5 Tdo 1069/2019 — Nejvyšší soud

5 Tdo 1069/2019 citace  Název judikátu:Zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku k návrhu státního zástupce po zproštění obviněného obžaloby Právní věta:Obviněný, Zabrání věci, Dovolání § 32, § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. I. Obviněným ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., který je oprávněn podat dovolání, se rozumí i osoba, jíž byla zabrána věc k návrhu státního zástupce podanému poté, co tato osoba byla pravomocně zproštěna obžaloby nebo bylo její trestní stíhání pravomocně zastaveno. Zabrání věci § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku II. Podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku nelze uložit ochranné opatření zabrání věci zásadně takové osobě, která nabyla věc, jež by jinak mohla být zabrána, v dobré víře. Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. j) tr.ř. Datum rozhodnutí:12. 12. 2019 Spisová značka:5 Tdo 1069/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.1069.2019.2 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Obviněný Zabrání věci Dotčené předpisy:§ 32 tr. ř. § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:A EU Zveřejněno na webu:18. 5. 2020 Publikováno ve sbírce pod číslem:57 / 2021 Anotace:Usnesením soudu I. stupně bylo podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku rozhodnuto o zabrání nemovitých věcí. Proti usnesení soudu I. stupně podal dovolatel stížnost, o níž rozhodl odvolací soud tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí zabýval otázkou, zda se obviněným ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., který je oprávněn podat dovolání, rozumí i osoba, jíž byla zabrána věc k návrhu státního zástupce podanému poté, co tato osoba byla pravomocně zproštěna obžaloby nebo bylo její trestní stíhání pravomocně zastaveno a otázkou zda lze ochranné opatření zabrání věci uložit osobě, která nabyla věc, jež by jinak mohla být zabrána, v dobré víře. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 1069/2019 20 195 Tdo 1069/2019-584 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 12. 2019 o dovolání, které podal L.F., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2019, sp. zn. 7 To 469/2018, který rozhodoval jako soud druhého stupně v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 262/2015, takto: Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2019, sp. zn. 7 To 469/2018, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 T 262/2015. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh trestního řízení 1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 T 262/2015 (dále jen usnesení soudu prvního stupně, nebude-li výslovně uvedeno jinak), bylo podle § 101 odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších změn (dále ve zkratce jen „tr. zákoníku“), rozhodnuto o zabrání nemovitých věcí, které byly předtím podle § 79d odst. 1 tr. řádu zajištěny usnesením policejního orgánu ze dne 11. 7. 2011, č. j. OKFK-156-2/TČ-2011-200204, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 1 To 52/2011, a Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 6 To 72/2012. Jde o nemovité věci vedené Katastrálním úřadem XY, v katastrálním území XY, na listu vlastnictví č. XY, vlastníka L. F., nar. XY, trvale bytem XY, a to v rozsahu specifikovaném podle stavu uvedeném v příklepu soudního exekutora D. T., EX 298/03, ze dne 1. 12. 2005, a konkrétně citované v usnesení soudu prvního stupně (dále ve zkratce jen „nemovité věci“, případně také jen „nemovitosti“). 2. Proti usnesení soudu prvního stupně podal dovolatel stížnost, o níž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 1. 2019, sp. zn. 7 To 469/2018 (dále jen usnesení soudu druhého stupně, popř. napadené usnesení), tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl. 3. Ochranné opatření zabrání výše uvedených nemovitých věcí podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo uloženo k návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 10. 2016, sp. zn. 7 VZV 14/2013. Tento návrh byl státním zástupcem podán poté, co jednak bylo v trestním řízení vedeném proti dovolateli usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 6 T 262/2015, pro promlčení zastaveno jeho trestní stíhání pro skutek, v němž byla spatřována pomoc k trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších změn, účinném do 30. 6. 2006, dále ve zkratce jen „tr. zákona“ (šlo o 1. skutek z obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 7 VZV 14/2013), a jednak byl dovolatel rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 2. 2016, sp. zn. 7 T 10/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 67 To 127/2016, podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém byl spatřován pokus trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1, § 256 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákona (šlo o 2. skutek z téže původní obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 7 VZV 14/2013), neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal dovolatel. 4. O zmíněném následném návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 10. 2016, sp. zn. 7 VZV 14/2013, jímž navrhl L.F. zabrat uvedené nemovité věci, rozhodl nejprve Obvodní soud pro Prahu 2 svým usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 6 T 262/2015, tak, že se tento návrh zamítá, neboť nejsou splněny důvody pro uložení ochranného opatření zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jak státní zástupce sám navrhoval, protože státní zástupce podle soudu prvního stupně neunesl důkazní břemeno k prokázání zavinění dovolatele k tvrzenému trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zákona. Ke stížnosti státního zástupce bylo toto první usnesení soudu prvního stupně zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 7 To 213/2018, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, protože soud druhého stupně dospěl k závěru, že vedle důvodu pro zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku přichází v úvahu ještě důvod uvedený v § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Soudu prvního stupně pak stížnostní soud uložil, aby se v dalším řízení zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro uložení ochranného opatření zabrání věci podle posledně uvedeného ustanovení. Až v návaznosti na toto kasační usnesení Městského soudu v Praze rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 výše uvedeným usnesením ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 T 262/2015, o zabrání nemovitých věcí ve vlastnictví dovolatele. Stížnost L. F. proti tomuto usnesení byla pak usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2019, sp. zn. 7 To 469/2018, zamítnuta. II. Dovolání 5. Proti usnesení soudu druhého stupně podal L.F. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. j) tr. řádu, neboť podle něj nebyly splněny podmínky stanovené zákonem pro uložení ochranného opatření spočívajícího v zabrání nemovitých věcí. 6. Dovolatel zejména namítl, že zabrané nemovité věci nabyl v dobré víře postupem, který byl v té době legální, nejednalo se o zakázané jednání a nebylo možno v době konání exekuční dražby ani zvažovat jeho trestní stíhání. Ostatně také soud prvního stupně konstatoval, že se obviněný ničeho nezákonného nedopustil. Pokud jde o další trestní stíhání jiných osob, je podle dovolatele zřejmé, že orgány státní moci zcela nepochopitelně meškaly, až došlo k promlčení trestního stíhání, a poté se zjevně snažily své opomenutí napravit tímto trestním řízením. Ač se exekuční dražba konala dne 1. 12. 2005, a po stránce formálních náležitostí byla bezvadná, až v roce 2018 bylo rozhodnuto o zabrání nemovitých věcí na základě zákonného ustanovení, které bylo účinné od 17. 3. 2017 (správně od 18. 3. 2017). Podle dovolatele se tedy jedná, byť je mu známo ustanovení § 3 odst. 2 tr. zákoníku, o nepřípustnou retroaktivitu, a to i s ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (k tomu odkázal na nálezy ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95, a ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 215/94). Navíc s ohledem na časový odstup