 neměl na končetinu plně došlapovat, kdy v tomto rozsahu uplatnil své léčení pro předmětný úraz písemným nárokem v sídlech pojistitelů: - dne 8. 6. 2011 z FLEXI životního pojištění Pojišťovny České spořitelny, a.s., IČ: 47452820, se sídlem náměstí Republiky 115, 530 02 Pardubice, pojistné smlouvy číslo 7002019903 s počátkem pojištění ode dne 1. 2. 2010 a pojistné smlouvy číslo 7003364741 s počátkem pojištění ode dne 1. 10. 2010, - dne 8. 6. 2011 ze životního pojištění PERSPEKTIVA-7BN Kooperativa pojišťovny, a.s., IČ: 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, pojistné smlouvy číslo 1421009583 s počátkem pojištění ode dne 1. 4. 2011, ačkoliv se mu ve skutečnosti úraz nestal, a léčení v popsaném rozsahu neproběhlo, ale bylo vedeno pouze administrativně, neboť po celou dobu nebyl v pracovní neschopnosti, docházel do zaměstnání, které vykonával v pozici skladníka, s náplní práce v podobě přijmu hutního materiálu včetně vykládky vozidel, skladování, dělení a výdeje materiálu i v pozici obsluhy vysokozdvižného vozíku, kdy na základě těchto údajů pojistitelé, konkrétně: - Pojišťovna České spořitelny, a.s., pojistnou událost zaevidovala pod číslem 1909079122 v případě pojistné smlouvy číslo 700201990, u které v rámci řízení o pojistném plnění stanovila výši pojistného plnění za předmětný úraz v částce 2 100 Kč, kdy po odečtu dlužné částky ve výši 190 Kč mu tuto částku vyplatila ke dni 28. 6. 2011 na běžný účet číslo XY M. L. staršího, a pod číslem 1909079069 v případě pojistné smlouvy číslo 7003364741, u které v rámci řízení o pojistném plnění stanovila výši pojistného plnění za předmětný úraz v částce 60 900 Kč, kterou vyplatila ke dni 28. 6. 2011 na běžný účet číslo XY M. L. staršího, - Kooperativa pojišťovna, a.s., pojistnou událost zaevidovala pod číslem 1111040809, u které v rámci řízení o pojistném plnění stanovila výši pojistného plnění za předmětný úraz v částce 63 000 Kč, kterou vyplatila ke dni 23. 9. 2011 na běžný účet číslo XY M. L. staršího, kdy tímto jednáním způsobil Kooperativě pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, která je nyní právní zástupkyní dříve Pojišťovny České spořitelny, a.s. Vienna Insurance Group se sídlem náměstí Republiky 115, 530 02 Pardubice, celkovou škodu ve výši 156 000 Kč,pod bodem 2) - v úmyslu obohatit se z pojistného plnění za fiktivní pojistné události v měsíci březnu 2012 na blíže neurčeném místě v XY jako žadatel o pojištění při sepisování návrhu na Rizikové životního pojištění MAXIEFEKT MAXIMA pojišťovny, a.s. se sídlem Italská 1583/24, 120 00 Praha 2, pojistné smlouvy číslo 9021000155 s počátkem pojištění od 1.4.2012, se součinností pojišťovacího zprostředkovatele, svého otce, M. L. staršího, narozeného XY - osoby odděleně trestně stíhané Odborem hospodářské kriminality SKPV zdejšího krajského ředitelství policie pod č.j. KRPE-93223/TČ-2013-170080, odpověděl negativně na výslovný dotaz, zda má či měl uzavřeno jiné rizikové či úrazové pojištění, ačkoli měl k dané době uzavřena tři pojištění se shodným pojistným záměrem, konkrétně pojistné smlouvy číslo 7002019903 a 7003364741 s počátkem pojištění k roku 2010 sjednané u Pojišťovny České spořitelny, a.s., IČ: 47452820, se sídlem náměstí Republiky 115, 530 02 Pardubice, a pojistnou smlouvu č. 1421009583 s počátkem pojištění ode dne 1. 4. 2011, sjednanou u Kooperativa pojišťovny, a.s., IČ: 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, - jako pojištěná osoba ke dni 30. 4. 2012 zahájil v úmyslu neoprávněně vylákat pojistné plnění z „úrazových pojištění“ v rámci aktivit odděleně trestně stíhaných osob Odborem hospodářské kriminality SKPV zdejšího krajského ředitelství policie pod č.j. KRPE-93223/TČ-2013-170080, na Úrazové ambulanci, Traumatologicko - orthopedickém Centru, Krajské nemocnice XY, léčení úrazu, ke kterému mělo dojít dne 29. 4. 2012 v době okolo 17:00 hod v XY, ulici XY tak, že při stěhování skříně zakopl a upadl, přičemž mělo dojít k poranění levého kolene, kdy toto při prvotním ošetřením bylo diagnostikováno jako zhmoždění kolene, a další léčbu podstupoval od 2. 5. 2012 u lékaře XY, ortopeda, s ordinací: XY, který záměrně pozměnil diagnózu úrazu na kontusi-distorsi kolene s jeho otokem, stanovil délku léčby v rozsahu od 30. 4. do 30. 5. 2012, předmětný rozsah zranění dále dokládal potvrzením o podstoupené rehabilitaci, kterou mu měla poskytnout rehabilitační pracovnice V. D. z Nestátního zdravotnického zařízení, XY, za období od 14. 5. do 28. 5. 2012, ačkoliv se tak nestalo, když během léčby neměl být schopen samostatné chůze, neměl na končetinu došlapovat a měly mu být ošetřujícím lékařem prováděny punkce kolene, a následně v tomto rozsahu své léčení pro předmětný úraz uplatnil písemným nárokem v sídlech pojistitelů: - dne 18. 6. 2012 z FLEXI životního pojištění Pojišťovny České spořitelny, a.s., IČ: 47452820, se sídlem náměstí Republiky 115, 530 02 Pardubice, pojistné smlouvy číslo 7002019903 s počátkem pojištění ode dne 1. 2. 2010 a pojistné smlouvy číslo 7003364741 s počátkem pojištění ode dne 1. 10. 2010, - dne 12. 6. 2012 z životního pojištění PERSPEKTIVA-7BN Kooperativa pojišťovny, a.s., IČ: 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, pojistné smlouvy číslo 1421009583 s počátkem pojištění ode dne 1. 4. 2011, - dne 18. 6. 2012 z Rizikového životního pojištění MAXIEFEKT MAXIMA pojišťovny, a.s. se sídlem Italská 1583/24, 120 00 Praha 2, pojistné smlouvy číslo 9021000155, s počátkem pojištění od 1. 4. 2012, kdy banální poranění levého kolene v rozsahu kontuze tak, jak bylo popsáno při prvotním ošetření v Krajské nemocnici L., mu vzniklo přesně nezjištěným způsobem a on avizované léčení u Ch., který vzniklé zranění, průběh i charakter léčby záměrně „zveličil“, a následné rehabilitace byly prováděny pouze fiktivně, neboť nebyly vykázány zdravotní pojišťovně, a po celou dobu nebyl v pracovní neschopnosti, docházel do zaměstnání, které vykonával v pozici skladníka, s náplní práce v podobě přijmu hutního materiálu včetně vykládky vozidel, skladování, dělení a výdeje materiálu i v pozici obsluhy vysokozdvižného vozíku, kdy na základě těchto údajů pojistitelé, konkrétně: - Pojišťovna České spořitelny, a.s., pojistnou událost zaevidovala pod číslem 1911383756 v případě pojistné smlouvy číslo 700201990, u které v rámci řízení o pojistném plnění stanovila výši pojistného plnění za předmětný úraz v částce 2 800 Kč, jež vyplatila ke dni 17. 7. 2012 na běžný účet číslo XY M. L. staršího, a pod číslem 1911383609 v případě pojistné smlouvy číslo 7003364741, u které v rámci řízení o pojistném plnění stanovila výši pojistného plnění za předmětný úraz v částce 81 200 Kč, jež vyplatila M. L. ke dni 23. 7. 2012 v hotovosti na své pobočce, - Kooperativa pojišťovna, a.s, pojistnou událost zaevidovala pod číslem 1121050657, u které v rámci řízení o pojistném plnění stanovila výši pojistného plnění za předmětný úraz v částce 63 000 Kč, jež vyplatila ke dni 21. 6. 2012 na běžný účet číslo XY M. L. staršího, - MAXIMA pojišťovna, a.s pojistnou událost zaevidovala pod číslem12-3140-LRO2A, u které v rámci řízení o pojistném plnění stanovila výši pojistného plnění za předmětný úraz v částce 21 000 Kč, jež vyplatila ke dni 14. 9. 2012 na běžný účet číslo XY M. L. staršího, kdy tímto jednáním způsobil Kooperativě pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, která je nyní právní zástupkyní dříve Pojišťovny České spořitelny, a.s. Vienna Insurance Group se sídlem náměstí Republiky 115, 530 02 Pardubice, celkovou škodu ve výši 147.000 Kč, a poškozené MAXIMA pojišťovně, a.s. se sídlem Italská 1583/24, 120 00 Praha 2, způsobil škodu ve výši 21 000 Kč, čímž způsobil celkovou škodu ve výši 168 000 Kč.

Za uvedené přečiny uložil soud prvního stupně dovolateli podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle § 81 odst. 1 a § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu odnětí svobody obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let a 6 (šesti) měsíců a nad obviněným současně vyslovil dohled. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému dále uložil, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil nalézací soud obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škodě poškozené Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, IČ: 47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, částku ve výši 303 000 Kč, a poškozené Maxima pojišťovně, a. s., IČ: 61328464, se sídlem Praha 2, Italská 1853/24, částku ve výši 21 000 Kč.

Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 2 T 85/2021, podal obviněný odvolání, a to do všech jeho výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 14 To 233/2022, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku a přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, uložil podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou (2) let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trest podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří (3) let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložil povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 14 To 233/2022, podal obviněný prostřednictví obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. e), f), g) a h) tr. ř. Zvolené dovolací důvody odůvodňuje slovně tím, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu ve vztahu k nepřípustnému trestnímu stíhání [dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), f) tr. ř.] a tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, dále jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a nebyl také proveden obhajobou navrhovaný podstatný důkaz [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ]. Současně rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

Ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. f) a e) tr. ř. konkrétně namítá, že jeho trestní věc byla postoupena z působnosti dozorujícího státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové do působnosti dozorujícího státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, a to v souvislosti s vyloučením jeho osoby podle § 23 odst. 1 tr. ř. z řízení vedeném pod č. j. KRPE-93223-5747/TČ-2013-170080 (usnesení ze dne 4. 12. 2018, č. l. 3), následně vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 64 T 6/2019. Dovolatel je toho názoru, že způsob, jakým byl vyloučen z uvedeného řízení je nezákonný, a to pro aplikaci daného ustanovení per analogiam. Namítá, že použití analogie v trestním řádu je obecně přípustné, tato přípustnost ovšem není absolutní. Jednou z výjimek jsou případy, kdy dochází k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod (srov. např. Jelínek J. a kol., Trestní právo procesní, 2. Vydání, Praha: Leges, 2011, str. 67). Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 835/14. Je přesvědčen, že tímto postupem byla užita nepřípustná analogie, čímž bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, jakož i všech obviněných v původním řízení.

Dovolatel argumentuje dále tím, že v § 23 odst. 1 tr. ř. je jednoznačně vyjádřeno KDO nebo CO lze vyloučit ze společného řízení. Nejedná se tedy o případ zákonem neupravený – per analogiam legis nebo o neexistentní právní úpravu – per analogiam iuris. Následně uvádí, koho a co lze přesně v rámci daného ustanovení vyloučit. Uvádí, že dané ustanovení není možno vztahovat na jeho osobu, jelikož nebyl v řízení, ze kterého byl vyloučen nikdy obviněn. Usnesením, jímž došlo k vyloučení věci z původního řízení, nebyly vyloučeny ani jeho tvrzené trestné činy, když pro skutky, pro které byl stíhán a odsouzen v nyní projednávané věci jsou ve věci vedené u Krajského soudu Hradec Králové – pobočky Pardubice pod sp. zn. 64 T 6/2019, stíhané a obžalované další osoby. Následně odkazuje na část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vztahující se k jeho námitce stran vyloučení věci ze společného řízení podle § 23 odst. 1 tr. ř., přičemž akcentuje, že s vyjádřenými závěry odvolacího soudu nesouhlasí. Má za to, že bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv (jakož i práv všech obviněných v původní věci), současně poukazuje na chybné označení věci odvolacím soudem.

Dovolatel v rámci svého nesouhlasu se závěry odvolacího soudu stran zákonnosti usnesení o vyloučení věci ze dne 4. 12. 2018 vznáší 13 argumentačních okruhů, které označuje písmeny A až M. Zejména rozporuje místní příslušnost Policie v Pardubicích, k vyšetřování předmětné věci, tedy i Okresního soudu v Pardubicích, a namítá tak, že mu bylo upřeno právo na zákonného soudce s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2017, sp zn. II. ÚS 4051/16, usnesení NS ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 7 Td 25/2017. Zdůrazňuje postup, resp. neměnné pořadí užití kritérií, jak by měla být místní příslušnost ve věci určena. Uvádí, že všechna jeho jednání probíhala ve městě Liberec. Navíc usnesení o vyloučení jeho věci ze společného řízení bylo vydáno až skoro čtyři roky poté, co bylo tzv. společné řízení zahájeno, takže není zřejmé, k jaké rychlosti řízení vyloučení vedlo. Namítá tak nedostatečné odůvodnění usnesení o vyloučení jeho věci ze společného řízení. Uvádí, že neměl možnost se tzv. společného řízení jakkoliv účastnit, nevěděl o žádných úkonech prováděných PČR, takže mu nebyla dána žádná možnost, aby vznesl jakýkoliv návrh či důkaz. Ve vztahu k jeho osobě v řízení, ve kterém je podáváno dovolání, nebylo ani soudem rozhodováno o vydání jeho zdravotních záznamů, jakož i zbavení mlčenlivosti dotčených lékařů. Odkazuje přitom na nález sp. zn. I. ÚS 2050/14, ze dne 10. 3. 2015, či ze dne 9. 7. 2015, sp. zn. IV. ÚS 799/15. Dále namítá, že mu usnesení o vyloučení nebylo orgány činnými v trestním řízení doručeno. Je toho názoru, že takové usnesení o jeho vyloučení z tzv. společného řízení není pravomocné, a to bez ohledu na – podle názoru dovolatele nezákonně – vyznačenou doložku právní moci. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. ÚS 521/06. Dále uvádí, že podle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu převažují rozhodnutí, která za pachatele trestného činu pojistného podvodu spáchaného ve vztahu k pojistné smlouvě považují výlučně subjekt speciální – tedy fyzickou osobu v postavení účastníka konkrétního soukromého pojistného vztahu. V případě, že se jedná o osobu odlišnou od účastníka smluvního vztahu – pojistné smlouvy – lze podle dovolatele hovořit toliko o účastenství osoby ve formě pomoci ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. [§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] na pojistných podvodech a v případě různých pachatelů nelze dané posuzovat jako jeden pokračující trestný čin spáchaný v podobě účastenství na trestných činech pojistného podvodu těchto (hlavních) pachatelů, byť by jinak byly splněny podmínky pokračování vyplývající z ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. (§ 116 tr. zákoníku), nýbrž jako několikanásobné účastenství (několikanásobnou pomoc). Proto ani z hlediska naplnění zákonných znaků vztahujících se k výši škody způsobené trestným činem pojistného podvodu nelze u pomocníka sčítat škody způsobené v jednotlivých případech jeho účastenství na pojistných podvodech různých pachatelů, ale výši způsobené škody je u něj třeba posuzovat odděleně ve vztahu ke každému pachateli, jemuž pomáhal. Odkazuje přitom na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a uvádí, že pokud pak dojde ke stíhání a obžalobě potencionálního účastníka – nikoliv ve shodném řízení také i potencionálního pachatele – jsou orgány činné v trestním řízení, které rozhodují o vině či nevině potencionálního účastníka (při neobvinění potencionálního pachatele), povinny vyřešit otázku pachatelství jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř.

Dovolatel následně namítá, že mu nemohl být znám rozsudek v tzv. společné věci. Namítá tak možnou kolizi rozhodnutí, jestliže by krajský soud přisvědčil obžalobě, a pachateli trestných činů, za něž byl odsouzen dovolatel, by zároveň byli někteří obžalovaní v tzv. společném řízení, a to nikoliv jako spolupachatelé podle rozsudků. Namítá tak, že krajský soud měl řešit i skutky dovolatele jako otázku předběžnou.

Poukazuje také na skutečnost, že do řízení byly doloženy četné listiny, u kterých není jednoznačně dán jejich zdroj. Obžaloba netvrdí, odkud tyto listiny pochází, mlčky je státním zástupcem, ale i soudy, přecházeno, že tyto listiny mají pocházet z tzv. společného řízení. Chybí však jakýkoliv předávací protokol, či jakékoliv potvrzení shody s kopií. Kdo tyto kopie udělal, kdy je udělal, odkud je pořídil. Schází i záznamy o pořízených kopiích ve spise v tzv. společném řízení. Akcentuje, že nikdy nebyl obviněn v tzv. společném řízení, nezná obsah spisu v tzv. společném řízení a důkazy zde vedené. Tyto listiny však mají prokazovat jeho údajnou trestnou činnost, aniž by mohl ověřit jejich pravost, a aniž měl možnost proti těmto listinám brojit v době přípravného řízení.

Obviněný také namítá výrazné průtahy v přípravném řízení, když po vydání usnesení o vyloučení jeho osoby z tzv. společného řízení, tj. 4. 12. 2018, byl obviněn až 11. 1. 2021, jakož i na průtahy v řízení, když byl z tzv. společného řízení vyloučen až 4. 12. 2018 a obvinění v tzv. společném řízení bylo sděleno dne 15. 3. 2015. Jeho úrazy se staly v roce 2010, 2011, 2012. Dovolatel také namítá promlčení skutku uvedeného pod bodem 1) nalézacího soudu. Nesouhlasí také s tím, že mu byla soudy nižších stupňů uložena povinnost nahradit údajnou škodu pojišťovnám. Soudy obou stupňů se tak dopustily ve vztahu k jeho osobě uložením mu povinnosti možného neoprávněného obohacení pojišťoven, když pojišťovny si škodu z téže pojistné události a vydaného téhož pojistného plnění přihlásily také do řízení vedeného pod sp. zn. 64 T 6/2019 a sp. zn. 64 T 3/2020. Teoreticky tak může být jedno, a to samé pojišťovnou uhrazené pojistné plnění přikázáno soudem uhradit různým osobám ve třech různých trestních řízeních, tedy 3x.

Pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel podřazuje námitky, že byl odsouzen na základě listin, o kterých je toliko tvrzeno, že mají pocházet ze spisu z tzv. společného řízení. Není však zřejmé, kdo, kdy a odkud tyto listiny připojil, ofotil. Namítá tak, že jde o procesně nepoužitelné listiny. Konstatuje, že v případě jeho zdravotní dokumentace nebyl v daném řízení udělen souhlas soudu s jejich vydáním od Č. a Ch. a ani jeden z lékařů nebyl zproštěn mlčenlivosti. Zdůrazňuje, že Ch. vypovídal v řízení vedeném pod sp. zn. 64 T 3/2020, přičemž soudy si tento důkaz nezajistily. Akcentuje, že Č. dokládal ve společném řízení i vyjádření České lékařské komory, přičemž ani tento důkaz si soudy nezajistily. Zpochybňuje také způsob, kterým byl dán souhlas Okresního soudu v Pardubicích s vydáním jeho zdravotní dokumentace V., když tento souhlas nemá formu soudního příkazu a není řádně odůvodněn. Tvrdí také, že žádný souhlas soudu týkající se vydání zdravotní dokumentace neobsahuje řádné odůvodnění, proč má být prolomeno jeho základní lidské právo na ochranu soukromí – zdravotní údaje. Je toho názoru, že celá zdravotní dokumentace založená v tomto řízení je procesně nepoužitelná. Dovolatel tvrdí, že soud odmítl také návrh obhajoby na vyhotovení znaleckého posudku, kterým by bylo možné určit, zdali se předmětné úrazy staly či nikoliv.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítá, že ze svědeckých výpovědí učiněných před soudem prvního stupně nevyplývá žádná okolnost, ze které by bylo možné mít za prokázané, že se předmětné úrazy nestaly nebo že by byla léčba úrazu úmyslně prodlužována. Je přesvědčen, že v zásadě všechny svědecké výpovědi nepřispěly k objasnění ničeho z toho, co je mu kladeno za vinu. Odvolací soud se dále nezabýval tím, že soud prvního stupně nevycházel z pojistných podmínek, jež jsou nedílnou součástí pojistné smlouvy a ze kterých by mohl označit, že podmínkou výplaty pojistného plnění je předložení a délka pracovní neschopnosti, jakož že i délka léčby úrazu a jeho proplacení je vázána k pracovní neschopnosti, a i zřejmě k zákazu vycházek z domova. Namítá, že soud nevyslechl znalce (MUDr. Lubomíra Starého), který vyhotovoval v přípravném řízení znalecký posudek a jehož specializací je chirurgie, nikoliv však specializace v oblasti ortopedie. Nebylo jej tak možné konfrontovat s jinými důkazy. Následně rozporuje hodnotu znaleckého posudku MUDr. Starého. Zdůrazňuje také, že odvolací soud se nezabýval tím, že nebyli v řízení zproštěni mlčenlivosti lékaři (Č., Ch.), aby tito mohli k věci vypovídat a soud se nezabýval ani tím, že mohl přispět k objasnění věci tím, že by si vyžádal výpovědi obou lékařů z řízení vedených před Krajským soudem v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích (sp. zn. 64 T 6/2019, sp. zn. 64 T 3/2020). Namítá, že odvolací soud se nezabýval tím, že nalézací soud si nevyžádal výpovědi minimálně obžalovaných v tzv. společném řízení, kteří jsou dáváni do souvislosti s jeho trestnou činností a dále ani žádným způsobem nezjišťoval, zdali se pojišťovny nepřihlásily s náhradou škody i do tzv. společného řízení a do samostatného řízení L. Ch., sp. zn. 64 T 3/2020. Podle jeho názoru soudy obou stupňů předjímají vinu obžalovaných v tzv. společném řízení, a to před vynesením rozsudku (sp. zn. 64 T 6/2019 a sp. zn. 64 T 3/2020). Rozporuje také názor odvolacího soudu o tom, že dovolatel měl vyčkat rehabilitaci u státního zařízení, a to vzhledem k vytíženosti rehabilitačních státních zařízení.

Další pochybení v postupu odvolacího soudu spatřuje v tom, že nevzal v úvahu, že soud prvního stupně nevyslechl zaměstnance pojišťovny, který rozhodoval o výplatě pojistného plnění, a ani si nevyžádal zprávu od pojišťovny, zdali vůbec za dovolatelem vede pohledávku. Namítá také, že odvolací soud nepovažoval ani za vhodné pro objasnění věci si vyžádat zprávu od České lékařské komory, která by posoudila délku léčby, její způsob a oprávněnost jednotlivých lékařů (včetně vedení dokumentace) a opětovně rozporuje znalecký posudek MUDr. Starého. Dále uvádí, že odvolací soud postupoval v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 925/2006, ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 580/2002, ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 8 Tdo 664/2006, ohledně způsobu stanovení výše škody. Dodává, že odvolací soud neměl postaveno najisto, zda se úrazy staly či nestaly (ve dvou případech) a v případě pracovního úrazu (pod bodem 1) a zdali byl tento úmyslně prodlužován a dané mělo podstatný vliv na pojistnou událost a povinnost plnění. Dovozovat neexistenci léčby pouze tím, že chodil do práce nebo se nezmínil o úrazu praktickému lékaři, nemá oporu v pojistné smlouvě, v pojistných podmínkách a ani v zákoně. Následně polemizuje s odvolacím soudem ohledně výkladu a významu „banálního úrazu“. Uvádí, že není ani zřejmé, z jakého důvodu soudy dospěly k závěru, že úraz se nestal, když ve skutkové větě bylo uvedeno, že chodil se sádrou do práce (skutek pod bodem 1) a proč tedy soud ve vztahu ke zbývajícím skutkům nepostupoval minimálně jako v případě skutku 1. Poukazuje na to, že posoudit úraz, délku úrazu a jeho léčbu, a to i vzhledem k individualitě každého člověka, může kvalifikovaně pouze lékař. Odvolací soud však obhajobou navrhovaný důkaz znaleckým posudkem k posouzení jeho úrazů a délky jeho léčby zamítnul jako neopodstatněný, byť již ze samotné skutkové věty například vyplývá – a neurčitě se tak vyjádřil i svědek, že chodil do práce se sádrou na noze. Pokud by soud řádně provedl důkazem znalecký posudek k posouzení, zdali jeho úraz byl skutečně prodlužován (bod 1) a dále zdali se úrazy (bod 1, bod 2) staly nebo případně byly prodlužovány, mělo by dané vliv jak na větu skutkovou, tak zejména na větu právní.

Dovolatel dále tvrdí, že soudy nerespektovaly presumpci neviny. Namítá, že z rozhodnutí soudů obou stupňů alespoň podle názoru obhájce dovolatele – je vina obžalovaných pro soudy obou stupňů v tzv. společném řízení jasně daná, ačkoliv nebyl k datu tohoto podání vydán rozsudek soudem prvního stupně (sp. zn. 64 T 6/2019 a sp. zn. 64 T 3/2020) a zcela zjevně ani soud prvního a ani soud druhého stupně neznají obsah spisu v tzv. společném řízení, jakož i neznají průběh dokazování a co vyšlo v řízení vedeném před Krajským soudem v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích pod sp. zn. 64 T 6/2019 najevo. Má za to, že v celém úseku trestního řízení bylo porušené jeho právo na spravedlivý proces, konkrétně princip rovnosti zbraní, resp. princip rovnosti příležitostí ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dodává, že princip rovnosti účastníků trestního řízení kromě funkce ochrany postavení obviněného, jemuž sluší presumpce neviny, je dále součástí i celkové koncepce demokratického trestního procesu, jejímž výrazem je zásada kontradiktornosti řízení. Princip rovnosti zbraní v trestním řízení není absolutní, obecně však platí maxima, podle níž státu ve srovnání s obviněným v žádném kontextu nepřísluší více práv. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. ÚS 15/01.

Závěrem dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 9. 2022, č. j. 14 To 233/2022-1294 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 1 NZO 1070/2022, nejprve shrnula uplatněné dovolací důvody obviněného a následně se zabývá jeho argumentací, kterou dovolatel zdůvodňuje uplatnění těchto dovolacích důvodů. Státní zástupkyně uvádí, že u dovolacích důvodů § 265b odst. 1 písm. e) a f) tr. ř. obviněný namítá, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu ve vztahu k nepřípustnému trestnímu stíhání. Označil-li v tomto kontextu § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., tak podle státní zástupkyně by jeho použití bylo namístě, pokud by napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. V dovolatelově trestní věci však bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 2 T 85/2021, jímž byl uznán vinným ze spáchání předmětných trestných činů, což následně potvrdil i Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jako soud odvolací, ve svém rozsudku ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 14 To 233/2022, kdy došlo z podnětu odvolání obviněného pouze ke zmírnění jeho trestního postihu. Napadeným rozhodnutím splňujícím charakteristiku rozhodnutí ve věci samé tedy nebylo rozhodnuto žádným z výše uvedených zákonných variant odklonu od trestního řízení, a pokud dovolatel poukazuje na rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu, pak přehlíží specifikum takového postupu spojené s předpokladem, že vytýkaný skutek nelze posoudit jako trestný čin, ale pouze jako přestupek, správní delikt či kárné provinění. Pokud v této souvislosti uvádí, že jeho věc byla postoupena z působnosti dozorujícího státního zástupce KSZ Hradec Králové do působnosti dozorujícího státního zástupce OSZ v Pardubicích, a to v návaznosti na rozhodnutí podle § 23 odst. 1 tr. ř., pak toto rozhodnutí nelze považovat za takové, které by bylo možno za již poukazovaných podmínek § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a)–h) tr. ř. přípustné napadat cestou dovolání. K usnesení policejního orgánu PČR, KŘ policie Pardubického kraje č. j. KRPE-93223-5724/TČ-2013 ze dne 4. 12. 2018, jímž bylo z tam z podrobně rozvedeného důvodu k urychlení řízení rozhodnuto o vyloučení dovolatelovi osoby, podezřelé ze spáchání trestných činů pojistného podvodu kvalifikovaných ad I.–III. k samostatnému projednání a rozhodnutí, státní zástupkyně konstatuje, že se jedná o ryze procesní úkon, týkající se průběhu řízení. Jeho správnost a účelnost tak nelze v rámci dovolacího řízení přezkoumávat a zabývat se tak dovolatelem nastolenou otázkou, zda takovým způsobem bylo rozhodnuto bez splnění předepsaných zákonných podmínek takového postupu a současně za užití nepřípustné analogie.

Státní zástupkyně se dále zabývá námitkami dovolatele, které směřují do důvodů, na jejichž podkladě bylo vydáno usnesení o vyloučení věci. Uvádí, že pokud lze takovou argumentaci přiřadit k dovolatelem neuplatněnému důvodu § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., pak je namístě konstatovat, že se jeho prostřednictvím napadnutelná vada vztahuje pouze na situaci, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nikoliv soud, u něhož dovolatel postrádá splnění stěžejní podmínky místní příslušnosti Okresního soudu v Pardubicích. Nehledě na to, že v posuzovaném případě spadalo místo spáchání trestného činu, odpovídající místu způsobení jeho škodlivého následku do sídla pojistitele, nacházejícího se v obvodu Okresního soudu v Pardubicích.

Ohledně námitky dovolatele, jenž poukázal na to, že pachatelem trestného činu pojistného podvodu podle § 210 tr. zákoníku může být podle § 114 tr. zákoníku pouze speciální subjekt a tedy fyzická osoba v postavení účastníka pojistného vztahu a že pokud se jedná o osobu od účastníka takového soukromoprávního vztahu odlišnou, pak je namístě hovořit pouze o účastenství [v daném případě podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve formě pomoci] s tím, že účast na pojistných podvodech různých pachatelů nelze posuzovat jako pokračující trestný čin, byť by jinak byly splněny podmínky § 116 tr. zákoníku o pokračování, ale pouze jako několikanásobné účastenství, státní zástupkyně uvádí, že takové argumentaci nelze přisvědčit. Skutková podstata předmětného trestného činu totiž nepředpokládá speciální subjekt ve smyslu § 114 odst. 1 věta prvá tr. zákoníku a pachatel pojistného podvodu tedy nemusí mít postavení účastníka pojistné smlouvy za stavu, že jeho trestní odpovědnost vyplývá již z toho, že předstíral pojistnou událost, s níž je spojeno právo na plnění, popř. tak postupoval poté, co v souvislosti s uzavřením pojistné smlouvy uvedl nepravdivé údaje. Tak se také podle státní zástupkyně stalo v posuzovaném případě, jak to vyplývá ze skutkových okolností vyjádřených ve skutkové větě, když obviněný se nacházel navíc v pozici smluvní strany, ať již existujícího či teprve sjednávaného pojistného vztahu, aniž by byla otázka jeho postavení, jako subjektu tohoto trestného činu, jakkoliv sporná. Z pohledu tohoto závěru je pak nerozhodné, jakým způsobem bylo posouzeno případné účastenské jednání dalších osob v rámci jejich pokračující trestné činnosti, která se nestala předmětem řízení, vedeného proti dovolateli a v jejichž prospěch či neprospěch by ani v opačném případě nemohl argumentovat přes zákaz plynoucí z ustanovení § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.

Státní zástupkyně dále uvádí, že pokud dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. ve spojení s námitkou nepřípustnosti svého trestního stihání ve vztahu k bodu 1) výroku o vině, pak spatřoval překážku svého trestního stíhání v nesplněných podmínkách již shora zpochybněného postupu podle § 23 tr. ř., aniž by taková argumentace mohla odpovídat účelovému zaměření uvedeného dovolacího důvodu. Následně však poukázal na promlčení svého trestního stíhání, a tím i na důvod jeho nepřípustnosti podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., pokud namítl, že prokazatelně utrpěl pracovní úraz – úderem háku do hlavy, se kterými měl dlouhodobě navazující problémy, u kterých lékaři nebyli schopni určit jejich příčinu. Pokud obviněný vyjádřil svůj nesouhlas s argumentací odvolacího soudu o krátké časové posloupnosti – dílčích skutků tohoto bodu výroku o vině, s tím, že se jednalo o úraz ze dne 25. 11. 2010 a krátce na to úrazový děj ze dne 15. 4. 2011 – pak podle státní zástupkyně přehlédl, že oba nároky u svých pojistitelů uplatnil dne 8. 6. 2011 a ke způsobení škodlivých následků v souvislosti s vylákáním pojistného plnění došlo až po tomto datu v průběhu června až září 2011 s tím, že desetiletá promlčecí lhůta podle § 34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku neskončila do data zahájení jeho trestního stíhání, tj. do 11. 1. 2021. Jeho trestní stíhání pro označený skutek tedy není podle státní zástupkyně promlčeno, a tudíž ani není nepřípustné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Pokud dále dovolatel dále poukázal na to, že v souvisejících trestních věcech dosud nebylo meritorně rozhodnuto, a tudíž se může stát, že v rámci adhezního řízení bude na náhradě škody přikázáno plnění poškozeným pojistitelům celkem třikrát, a tedy ve dvou případech bez právního důvodu, tak taková situace však podle státní zástupkyně s ohledem na aktuální stav těchto trestních řízení nejen nenastala, ale i pokud by se tak stalo, pak by taková vada řízení musela nastat pouze v posuzovaném případě. Nicméně za stavu, že by odpovídala nesplněným podmínkám adhezního rozhodování podle § 228 odst. 1 tr. ř., nebyla by napadnutelná, a tím ani odstranitelná, v právním režimu dovolacího řízení.

Ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. dovolatel podle státní zástupkyně argumentuje převážně způsobem, který spočívá na zpochybnění skutkového podkladu výroku o jeho vině z hlediska nedostatečné vypovídací hodnoty opatřeného důkazního stavu věci, poznamenaného dále vadou procesní nepoužitelnosti některých důkazů a dále i vadou důkazu opomenutého. V souvislosti s uplatněnými skutkovými námitkami pak podle státní zástupkyně nelze přehlédnout, že rozsah nezbytného důkazního stavu věci, vztahujícího se ke skutkům dovolateli přisouzeným, je poměřován na podkladě výpovědí, provedených v souvisejících trestních řízeních bez ohledu na rozdílné procesní postavení osob, ve kterém tam vypovídaly. Pokud pak měly být slyšeny v rámci předmětné trestní věci, namítá se absence zproštění jejich mlčenlivosti bez ohledu na jejich procesní postoj spojený s využitím jejich oprávnění podle § 100 odst. 2 tr. ř. Obdobně lze nahlížet na námitku absentující procesní legitimity opatření dovolatelovi kompletní zdravotní dokumentace, vedené u jeho praktického lékaře V. V. za stavu, že se takto stalo na podkladě postupu soudu podle § 8 odst. 5 tr. ř. Pakliže dovolatel dále poukazuje na doložení četných a z jeho strany blíže nespecifikovaných listin, které mají pocházet z tzv. společného (ve skutečnosti souvisejícího) řízení, pak v této souvislosti pouze vytýká absentující záznamy o pořízených kopiích ve věci vedené u pod sp. zn. 64 T 6/2019, nikoliv ve věci, ve které bylo vydáno dovoláním napadené rozhodnutí.

Pokud dále dovolatele namítá, že soud nevyslechl znalce (MUDr. Starého), pak svoje výhrady k závěrům jeho znaleckého posudku založil na nedostatku znalcovy specializace v oblasti ortopedie s tím, že tento znalec „spíše hodnotí administrativu a práci lékařů“, aniž by vycházel z těch jeho znaleckých výstupů, které byly ve vztahu k uplatněné pojistné události ze dne 29. 4. 2012 za podmínek § 211 odst. 5 tr. ř. provedeny k důkazu. Takto postupoval, aniž by tyto znalecké závěry kvalifikovaně napadl z hlediska těch rozhodných skutkových zjištění, na kterých je závěr o jeho vině pod bodem 2) ve smyslu předstírané pojistné události s nárokem na pojistné plnění založen. Kvalifikovaný podnět k dovolacímu přezkumu kvality znaleckého posouzení reálné míry, jakož i rozsah posuzované pojistné události, pak nelze spatřovat za stavu, že dovolatel v této souvislosti dále jen zcela obecně poukazuje na to, že ve společném, myšleno v souvisejícím řízení, „byl vyslechnut znalec, jehož názory nejsou zcela v souladu s názory znalce MUDr. Starého“.

Podle státní zástupkyně dovolatel poukazuje rovněž na to, že odvolací soud neměl postaveno na jisto, zdali se úrazy staly či nestaly a zdali bylo jeho léčení úmyslně prodlužováno a zda dané zjištění mělo vliv na existenci pojistné události a na rozsah pojistného plnění. Přesto podle jeho námitek odvolací soud neprovedl obhajobou navrhovaný znalecký posudek k posouzení úrazů a délky jeho léčby, přičemž provedení tohoto důkazu zamítnul pro jeho neopodstatněnost. K tomu státní zástupkyně uvádí, že dostupný spisový materiál o vadě spočívající v tzv. opomenutém důkazu nevypovídá za stavu, že je doložitelná pouze odvolací námitka k neúplnosti skutkových zjištění, která se týká neprovedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví – k autenticitě jeho podpisů na pojistných smlouvách a souvisejících listinách při uplatnění nároku na pojistné plnění. Navíc, i v případě neúspěšného uplatnění poukazovaného důkazního návrhu by o takový zásah do dovolatelova práva na spravedlivý proces mohlo jít podle ustálené judikatury pouze za stavu, kdyby soudy buď odmítly provést obhajobou navržený důkaz, aniž by svůj postup věcně a adekvátně odůvodnily nebo takový důkaz provedly, aniž by jej v odůvodnění svého rozhodnutí ohodnotily. Takto však dovolatel při uplatnění posledně uvedené námitky neargumentoval. Pokud v této souvislosti dále obviněný namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces spočívající v rovnosti zbraní a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, tak státní zástupkyně akcentuje, že jeho judikatorní odkaz se vztahuje k poněkud odtažitému tématu zrušení § 272 tr. ř. s dopadem na zrušení kasační a apelační pravomoci Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného.

Posledně uplatněnému dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se blíží podle státní zástupkyně námitka, podle níž odvolací soud tím, že odmítl návrh obhajoby na vypracování znaleckého posudku na reálné posouzení úrazů dovolatele, postupoval v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 925/2006. Státní zástupkyně dodává, že při jinak správném hmotněprávním zaměření takové námitky k postupu při stanovení výše škodlivého následku trestného činu pojistného podvodu však nelze dospět k závěru, že byla uplatněna při respektu ke skutkovému podkladu výroku o dovolatelově vině, pokud onen rozhodný rozdíl mezi výši uplatněného nároku na pojistné plnění a jeho skutečným rozsahem nepřicházel v daném případě vůbec do úvahy. Na dovolatelově straně totiž nebyl dán žádný legitimní nárok na pojistné plnění, pokud byl uskutečněný modus operandi ad 1) a ad 2) výroku o vině založen na předstírání pojistné události a pod bodem 2), navíc ještě na nepravdivých údajích při uzavírání pojistné smlouvy.

Závěrem státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného tak, že se odmítá podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasí s tím, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání, přičemž dále vyjadřuje svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Dne 3. 4. 2023 byla Nejvyššímu soudu doručena reakce dovolatele k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Ve vyjádření dovolatel nesouhlasí s tvrzením Nejvyššího státního zastupitelství, že v usnesení ze dne 4. 12. 2018 byl podrobně rozveden důvod urychlení řízení a vyloučení dovolatelovi osoby. Podle obviněného tomu bylo právě naopak, resp. řádné odůvodnění předmětné usnesení neobsahuje, natož podrobné, což následně demonstruje na citovaném usnesení. Dodává, že M. B. však jeho trestní věc nevyloučil, neboť tato byla a je stále vedena pod skutky 18, 35 a 83 obžaloby v řízení vedeném pod sp. zn. 64 T 6/2019. Dále uvádí, že ho nevyloučil ani jako osobu obviněnou v řízení, jež předcházelo řízení vedeném pod sp. zn. 64 T 6/2019. Také je přesvědčen, že B. ve věci nekonal, když jeho osobu vyloučil z řízení, jehož nebyl nikdy součástí až do 4. 12. 2018. Orgány činné v trestním řízení rovněž nekonaly, když jeho trestní stíhání zahájily až usnesením dne 11. 1. 2021. Rychlost řízení – v případě jeho věci – s ohledem na nečinnost orgánů činných v trestním řízení po dobu 6 let (15. 3. 2015–11. 1. 2021) nenastala. Z důvodů průtahů tak nebyla podle jeho názoru jeho věc předkládána soudu tak, aby se obžaloba opírala o důkazy, ze kterých by bylo možné dovodit, že se dopustil skutků kladených mu za vinu minimálně s vyšší mírou pravděpodobnosti.

Podle názoru dovolatele nepřípustnou analogií bylo zasaženo do základního práva na obhajobu, což dále detailně rozvádí. Obviněný následně připomíná závěry z nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04 a sp. zn. I. ÚS 4/04.

Dále se vyjadřuje k argumentaci Nejvyššího státního zastupitelství v bodě 4, 5 a 6 jeho vyjádření. Obviněný následně opět rozporuje místní příslušnost. Poukazuje na to, že vyšetřovatel B. se v přípravném řízení, jež předcházelo řízení vedeném Krajským soudem v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích (sp. zn. 64 T 6/2019) se vůči obhájcům vyjádřil tak, že orgány činné v trestním řízení v jiných krajích by „zametly věc pod koberec“ a také, že „doktoři mají dost peněz, aby škodu uhradili“. Namítá také, že jsou obhájci dovolatele známy listiny, kde se M. B. elektronickou podobou domlouvá na předkládaných listinách od pojišťoven – kde je mu zástupcem pojišťovny tykáno, stejně tak listinu, kde vyšetřovatel „přepočítává“ pojišťovně jí uplatňovanou výši škody tak, jak z jeho pohledu jím byla zjištěna, jakož i listiny, které mají usvědčovat obžalované, přičemž prokazatelně pochází z počítače vyšetřovatele. Dodává, že obhájce dovolatele podal ve třech samostatných věcech (osob vyloučených shodně jako dovolatel „per analogiam“ dle § 23 odst. 1 tr. ř.) návrh na odnětí věci Okresnímu soudu v Pardubicích a přikázání Okresnímu soudu v Liberci. Vrchní soud v Praze 2x ve věci vyhověl a věc Okresnímu soudu v Pardubicích odňal a přikázal k projednání Okresnímu soudu v Liberci (ve třetím případě bude rozhodovat Vrchní soud).

Dovolatel pak reaguje na bod 8 vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, konkrétně na formulaci „taková situace však s ohledem na aktuální stav těchto trestních řízení nejen nenastala, ale i pokud by se tak stalo, pak by taková vada řízení musela nastat pouze v posuzovaném případě.“ Obviněný uvádí, že „taková situace“ nastala, když dne 20. 12. 2022 Krajský soud v Hradci Králové v řízení pod sp. zn. 64 T 6/2019 vynesl rozsudek a uznal všech 20 obžalovaných vinnými (jako pachatele pojistných podvodů na základě pojistných událostí/pojistných plnění osob, které obžalovány nebyly) s tím, že se soud (podle ústního vyhlášení, písemné vyhotovení nebylo dosud doručeno) nezabýval tím, zdali byl úraz prodlužovaný či nikoliv. Podle tohoto soudu se žádné z tvrzených úrazů nestaly a obžalovaní jsou pachatelé pojistného podvodu a jsou i povinni společně a nerozdílně uhradit škodu pojišťovnám při vyplacených pojistných plnění osobám, které obžalovány nebyly. Konkretizuje, že dovolatel byl v řízení jako pachatel uznán vinným v bodě 1 za prodloužení léčby po prokazatelném pracovním úrazu, úderem hákem do hlavy a má tak uhradit část jemu vyplaceného pojistného plnění ve výši 1 000 Kč a dále ve výši 29 000 Kč. Otec dovolatele však byl Krajským soudem v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích, sp. zn. 64 T 6/2019, uznán vinným jako pachatel, že se pracovní úraz hákem do hlavy jeho syna nestal a otec dovolatele pan E. P. a paní V. D. mají zaplatit celou výši tvrzené škody společně a nerozdílně. Následně (podle slov dovolatele) laicky toto popisuje na pomyslné situaci otce se synem v rámci konfrontace závěrů z uvedených rozhodnutí, zejména výroky o náhradě škody. Vysvětluje tak, že může dojít k bezdůvodnému obohacení ze strany pojišťoven.

Poté dovolatel reaguje na bod 9, věta poslední vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství. Namítá, že listiny, ze kterých vycházely obecné soudy, nebyly provedeny v jeho řízení, ale zřejmě (neboť není potvrzena shoda originálu s kopiemi doloženými do řízení dovolatele) v řízení souvisejícím – a předcházejícím řízení dovolatele vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (sp. zn. 64 T 6/2019). Jejich pravost s originálem však nebyla v jeho řízení osvědčena, a tedy se jedná o neprokázaný zdroj důkazů, ze kterého obecné soudy vycházely. Pokud by i zdroj důkazů prokázán byl (k čemuž však obecné soudy nepřipojily spis sp. zn. 64 T 6/2019 důkazem), jedná se o listiny z řízení, ze kterého byl dovolatel per analogiam jako osoba vyloučen a byla mu upřena veškerá práva na obhajobu v době pořizování těchto listin, přičemž i není zřejmé, proč ze značně rozsáhlého předmětného spisového materiálu byly vybrány právě dané listiny, nikoliv pak listiny jiné, jež by mohly svědčit v jeho prospěch. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 808/22.

Obviněný následně reaguje na bod 13 vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, konkrétně, že podle tohoto vyjádření nepřichází do úvahy „onen rozhodný rozdíl mezi výší uplatněného nároku a jeho skutečným rozsahem, neboť na straně dovolatele nebyl dán žádný legitimní nárok na pojistné plnění ad. 1/ a ad. 2/, kdy pod bodem 2/ navíc při nepravdivých údajích uzavíraných při pojistné smlouvě.“ (tedy, že již má dovolatel uzavřeny i jiné pojistné smlouvy). Dovolatel uvádí, že skutky, pro které byl uznán vinným, jsou skutky, pro které byl postaven před soud i otec dovolatele (sp. zn. 64 T 6/2019). Obhájce dovolatele nesouhlasí s názorem Nejvyššího státního zastupitelství, že pojistná plnění vyplacená dovolateli byla nelegitimní, neboť soudy měly v prvním případě za prokázané, že se dovolateli stal pracovní úraz. V druhém případě chodil dovolatel se sádrou na noze i do zaměstnání a ve třetím případě žádný hodnověrný důkaz obecnými soudy, že se úraz nestal nebo byl prodlužovaný, proveden nebyl. Dodává, že orgány činné v trestním řízení se v „této vzájemně propletené kauze“ opírají výlučně o to, že pokud někdo nebyl v pracovní neschopnosti, úraz se mu nestal; pokud se někdo účastnil jakékoliv mimo pracovní aktivity, úraz se nestal. Obecné soudy však neargumentují všeobecnými obchodními podmínkami, ve kterých by bylo stanoveno, že pro výplatu pojistného plnění musí být člověk v pracovní neschopnosti. Tato však nebyla podmínkou výplaty plnění.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), f), g) a h) tr. ř. Nejvyšší soud na tomto místě v obecné rovině připomíná, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. slouží k nápravě vady řízení spočívající v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. Dopadá tedy na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno navzdory tomu, že byl dán některý z důvodů jeho nepřípustnosti taxativně uvedených v § 11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., a příslušný orgán činný v trestním řízení přesto nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. nebo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), kterým soud přesto rozhodl. Dovolacím důvodem je tedy namítána nesprávnost buď rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu, rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, rozhodnutí o schválení narovnání, aniž by byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí.

Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soud.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v pop