4 Tz 13/2018 — Nejvyšší soud

4 Tz 13/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 8. 2018 Spisová značka:4 Tz 13/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:4.TZ.13.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neuposlechnutí rozkazu Porušení služební povinnosti vojáka Stížnost pro porušení zákona Dotčené předpisy:§ 65 písm. b) předpisu č. 92/1949Sb. § 145 předpisu č. 19/1855Sb. § 146 písm. c) předpisu č. 19/1855Sb. § 149 předpisu č. 19/1855Sb. § 268 odst. 2 tr. ř. § 269 odst. 2 tr. ř. § 271 odst. 1 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:27. 11. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tz 13/2018-43 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2018 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Marty Ondrušové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného J. P., proti rozsudku bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1950, sp. zn. P-270/49 a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto: Pravomocným rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1950, sp. zn. P-270/49, byl v neprospěch zemřelého obviněného J. P. porušen zákon v ustanovení § 341 odst. 1 a § 364 odst. 1 zákona č. 131/1912 ř. z., o vojenském trestním řádu a v řízení mu předcházejícím rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949, sp. zn. Ktr 448/49, v ustanovení § 65 písm. b) zákona č. 92/1949 Sb., branného zákona, a § 145, § 146 písm. c) a § 149 vojenského trestního zákona č. 19/1855 ř. z., ve znění pozdějších právních předpisů. Rozsudek bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1950, sp. zn. P-270/49, a rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949, sp. zn. Ktr 448/49, se zrušují, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný J. P., se podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutky spočívající v tom, že 1) dne 1. října 1949 nenastoupil v K. do činné vojenské služby (základní služby) a dostavil se teprve 3. října 1949, 2) po provedené presentaci odmítá obléknout vojenský stejnokroj a přijmout zbraně, ve kterém byly rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949, sp. zn. Ktr 448/49, spatřovány přečin neuposlechnutí povolávacího rozkazu podle § 65 písm. b) zákona č. 92/1949 Sb., a zločin porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c), § 149 zákona č. 19/1855 ř. z. Odůvodnění: Rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949, sp. zn. Ktr 448/49, byl zemřelý obviněný J. P. uznán vinným přečinem neuposlechnutí povolávacího rozkazu podle § 65 písm. b) zák. č. 92/1949 Sb., branného zákona, a zločinem porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c), § 149 vojenského trestního zákona č. 19/1855 ř. z., kterých se podle tohoto soudu dopustil tím, že dne 1. října 1949 nenastoupil v K. do činné vojenské služby (základní služby) a dostavil se teprve 3. října 1949 (přečin neuposlechnutí povolávacího rozkazu) a tím, že po provedené presentaci odmítl obléknout vojenský stejnokroj a přijmout zbraně (zločin porušení subordinace). Za uvedené trestné činy byl obviněnému uložen podle § 149/I, § 97, § 92 vojenského trestního zákona č. 19/1855 ř. z. trest žaláře v trvání 2 roků zostřeného čtvrtletně postem a samovazbou v 1. a 6. měsíci každého roku. Podle § 127 vojenského trestního zákona č. 19/1855 ř. z. byla obviněnému započítána do trestu vyšetřovací vazba od 27. října 1949 do 28. listopadu 1949. Z odůvodnění citovaného rozsudku se podává, že důvodem trestné činnosti bylo náboženské přesvědčení zemřelého obviněného, který výslovně prohlásil, že je svědek Jehovův. Proti rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949, sp. zn. Ktr 448/49, podal obviněný odvolání a zmateční stížnost. O podaném odvolání a zmateční stížnosti rozhodl bývalý Nejvyšší vojenský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 1950, sp. zn. P-270/49 tak, že zmateční stížnost zamítl jako nepřípustnou a odvolání jako nedůvodné. Proti pravomocnému rozsudku bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1950, sp. zn. P-270/49, podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch zemřelého obviněného. V podané stížnosti ministr spravedlnosti nejprve zrekapituloval obsah rozsudku bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1950, sp. zn. P-270/49, a rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949, sp. zn. Ktr 448/49, včetně průběhu řízení před těmito soudy. Zároveň odkázal na znění § 15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948, který svobodu svědomí zaručoval a konstatoval znění § 65 písm. b) branného zákona č. 92/1948 Sb., a § 145, § 146 písm. c), § 149 vojenského trestního zákona č. 19/1855 ř. z. Poukázal i na znění § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a zdůraznil, že účelem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci je odstranění největších křivd, které se v 50. letech 20. století staly v justičním systému. Konstatuje, že obviněný byl v dané věci prokazatelně odsouzen pro svoje náboženské přesvědčení, když jednáním, které mu bylo kladeno za vinu, realizoval práva na svobodu svědomí. Poukazuje na skutečnost, že v době rozhodování shora uvedených soudů nebylo zohledněno, že obviněný svým jednáním toliko uplatnil práva na svobodu svědomí zaručenou tehdejší Ústavou ze dne 9. 5. 1948 v § 15 odst. 1, když právo na svobodu svědomí nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, když motiv jednání je pod imperativem svědomí určující (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02). Obviněný fakticky neměl možnost dostát svým zákonným povinnostem, když tehdejší platná úprava neumožňovala vykonávat službu beze zbraně, a proto nemohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím. Jeho jednání tedy nebylo trestným činem pro absenci protiprávnosti. V řízení proti obviněnému proto došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného a proto je na místě zrušit rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949, sp. zn. Ktr 448/49. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodoval bývalý Nejvyšší vojenský soud v Praze, když obviněný současně podal zmateční stížnost. Pokud bývalý Nejvyšší vojenský soud zamítl podané odvolání jako nedůvodné, musel rozhodovat podle § 341 odst. 1 vojenského trestního řádu a v případě zmateční stížnosti podle § 364 odst. 1 vojenského trestního řádu, když tato ustanovení porušil. Současně bylo ministrem spravedlnosti uvedeno, že vzhledem k důkazní situaci reálně nepřichází v úvahu doplnění dokazování, a proto by bylo vhodné, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl sám podle § 226 písm. b) tr. ř. Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1950, sp. zn. P-270/49, byl porušen zákon v neprospěch obviněného zemřelého J. P. v ustanoveních § 341 odst. 1 a § 364 odst. 1 vojenského trestního řádu a v řízení mu předcházejícím rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949, sp. zn. Ktr 448/49, v ustanovení § 65 písm. b) branného zákona a § 145, § 146 písm. c), § 149 vojenského zákona a podle § 269 odst. 2 tr. ř. aby rozsudek bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1950, sp. zn. P-270/49, jakož rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949, sp. zn. Ktr 448/49, zrušil včetně případných rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. a obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil. Nejvyšší soud považuje za nutné v dané věci konstatovat, že jediný spisový materiál, jenž se zachoval z původního řízení, představuje rozsudek bývalého Krajského soudu v Plzni, ze dne 28. 11. 1949, sp. zn. Ktr 488/49 a rozsudek bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1950, sp. zn. P-270/49. Obhájce zemřelého obviněného se k podané stížnosti pro porušení zákona vyjádřil dne 2. 7. 2018 tak, že s ní souhlasí. Současně je pro přesnost nutno poznamenat, že v předmětné věci obviněného neproběhlo přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a od