4 Tdo 1690/2016 — Nejvyšší soud

4 Tdo 1690/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. f) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:30. 3. 2017 Spisová značka:4 Tdo 1690/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1690.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Důvod dovolání, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku Ne bis in idem Trestné činy proti měně a trestné činy daňové Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1 tr. zákoníku § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. § 265k odst. 1,2 tr. ř. § 265l odst. 1 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:10. 7. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 1690/2016-27 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2017 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného M. J., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 8 To 390/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 13 T 87/2016, takto: Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se ruší usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 8 To 390/2016, a usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 13 T 87/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Prostějově, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 13 T 87/2016, bylo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. ve spojení s ustanovením § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného M. J. pro skutek spočívající v tom, že: jako osoba samostatně výdělečně činná podnikající pod obchodním názvem M. J., se sídlem A. S., P., v úmyslu zkrátit svoji daňovou povinnost na dani z přidané hodnoty poté, co jako dodavatel vystavil dne 28. 12. 2010 fakturu č. .... na celkovou částku 1.200.000 Kč (základ daně 1.000.000 Kč, DPH 20 % 200.000 Kč) pro odběratele AUTODOPRAVA K&K, s.r.o., IČ: 25561626, se sídlem Chrudichromská 2156, 680 01 Boskovice, za službu „ zajištění a propagaci reklamy“ a přijal fakturovanou částku bankovním převodem (540.000 Kč formou zálohy dne 27. 12. 2010, doplatek ve výši 660.000 Kč dne 13. 1. 2011), ačkoliv si byl vědom, že jde o uskutečněná zdanitelná plnění, za které je třeba přiznat daň z přidané hodnoty na výstupu, v rozporu s ust. § 21 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, za uvedená uskutečněná zdanitelná plnění v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí roku 2010, které podal dne 22. 4. 2013 na Finančním úřadě pro Olomoucký kraj, Územní pracoviště Prostějov, nepřiznal daň z přidané hodnoty na výstupu, čímž záměrně neoprávněně snížil svoji daňovou povinnost na dani z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí roku 2010 o částku 200.000 Kč, ve kterém bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 13 T 87/2016, podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Prostějově stížnost. O podané stížnosti rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 9.2016, sp. zn. 8 To 390/2016, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 8 To 390/2016, podal nejvyšší státní zástupce (dále jen dovolatel) dovolání v neprospěch obviněného z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Podle dovolatele soud prvního stupně rozhodl o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny zákonné podmínky pro vydání takového rozhodnutí. Dovolatel následně rekapituluje průběh předchozí řízení, ve kterém soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že vzhledem k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014, je trestní stíhání obviněného nepřípustné, neboť penále vyměřené podle § 37 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatku, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2010 a § 251 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen daňový řád) má povahu trestu a proto je třeba na ně aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, takže trestní stíhání vylučuje mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Uvedené soudy taktéž odkazovaly na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ ESLP“) ze dne 27. 11. 2014 ve věci vedené Lucky Dev proti Švédsku. Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že závěry soudů jsou nesprávné, přičemž cituje § 240 tr. zákoníku, § 251 odst. 1 daňového řádu a § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a provádí rozpor dosavadního řízení včetně výkladu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014. Zdůrazňuje, že citované rozhodnutí neřeší otázku, zda vyměření penále podle § 37b zákona o správě dání a poplatků představuje překážku rei iudikate z hlediska možnosti vést proti daňovému subjektu trestní stíhání a uplatnit trestní odpovědnost za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku. Namítá, že povaha uložené sankce nepředstavuje jediné kritérium pro posouzení, zda předcházející uložení sankce za správní delikt brání postihu pachatele v trestním řízení. Následně provádí podrobnou analýzou předpokladu pro uplatnění zásady ne bis in idem z pohledu kritérií dovozovaných judikaturou ESLP. Jedná se otázku trestní povahy obou sankcí, totožnosti skutku (podmínka idem) a dvojí řízení (podmínka bis). Ohledně otázky, zda se v případě penále uloženého podle daňového řádu jedná o trestní sankci dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 749/2014, ve kterém byl vysloven odlišný právní názor než ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 4 Afs 210/2014. V tomto citovaném rozhodnutí vyjádřil Nejvyšší soud názor, že daňové penále uložené podle § 37b odst. 1 písm. a) zákona o správě daní, popř. podle § 251 daňového řádu nepředstavuje sankci za přestupek nebo daňový delikt ve smyslu Engel kritérií. Dovolatel konstatuje, že Nejvyšší soud dosud nevydal žádné rozhodnutí, kterým by závěry obsažené v tomto citovaném rozhodnutí považoval za překonané. Současně velmi podrobně rozvádí rozdíly mezi penálem uloženým podle § 37b odst. 1 písm. a) zákona o správě daní, popř. podle § 251 daňového řádu a úpravou trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 240 tr. zákoníku. Následně zdůrazňuje, že i v případě, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že daňové penále má povahu trestní sankce, nejsou splněna další kritéria pro uplatnění zásady ne bis idem, a to kritérium totožnosti skutku. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že české právo nemá legální definici skutku. Česká trestněprávní nauka a rozhodovací praxi vychází z toho, že skutkem je určitá událost ve vnějším světě charakterizována určitým jednáním a jeho následkem. Judikatura ESLP v rozhodnutí ve věci Zolotukhin proti Rusku přijala závěry pro stanovení kritéria idem, kdy totožnost skutku je dána tehdy, jestliže se konkrétní skutkové okolnosti týkají stejného obviněného, jsou neoddělitelně spojeny v místě a jsou neoddělitelně spjaty v čase. Lze uzavřít, že totožnost skutku podle české nauky není v rozporu s judikaturou ESLP. Skutek ovšem nelze zaměňovat s jeho slovním popisem, kdy pro posouzení otázky, zda skutky, pro které byl pachatel sankciován ve správním řízení i trestním řízení, jsou totožné, představuje vhodný odrazový můstek popisy skutkového stavu v obou řízeních. Podle dovolatele ovšem jednání, pro které je obviněný postihován ve správním řízení a trestním řízení, jsou rozdílná. V trestním řízení je obviněný stíhán proto, že při podání daňového přiznání k dani z přidané hodnoty zatajil přijaté zdanitelné plnění za 4. čtvrtletí 2010 spočívající v přijetí fakturované částky 1.200.000 Kč, čímž měl zkrátit daň z přidané hodnoty o částku 200.000 Kč. V případě skutku postihovaného v daňovém řízení je situace komplikovaná v tom, že ve výroku daňového výměru ze dne 6. 3. 2014, č. j. 260923/14/3106-24804-804779, není uvedena pasáž, ve které by byl skutek specifikován způsobem srovnatelným s vymezením skutku v trestním řízení. Vyměření penále je vázáno pouze na skutečnost, že za 4. čtvrtletí roku 2010 nebyla daňová povinnost k dani z přidané hodnoty stanovena ve správné výši. V odůvodnění je sice uvedena stejná faktura jako v případě trestního řízení, ovšem pouze v souvislosti s popisem činnosti správce při zjišťování podklad