5 Tdo 1050/2010 — Nejvyšší soud

5 Tdo 1050/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:15. 9. 2010 Spisová značka:5 Tdo 1050/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.1050.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:22. 11. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 1050/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. září 2010 o dovolání, které podal obviněný M. D. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2010, sp. zn. 3 To 10/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 36/2007, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Obviněný M. D. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2009, sp. zn. 43 T 36/2007, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), za který mu soud uložil podle § 148 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podali odvolání obviněný M. D. a v jeho neprospěch státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, o nichž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 19. 3. 2010, sp. zn. 3 To 10/2010, jímž k odvolání státní zástupkyně zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. a učinil nové rozhodnutí podle § 259 odst. 3 tr. ř. Vrchní soud uznal obviněného M. D. vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „trestní zákoník“), jehož se obviněný dopustil v podstatě tím, že jako jednatel společnosti Interkoncerts, Czech Republic, s. r. o., (nyní SKALÁR Praha, s. r. o. „v likvidaci“), v úmyslu neoprávněně vylákat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty na podkladě celkem čtyř ve výroku o vině označených fiktivních faktur vystavených společností YAPA, s. r. o., na odběratele Interkoncerts, Czech Republic, s. r. o., na celkovou fakturovanou částku 49.603.942,80 Kč, z toho činila daň z přidané hodnoty částku 8.944.973,30 Kč, zpracoval přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc duben 1997 za společnost Interkoncerts, Czech Republic, s. r. o., datované dnem 22. 5. 1997, které Finančnímu úřadu pro Prahu 1 předložil dne 23. 5. 1997, a na jehož základě tento finanční úřad vydal platební výměr dne 16. 10. 1997 a po odpočtu daňové povinnosti vyplatil společnosti Interkoncerts, Czech Republic, s. r. o., nadměrný odpočet v celkové výši 8.537.394,- Kč, když poté, co bylo zjištěno, že předmětné faktury byly vystaveny na základě fiktivní smlouvy o koupi stavebního materiálu uzavřené dne 28. 3. 1997 mezi statutárním zástupcem společnosti YAPA, s. r. o., P. K., jako prodávajícím a M. D. zastupujícím společnost Interkoncerts, Czech Republic, s. r. o., jako kupujícím a že celý obchod je fiktivní, byl Finančním úřadem pro Prahu 1 vystaven dne 22. 10. 1998 platební výměr ke zpětné úhradě nadměrného odpočtu ve výši 8.944.973,30 Kč, což společnost Interkoncerts, Czech Republic, s. r. o., dosud neučinila, došlo však k prodeji a likvidaci této společnosti, čímž M. D. způsobil České republice zastoupené Finančním úřadem pro Prahu 1 škodu ve výši 8.944.973,30 Kč. Za to ho soud odsoudil podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon soud podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků. Současně vrchní soud zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného M. D. Obviněný M. D. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2010, sp. zn. 3 To 10/2010, dovoláním, které podal prostřednictvím svého obhájce a opřel je o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V úvodu svého dovolání obviněný vytkl soudům obou stupňů, že jejich rozhodnutí obsahují „extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich právními závěry“. V konkrétním případě existovala totiž skupina svědků, kteří potvrzovali obhajobu obviněného, že předmětný stavební materiál skutečně existoval. Naproti tomu soudy za základ svého rozhodnutí považovaly druhou skupinu důkazů, podle níž fakturované zboží nemohlo být nikdy nakoupeno v souladu se zajištěnými smlouvami a dovodily tak fiktivnost mj. i daňových podkladů. Podle názoru obviněného M. D. však „ustálená judikatura“ považuje takové případy extrémního nesouladu právních závěrů se skupinou důkazů svědčících ve prospěch obhajoby za porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 94/2008 (ze dne 13. 2. 2008). Pouhé podezření ze spáchání trestného činu, jež mohly soudy z provedeného dokazování vyvodit, však podle přesvědčení obviněného nemohlo být s ohledem na zásadu in dubio pro reo dostatečným podkladem o jeho vině. Dovolatel současně zdůraznil, že pokud by se soudy přiklonily v duchu uvedené zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného ke skutkové verzi, že zboží existovalo, musely by se dále zabývat i úmyslem obviněného zkrátit daň, k čemuž citoval usnesení Nejvyššího soudu „č. 946/2008“. V této souvislosti dovolatel konstatoval, že soudy obou stupňů se subjektivní stránkou dostatečně nezabývaly a vyslovil se tak, že úmyslné zavinění v této věci ani prokázáno nebylo. Závěrem své dovolací argumentace obviněný vytkl odvolacímu soudu, že dospěl sám k některým skutkovým zjištěním, aniž by ta měla oporu v provedeném dokazování. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek vrchního soudu a věc vrátil městskému soudu (aniž by však obviněný navrhl zrušení rozsudku soudu prvního stupně) k novému projednání a rozhodnutí anebo aby Nejvyšší soud sám po zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu rozhodl o zproštění obviněného obžaloby. Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který však extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními soudů a jejich právními závěry neshledal. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. D. v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Pokud jde o dovolací důvody, obviněný M. D. opírá jejich existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení a jeho podstatou je tak podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Otázka dodržení procesních ustanovení, tj. především ustanovení trestního řádu, včetně § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nehraje žádnou roli, a nemůže být kritériem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K jeho naplnění dochází tam, kdy soudy v rozhodnutí nesprávně aplikovaly hmotné právo na jimi zjištěný skutkový stav. Jedná se totiž o mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti pravomocnému rozhodnutí, nelze jím tudíž vytýkat stejnou šíři vad, jako v odvolání. Podmínky pro naplnění uplatněného dovolacího důvodu však podání obviněného v zásadě nesplňovalo. Jeho námitky, které sice formálně vytýkají právní vady, jsou totiž založeny na jiné verzi skutkového stavu, než která byla podkladem pro rozhodnutí soudů nižších stupňů. Nesporným faktem, na který dovolatel upozornil, je existence dvou skupin důkazů ohledně toho, zda stavební materiál v hodnotě téměř 50 milionů Kč byl společností, kterou zastupoval obviněný skutečně nakoupen a uskladněn v objektu společ