5 Tdo 1179/2009

5 Tdo 1179/2009-I.

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2010 o dovolání obviněného P. N. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 8 To 563/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 203/2004, t a k t o :

Z podnětu dovolání obviněného P. N. se podle § 265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. a podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. u obviněných B. B. a A. J. částečně zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 8 To 563/2008, ohledně obviněného A. J. v celém rozsahu a ohledně obviněných B. B. a P. N. v části, kterou byla zamítnuta podle § 256 tr. ř. jejich odvolání, pokud jde o body I. a II. výroku o vině, dále výroky o souhrnných trestech jim uložených a výrok o náhradě škody v rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 17 T 203/2004, dále se částečně zrušuje rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 17 T 203/2004, ve výroku o vině pod bodem I., kterým byli uznáni vinnými obviněný B. B. trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a obvinění P. N. a A. J. účastenstvím ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestnému činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., a ve výroku o vině pod bodem II., kterým byli uznáni vinnými obvinění B. B., P. N. a A. J. trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., dále ve výrocích o uložených souhrnných trestech u všech tří obviněných a v celém výroku o náhradě škody.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují též další rozhodnutí na částečně zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se p ř i k a z u j e Okresnímu soudu ve Znojmě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 17 T 203/2004, byl obviněný B. B. uznán vinným ze spáchání pod bodem I. trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., pod bodem II. trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a pod bodem III. trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., obviněný A. J. byl uznán vinným ze spáchání pod bodem I. účastenství ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestnému činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a pod bodem II. trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a obviněný P. N. byl uznán vinným ze spáchání pod bodem I. účastenství ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestnému činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., pod bodem II. trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a pod bodem III. trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., jichž se měli dopustit tím, že

obviněný B. B. jako dosazený likvidátor společnosti Znojemské mlékárny, a. s., v likvidaci, tehdy se sídlem Dobšická 6, Znojmo (od 22. 12. 2000 se sídlem Jičín, Denisova 504), IČ: 49970232, ke dni 11. 4. 2001 v konkurzu, který samostatně fakticky činnost likvidátora nevykonával, nechal nedovoleně na pokyn obviněného P. N. – jednatele – a obviněného A. J. – prokuristy – firmy ARIETTE, spol. s r. o., se sídlem Žižkova 157, Ústí nad Labem, IČ: 25415441, která měla od 1. 6. 2000 do 31. 5. 2020 objekt mlékáren v nájmu na podkladě nájemní smlouvy, kterou podepsal likvidátor obviněný B. B., demontovat a odvézt v neupřesněné době v měsíci říjnu 2000 na neznámé místo skladovou halu postavenou na pozemku p. č. 5684/9 v hodnotě 1.326.000,-Kč, přičemž hala nebyla následně na místo vlastníku Znojemských mlékáren, a. s., v likvidaci navrácena a nebyla ani poskytnuta žádná protihodnota, přičemž od počátku demontáže haly bylo obviněným zřejmé, že se takto stane a bude způsobena škoda na majetku vlastníka ve výši 1.326.000,- Kč, neboť zbylá podezdívka byla nevyužitá a znehodnocovala pozemek,

Za tuto trestnou činnost byl obviněný B. B. odsouzen za výše uvedené trestné činy a sbíhající se trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 6. 2005, č. j. 6 T 127/2005-39, sbíhající se trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 1. 2006, č. j. 6 T 254/2005-6, sbíhající se trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 5. 2006, č. j. 5 T 28/2006-190, podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce předsedy představenstva, člena představenstva akciové společnosti, dále statutárního orgánu nebo jeho člena u jiných obchodních společností a družstev na dobu 5 let. Současně byly podle § 35 odst. 2 tr. zák. u obviněného B. B. zrušeny výroky o trestech z:

- trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 6. 2005, č. j. 6 T 127/2005-39,

- trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 1. 2006, č. j. 6 T 254/2005-6,

- rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 5. 2006, č. j. 5 T 28/2006-190,

jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný A. J. byl za výše uvedené trestné činy a sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 10. 2005, č. j. 52 T 59/2001-4166, trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., vše ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 12. 2004, č. j. 28 T 53/99-1531, odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce předsedy představenstva, člena představenstva akciové společnosti, dále statutárního orgánu nebo jeho člena u jiných obchodních společností a družstev na dobu 5 let.

Obviněný P. N. byl za výše uvedené trestné činy a sbíhající se trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 52 T 3/2006, trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 10. 2005, č. j. 52 T 59/2001-4166, a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 12. 2004, č. j. 28 T 53/99-1531, odsouzen podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce předsedy představenstva, člena představenstva akciové společnosti, dále statutárního orgánu nebo jeho člena u jiných obchodních společností a družstev na dobu 5 let. Současně byly podle § 35 odst. 2 tr. zák. u obviněného P. N. zrušeny výroky o trestech z:

- rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 52 T 3/2006,

- rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 10. 2005, č. j. 52 T 59/2001-4166,

- rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 12. 2004, č. j. 28 T 53/99-1531,

jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli všichni konkrétně ve výroku uvedení poškození, kteří se připojili se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení před příslušným orgánem.

Proti tomuto rozsudku podali obvinění B. B., A. J. a P. N. odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 8 To 563/2008, tak, že podle § 259 odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného A. J. doplnil u tohoto obviněného výrok o trestu napadeného rozsudku tak, že podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil u obviněného A. J. výrok o souhrnném trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 19. 10. 2005, č. j. 52 T 59/2001-4166, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 9 To 29/2006, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná odvolání obviněných B. B. a P. N.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 8 To 563/2008, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 17 T 203/2004, podal obviněný P. N. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Jarmily Janků dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Tento dovolací důvod dále odůvodnil tím, že uzavřená smlouva o zřízení věcného břemene (totéž platí pro nájemní smlouvu) neměla a nemohla mít za následek zmaření uspokojení věřitelů Znojemských mlékáren, a. s., ani žádný pokles hodnoty souboru touto smlouvou dotčených nemovitostí Znojemských mlékáren, a. s., neboť šlo o smlouvu absolutně neplatnou. Důvod absolutní neplatnosti spočíval v tom, že byla uzavřena za Znojemské mlékárny, a. s., obviněným B. B. jako likvidátorem Znojemských mlékáren. Likvidátor však není statutárním orgánem společnosti v likvidaci, není proto oprávněn činit za společnost v likvidaci všechny právní úkony, ale podle ustanovení § 72 odst. 1 obch. zák. jen ty, které přímo směřují k likvidaci společnosti. Smlouvu o zřízení věcného břemene primárně vypracoval JUDr. P. D., který však jako právník neupozornil strany, že uzavření takové smlouvy není právně možné. Následně její uzavření zprostředkoval svědek B. z První znojemské realitní kanceláře u právníka JUDr. P., který také pochybil, jak již bylo uvedeno, kdy konečně podle dovolatele špatně postupoval i Katastrální úřad ve Znojmě, který povolil vklad věcného břemene. Dovolatel dále podotkl, že svědek JUDr. N. jako správce konkurzní podstaty před soudem I. stupně uvedl, že výtěžnost konkurzu byla 30 % a že v souvislosti se zpeněžením majetku podstaty zde nebyly absolutně žádné problémy. Soudy obou stupňů tak na základě nesprávného hmotně právního posouzení této smlouvy a v důsledku toho i nesprávného právního posouzení skutku uvedeného pod bodem ad I. rozsudku soudu prvního stupně, chybně spatřovaly naplnění objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele. Nelze rovněž souhlasit s tím, že by zřízením věcného břemene klesla hodnota souboru nemovitostí Znojemských mlékáren, a. s., v likvidaci z původních 38.606.063,- Kč na částku 2.500,- Kč, tj. na částku, která byla za věcné břemeno zaplacena. O tom svědčí i to, že v rámci konkurzního řízení se nemovitosti prodaly za 8 milionů Kč, i když bylo v katastru nemovitostí zapsáno věcné břemeno.

Dovolatel dále uvedl, že soudy obou stupňů vyšly ze znaleckého posudku znalkyně Ing. Procházkové, aniž se vypořádaly se zcela zásadními námitkami, které byly proti posudku vzneseny. V návaznosti na výčet pochybení, jichž se měla znalkyně dopustit, obviněný poukázal na existenci zástavního práva, které znalkyně do svého posudku nepromítla, neboť podle jejích slov nemělo toto zástavní právo vliv na prodejnost nemovitostí. S tím ale obviněný vyjádřil nesouhlas.

Pokud jde o skutek ad II., nebylo prokázáno, že by se obviněný dopustil jednání uvedeného pod tímto bodem. Nebylo prokázáno, že by k prodeji hal z majetku Znojemských mlékáren, a. s., v likvidaci došlo na pokyn obviněného. S odkazem na posudek z oboru psychologie vypracovaný na obviněného B. B., závěry soudu prvního stupně, které se opírají o domněnky a výpovědi svědků, zejména svědka J., podle obviněného vyplývá závěr, že prodej haly společnosti EXCALIBUR – PROJEKT, s. r. o., byl dohodnut s osobou jménem J., a to dříve než byl jmenován likvidátorem obviněný B., tedy dovolatel tak nemohl dát obviněnému B. pokyn k prodeji této haly. Stejně tak nebylo prokázáno, že by se podílel na demontáži a odvozu druhé tzv. skladové haly, kdy výrok soudu opět stojí na tvrzení obviněného B. Vzhledem k tomu, že řada jeho tvrzení byla svědecky vyvrácena, měly soudy rozhodnout podle zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného N. Souhlasit nelze ani s částkami, jimiž měla být prodejem jedné haly a odvozem druhé, způsobena Znojemským mlékárnám škoda. Částky, k nímž ve svém posudku dospěla znalkyně Ing. Procházková, nemají reálný základ. S námitkami proti znaleckému posudku, stejně tak s výpovědí svědka Semotama, se soudy nevypořádaly a požadavku na ustanovení nového znalce soud prvního stupně nevyhověl.

Ke III. skutku obviněný namítl, že ani v tomto případě nebylo prokázáno, že by jej spáchal obviněný či se na něm jakkoliv podílel. Rozsudek ohledně tohoto skutku stojí výlučně na tvrzení obviněného B. Toto tvrzení však vyvracejí výpovědi svědkyně K. a svědka L.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem u skutku ad I. rozsudku soudu prvního stupně namítá obviněný nesprávné právní posouzení ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a navrhuje proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil výrok rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 8 To 563/2008, a dále všechny výroky rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 17 T 203/2004, týkající se obviněného P. N. a vrátil věc Okresnímu soudu ve Znojmě k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného P. N. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila v tom směru, že za kvalifikovaný způsob odůvodnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat zejména tu část, která se vztahuje k bodu I. výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu. Poté, co byl B. B. jmenován do funkce likvidátora, přešla na něj za podmínek § 70 odst. 3 věta prvá obch. zák. působnost statutárního orgánu jednat jménem likvidované obchodní společnosti. V tomto postavení také vybočil z dovoleného okruhu právních úkonů, směřujících k likvidaci společnosti a byl to právě dovolatel, kdo bez ohledu na překročené meze pravomoci jednání jím dosazeného likvidátora, sledoval docílení právního efektu platnosti a tím i závaznosti předmětné smlouvy o zřízení věcného břemene. Přitom takový záměr se mu zdařil uskutečnit právě s ohledem na nedůsledný postup Katastrálního úřadu ve Znojmě (jím formálně kritizovaný) před vydáním rozhodnutí o povolení vkladu do katastru nemovitostí. V důsledku tohoto pochybení se stala předmětná smlouva o zřízení věcného břemene ve smyslu požadavků § 151o odst. 1 věta třetí obč. zák. perfektní. Navíc se tak stalo i přes evidentně splněné podmínky odporovatelnosti jak ve smyslu § 42a obč. zák., tak i ve smyslu § 15 odst. 1 písm. f) zákona o konkurzu a vyrovnání, ke kterým však nebylo možno bez rozhodnutí o žalobě uvedené povahy, jakož i bez rozhodnutí o prohlášení konkurzu v duchu dovolatelova předpokladu, přihlížet. Není pochyb, že za daného stavu věci, uvedený relativně neplatný právní úkon, navenek budící dojem, že je právně perfektní, našel svůj dopad ve snížení hodnoty nemovitostí dlužníka. Ve vztahu k námitkám týkajícím se znaleckého posudku, dospěla státní zástupkyně k závěru, že jim nelze přisvědčit. Toto své přesvědčení v následujících odstavcích rozvedla a odůvodnila, přičemž uvedla, že znalkyně vycházela z obecně chybějící poptávky po nemovitostech a musela zohlednit zátěž plynoucí ze zřízeného zástavního práva věřitele Konpo, s. r. o., Praha, jakož i ze smluv podnájemních. Na základě toho dospěla k závěru o znehodnocení předmětných nemovitostí, ještě více zatížených přisouzeným věcným břemenem, a to s dopadem na jejich téměř nulovou hodnotu, pro kterou již nebyly způsobilé k uspokojení pohledávek takovým jednáním poškozených věřitelů. V této souvislosti nelze znalkyni vyčítat, že se měla řídit informacemi většího počtu realitních kanceláří a že neměla použít výnosovou metodu, když nemovitosti byly určené jen k zpeněžení, neboť mohly být samozřejmě následně znovu použity v souladu s jejich účelem. Zcela irelevantní je námitka týkající se míry výnosnosti předmětných nemovitostí v konkurzním řízení, resp. ceny, za kterou se je posléze podařilo prodat v konkursním řízení.

Jak je dále ve vyjádření k dovolání uvedeno, ve vztahu k námitkám, uvedeným pod body II. a III. výroku o vině, nezbývá než konstatovat, že jsou z velké většiny skutkové povahy. Pokud dovolatel namítá extrémní nesoulad mezi opatřenými skutkovými zjištěními a právními závěry na jejich podkladě přijatými, pak je zřejmé, že takovou námitku nezdůvodnil žádným bližším způsobem tak, aby se mohla stát výjimečným předmětem dovolacího přezkumu. Jako jedinou kvalifikovanou dovolací námitku ve vztahu k bodu II. výroku o vině lze spatřovat tu, která se dotýká výpočtu způsobené škody na obou montovaných výrobních halách, úplatně převedených na jiné právní subjekty, ovšem i v tomto případě státní zástupkyně uzavírá, že ani zde nelze námitku akceptovat. Za stavu, že výrok o vině pod bodem II. nebyl napaden žádnou další kvalifikovanou hmotně právní námitkou, nezbývá, než tuto část výroku o vině akceptovat. Nebyly dány ani předpoklady přezkoumání správnosti právního posouzení u skutku ad III. výroku o vině.

V závěru vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. N. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Rovněž vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly náležitě právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, a II. ÚS 651/02, dále viz např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., následně tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněn pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

V případě prvního skutku pod bodem I. byl obviněný shledán vinným ze spáchání účastenství ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestnému činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Podstatou trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. je poškozovací jednání ve vztahu k majetku věřitelů a objektivní stránka zahrnuje dvě formy jednání, které jsou samostatnými skutkovými podstatami: poškozování vlastního věřitele – jednání se dopouští sám dlužník (§ 256 odst. 1 tr. zák.) a poškozování cizího věřitele – jednání se dopouští jiná osoba než dlužník (§ 256 odst. 2 tr. zák.). Dlužník zmaří uspokojení svého věřitele tím, že jednáním vůči svému majetku některou z forem podle § 256 odst. 1 tr. zák. způsobí stav, kdy věřitel nemůže ani částečně dosáhnout uspokojení své pohledávky. Uspokojení je částečně zmařeno, jestliže dlužník takovým jednáním jen omezí tuto možnost a věřitel v důsledku toho nedosáhne úplného uspokojení své pohledávky, kterého by jinak dosáhl. Uspokojením věřitele se rozumí poskytnutí takového plnění ve prospěch věřitele, které je obsahem závazkového právního vztahu mezi ním a dlužníkem podle důvodu vzniku tohoto vztahu. Předpokladem je, že je pohledávka věřitele již splatná; jednání způsobem uvedeným v § 256 odst. 1 tr. zák. před splatností pohledávky může být pokusem tohoto trestného činu (§ 8 odst. 1 tr. zák.). Trestný čin podle § 256 odst. 1 tr. zák. je dokonán, tedy uspokojení věřitele je alespoň částečně zmařeno, jestliže dlužník v důsledku majetkových dispozic či jiných jednání uvedených v § 256 odst. 1 tr. zák. již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník již nemá vliv ani na to, aby byl jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku. Je-li však zároveň vedle trestního řízení proti dlužníkovi vedeno i konkurzní řízení ohledně jeho majetku jako úpadce, je třeba zjistit, v jakém rozsahu byly pohledávky věřitelů dlužníka jeho jednáním podle § 256 odst. 1 tr. zák. skutečně neuspokojené, resp. v jakém rozsahu se podařilo již převedený majetek vrátit do konkurzní podstaty např. podle § 15 a § 16 zák. o konkurzu a vyrovnání uplatněním neúčinnosti nebo odporovatelnosti právních úkonů dlužníka, jimiž zkracoval svůj majetek (srov. rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní rozhledy pod č. 90/2000-3.). Jednání pod písm. a) ustanovení § 256 odst. 1 tr. zák. představuje zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by se mohl věřitel uspokojit. Jde o snížení skutečné (nikoli jen účetní) hodnoty majetku, tedy o reálné zmenšení jeho rozsahu o ty majetkové hodnoty, jimiž by bylo možné dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele, a to i jejich případným převodem, prodejem, ale i jeho zatížením zřízením zástavního práva nebo práva věcného břemene apod. I když zákon zde předpokládá zničení, poškození, zatajení, zcizení atd. jen části svého majetku, logickým výkladem (argumentum a minori ad maius) lze dospět k závěru, že tím spíše bude dlužník trestně odpovědný, pokud se jednáním zde uvedeným zbaví veškerého svého majetku použitelného k uspokojení věřitele. Způsoby, jimiž se pachatel majetku zbavuje, nemusejí být samy o sobě trestnými činy; trestným činem podle § 256 tr. zák. se stávají vzhledem k důsledkům, které mají pro uspokojení věřitele. Poškozením se rozumí snížení hodnoty majetku buď trvalé, nebo dočasné, a to v takové míře, že poškozená majetková hodnota nadále není schopna plnit některé své funkce, resp. může je plnit jen po úpravě nebo opravě (snížení užitné hodnoty), nebo klesne její prodejnost na trhu (snížení směnné hodnoty). K poškození rovněž může dojít v důsledku aktivního jednání pachatele nebo v důsledku jeho opomenutí. Škodou velkého rozsahu se ve smyslu § 256 odst. 4 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000.000,- Kč (srov. § 89 odst. 11 tr. zák.). I zde bude škodu představovat hodnota zmařené pohledávky věřitele, resp. té její neuspokojené části, kterou by bylo možné uspokojit, kdyby si pachatel nepočínal způsobem podle § 256 odst. 1 nebo 2 tr. zák.

Organizátorem, tedy účastníkem ve smyslu § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. je ten, kdo trestný čin zosnoval nebo řídil, pokud byl trestný čin dokonán nebo se pachatel o něj alespoň pokusil.

V rámci námitek, vztahujících se k tomuto skutku, obviněný vytkl, že uzavřená smlouva o zřízení věcného břemene (totéž platí pro nájemní smlouvu) neměla a nemohla mít za následek zmaření uspokojení věřitelů Znojemských mlékáren, a. s., ani žádný pokles hodnoty souboru touto smlouvou dotčených nemovitostí Znojemských mlékáren, a. s., neboť šlo o smlouvu absolutně neplatnou. Důvod absolutní neplatnosti spočíval v tom, že byla uzavřena za Znojemské mlékárny, a. s., obviněným B. B. jako likvidátorem Znojemských mlékáren, a. s. Likvidátor však není statutárním orgánem společnosti v likvidaci, není proto oprávněn činit za společnost v likvidaci všechny právní úkony, ale podle ustanovení § 72 odst. 1 obch. zák. jen ty, které přímo směřují k likvidaci společnosti. Krom toho vytkl obviněný pochybení také JUDr. D., JUDr. P. a v neposlední řadě Katastrálnímu úřadu ve Znojmě. Dovolatel také odkázal na svědeckou výpověď JUDr. N., správce konkurzní podstaty, že v souvislosti se zpeněžením majetku podstaty zde nebyly absolutně žádné problémy. Soudy obou stupňů tak na základě nesprávného hmotně právního posouzení této smlouvy a v důsledku toho i nesprávného právního posouzení skutku uvedeného pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, chybně spatřovaly naplnění objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele.

Soud prvního stupně ve svém obsáhlém odůvodnění uvedl, a to na str. 27 rozsudku, že „… Argumentace obviněných N., J. či svědka JUDr. N. ohledně „zákonnosti“ zřízení práva věcného břemene musí být hodnocena z pohledu doby jejího uzavření a dopadu na věřitele Mlékáren, kterým nebylo dlouhodobě plněno a vše směřovalo k podání návrhu na prohlášení konkurzu. Právní úprava obecně umožňovala uzavřít smlouvu o věcném břemenu, avšak daný právní úkon byl v rozporu se zněním smluv o úvěru a zástavních smluv uzavřených s Komerční bankou (Konpem) a je nepochybné, že jakékoliv zatížení nemovitosti může odradit případného kupce.“ K tomuto soud na str. 28 dále rozvádí, že „Za Mlékárny – dlužník – jednal obviněný B. B., respektive jako likvidátor smlouvu podepsal. Tato byla vložena do katastru nemovitostí a věcné břemeno je evidováno jako zátěž a musí být zohledňováno při ohodnocení majetku, byť může existovat názor, že smlouva je neplatná. Znalec při hodnocení ceny nemovitosti nemůže operovat s domněnkou, že věcné břemeno neplatně vzniklo, že jej nebude zohledňovat, ale musí vycházet z výpisu z katastru nemovitostí.“ Odvolací soud se ve svém rozsudku v odůvodnění na str. 6 vyjádřil ve vztahu k prvnímu skutku, tak že „… námitka o případné neplatnosti smluv, uvedených v bodě I. výroku o vině napadeného rozsudku (nájemní smlouva a smlouva o zřízení práva věcného břemene), je zcela zavádějící a nemá vliv na použitou právní kvalifikaci, když o úmyslu všech obviněných není žádných pochyb.“ Ve zbytku odkázal na příslušnou část odůvodnění napadeného rozsudku. Podle odvolacího soudu tak správně v bodě I. výroku o vině napadeného rozsudku posoudil soud prvního stupně jednání obviněného B. B. jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterého se tento dopustil v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák. Jednání obviněných N. a J. pak správně kvalifikoval jako účastenství ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestnému činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., přičemž u obou zmíněných obviněných je dán úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.

Jak je patrno z výše nastíněných odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, tyto se zcela shodují jak na provedené právní kvalifikaci, tak na rozsahu provedeného dokazování. Z obsahu spisového materiálu byly Nejvyšším soudem zjištěny následující skutečnosti. Smlouva o zřízení věcného břemene mezi Znojemskými mlékárnami, a. s., v likvidaci a mezi ARIETTE, spol. s r. o. (č. l. 272), byla uzavřena dne 19. 10. 2000 s uvedením hodnoty věcného břemene ve výši 10.000,- Kč. Věcné břemeno uvedené v této smlouvě bylo zřízeno úplatně za částku 2.500,- Kč. Smlouva o zřízení práva věcného břemene užívání nemovitostí uzavřená mezi Znojemskými mlékárnami, a. s., v likvidaci, a mezi Tenancy, a. s., ze dne 13. 2. 2001, kdy i v tomto případě bylo věcné břemeno zřízeno úplatně za částku 2.500,- Kč, se nachází na č. l. 120 spisu. Na č. l. 68 a 84 spisu jsou založeny smlouvy o úvěru mezi Komerční bankou, a. s., jako věřitelem, a Znojemskými mlékárnami, a. s., jako dlužníkem, formy zajištění jsou dvě, a to zástavní právo ke zde uvedeným nemovitostem a prohlášení ručitele. Zástavní smlouva k předmětným nemovitostem (č. l. 128) je datována 27. 3. 1997. Z této smlouvy se podává, že zástavce (Znojemské mlékárny, a. s.) se po dobu existence zajištěné pohledávky zdrží jakékoliv dispozice se zástavou – zejména mimo jiné nesjedná věcné břemeno. Materiál pojednávající o záměně osoby oprávněné z věcného břemene, a to z ARIETTE, spol. s r. o., na Tenancy, a. s., ze dne 13. 2. 2001 je na č. l. 124 spisu. Nájemní smlouva uzavřená mezi Znojemskými mlékárnami, a. s., v likvidaci, a ARIETTE, spol. s r. o., se nachází na č. l. 2419 spisu. Návrh na vklad věcného břemene ze dne 19. 10. 2000 je zažurnalizován na č. l. 277 spisu. JUDr. M. N., správce konkurzní podstaty, zaslal Okresnímu soudu ve Znojmě přípis ze dne 13. 2. 2006 (č. l. 2217 a 2218 spisu), v němž uvádí, že podle jeho názoru nemohlo dojít k aplikaci § 14 písm. j) zákona o konkurzu a vyrovnání, přičemž ke zřízenému věcnému břemenu nebylo užito ustanovení § 15 ani § 16 zákona o konkurzu a vyrovnání. JUDr. M. N. také uvedl, že kupující byl informován o tom, že nemovitosti jsou zatíženy příslušným věcným břemenem, ve věci bylo provedeno výběrové řízení, když nemovitosti byly prodány zájemci, který předložil nejvyšší nabídku, přičemž kupní cena činila 8 mil. Kč. Toto pak správce konkurzní podstaty JUDr. N. potvrdil také v hlavním líčení konaném dne 2. 8. 2006 v rámci svého svědeckého výslechu (č. l. 2517 a násl.). Zapůjčené materiály Katastrálního úřadu ve Znojmě, týkající se vkladu věcného břemene, se nacházejí na č. l. 2240 a násl. spisu.

Z obsahu spisu také vyplývá, že obviněný B. B. byl jmenován do funkce likvidátora, čímž na něj podle § 70 odst. 3 obch. zák. přešla v rámci § 72 obch. zák. (ve znění k datu spáchání činu) působnost statutárního orgánu jednat jménem společnosti Znojemské mlékárny, a. s., v likvidaci. V tomto právním postavení pak učinil úkon, pokud na pokyn obviněného P. N. a obviněného A. J. ve prospěch společnosti ARIETTE, spol. s r. o., uzavřel předmětnou smlouvu o zřízení věcného břemene, přičemž i podle názoru Nejvyššího soudu překročil okruh právních úkonů směřujících k likvidaci společnosti Znojemské mlékárny, a. s., v likvidaci, jež jsou uvedeny v § 72 odst. 1 obch. zák., podle kterého likvidátor činí jménem společnosti jen úkony směřující k likvidaci společnosti. Při výkonu této působnosti plní závazky společnosti, uplatňuje pohledávky a přijímá plnění, zastupuje společnost před soudy a jinými orgány, uzavírá smíry a dohody o změně a zániku práv a závazků. Nové smlouvy může uzavírat jen v souvislosti s ukončením nevyřízených obchodů. Ustanovení § 13 odst. 4 obch. zák., z kterého je někdy vyvozována neplatnost takového úkonu likvidátora, kterým překročil rozsah úkonů směřujících k likvidaci společnosti, nebylo v době jednání obviněných ještě platné a účinné, neboť bylo vloženo do obchodního zákoníku až novelou ze dne 14. 9. 2000 provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. (rozeslanou – platnost dne 25. 10. 2009), s účinností až od 1. 1. 2001, přičemž však ani podle této pozdější úpravy nejde o absolutní neplatnost. V této souvislosti nelze přehlédnout, že to byl právě dovolatel obviněný P. N., který bez ohledu na uvedené překročení okruhu právních úkonů směřujících k likvidaci směřoval k platnosti a závaznosti předmětné smlouvy o zřízení věcného břemene a tento záměr se mu podařilo uskutečnit za pomoci dalších osob a také v důsledku nedůsledného postupu Katastrálního úřadu ve Znojmě, který před vydáním rozhodnutí o povolení vkladu do katastru nemovitostí důsledně nezkoumal ve smyslu § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v tehdy platném znění, zda navrženému vkladu nebrání, že účastník řízení je omezen právními předpisy (v daném případě § 72 odst. 1 obch. zák.) ve smluvní volnosti týkající se věci, která je předmětem právního úkonu. V důsledku tohoto postupu Katastrálního úřadu ve Znojmě obvinění docílili výsledný právní účinek svého jednání, a to uzavření smlouvy o zřízení práva věcného břemene s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 15. 11. 2000. Přitom nelze přehlédnout, že společnost ARIETTE, spol. s r. o., měla od 1. 6. 2000 do 31. 5. 2020 uzavřenu k objektu mlékáren nájemní smlouvu, a že smlouva o zřízení práva věcného břemene se společností ARIETTE, spol. s r. o., kterou zastupoval obviněný P. N., byla uzavřena bez souhlasu zástavního věřitele firmy Konpo, s. r. o., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 3, na jejímž základě získala firma ARIETTE, spol. s r. o., právo výlučně užívat nemovitosti v této smlouvě uvedené. Navíc je třeba konstatovat, že v této věci nebyly využity ani institut odporovatelnosti ve smyslu § 42a obč. zák., ale ani postup podle § 15 odst. 1 písm. f) zákona o konkurzu a vyrovnání (viz shora uvedené vyjádření správce konkurzní podstaty JUDr. M. N. ze dne 13. 2. 2006 a jeho svědecká výpověď v hlavním líčení konaném dne 2. 8. 2006). Za tohoto stavu věci shora uvedený právní úkon, navenek budící dojem, že je právně perfektní, vedl nepochybně k naplnění záměru obviněných a měl zřejmě i dopad na hodnotu ve výroku uvedených nemovitostí dlužníka – společnosti Znojemské mlékárny, a. s., v likvidaci, které mohly sloužit k uspokojení předmětných věřitelů, zvláště pokud byl na majetek uvedené společnost ke dni 11. 4. 2001 prohlášen konkurz.

Dovolatel v rámci námitek týkajících se prvního skutku pod bodem I. výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu také uvedl, že nelze rovněž souhlasit s tím, že by zřízením věcného břemene klesla hodnota souboru nemovitostí Znojemských mlékáren, a. s., v likvidaci, z původních 38.606.063,- Kč na částku 2.500,- Kč, tj. na částku, která byla za věcné břemeno zaplacena. O tom svědčí i to, že se v rámci konkurzního řízení nemovitosti prodaly za 8 milionů Kč, i když bylo v katastru nemovitostí zapsáno věcné břemeno. Soudy obou stupňů také postupovaly nesprávně, pokud vyšly ze znaleckého posudku znalkyně Ing. Procházkové, aniž se vypořádaly se zcela zásadními námitkami, které byly proti posudku vzneseny. V návaznosti na výčet pochybení, jichž se měla znalkyně dopustit, obviněný poukázal na existenci zástavního práva, které znalkyně do svého posudku nepromítla, neboť podle jejích slov nemělo toto zástavní právo vliv na prodejnost nemovitostí. S tím ale obviněný nesouhlasí.

Soud prvního stupně se znaleckým posudkem vypracovaným Ing. Procházkovou zabýval na str. 15 svého rozsudku (sp. zn. 17 T 203/2004), kde uvádí, že „při rozhodování ve věci nevycházel z původních podkladů, a to posudku na č. l. 154 – 188 č. 3672/70/2002 a dodatku na č. l. 1926 – 1933 č. 3980-210/03, avšak při zohlednění jejích tvrzení u hlavního líčení na č. l. 2495 nechal dopracovat znalecký posudek s ohledem na nová zjištění, výpovědi a důkazy.“ Podle závěru nalézacího soudu „z výpovědi znalkyně ze dne 16. 4. 2008 a nově vypracovaného posudku č. 4624-85/07 zejména vyplynulo, že pro určení obecné ceny nemovitosti nebyla v roce 2000 nejvýznamnější věcná hodnota, ale hodnota, za kterou bylo možno tuto nemovitost realizovat na trhu. Realizace na trhu závisela na poptávce, ale ta v roce 2000 nebyla. S přihlédnutím k uzavřeným podnájemním smlouvám byla určena hodnota na 38.606.063,- Kč, což byla cena před zřízením práva věcného břemene. Po zřízení práva věcného břemene neměl vlastník – Mlékárny – možnost nemovitosti pronajímat. Hodnota z jeho pohledu činila 2.500,- Kč, což byla platba za věcné břemeno.“ V návaznosti na podaná odvolání soud druhého stupně na str. 6 rozsudku sp. zn. 8 To 563/2008 konstatuje, že „… Znalkyně měla k dispozici veškeré dostupné materiály, podrobně a logicky osvětlila, na základě jakých skutečností ke svým závěrům dospěla. Vycházel-li soud prvního stupně proto ze závěrů jmenované znalkyně, nijak tímto nepochybil a není důvod k tomu, aby stejné otázky zodpovídal jiný znalec“.

Podle znaleckého posudku č. 4624-85/07 (č. l. 2681) byla obecná cena nemovitostí uvedených ve smlouvě o zřízení věcného břemene v roce 2000 38.606.063,- Kč. Tato cena platila před zřízením práva věcného břemene. Po určení obecné ceny nemovitostí nebyla v roce 2000 nejvýznamnější věcná hodnota, která se stanovuje podle výše nákladů, které by musely být vynaloženy na pořízení obdobné nemovitosti a odečtením opotřebení (viz znalecký posudek č. 3672-70/2002), ale hodnota, za kterou bylo možno tuto nemovitost realizovat na trhu. Při stanovení obecné ceny předmětných nemovitostí znalkyně vyšla ze skutečně uzavřených smluv o pronájmu, kde vychází hodnota na 24.513.731,- Kč při využití plochy 50,8 %. Vzhledem k tomu, že podle zkušeností lze nemovitost využívat průměrně na 80 % stanovila pak hodnotu na 38.606.063,- Kč (č. l. 2694 spisu). Existence zástavního práva z technického hlediska neovlivňuje hodnotu nemovitosti, neboť jak znalkyně uvedla ve své výpovědi v hlavním líčení, i při zástavě stavba zůstává taková jaká je a je možno tu stavbu využívat neomezeně (č. l. 2779 p. v. spisu). Podle znalkyně se věcná hodnota nemovitosti zřízením věcného břemene sice nezměnila, ale výnosová hodnota byla nulová, neboť vlastník neměl smluvně žádné výnosy z užívání nemovitosti zajištěny. Jediným výnosem byl jednorázový příjem 2.500,- Kč. U hlavního líčení dne 16. 4. 2008 (č. l. 2779) znalkyně uvedla, že podle zákona o oceňování cena věcného břemene vychází z výnosů, a to zde konkrétně z výnosů z pronájmů. Dále znalkyně uvedla ocenění nemovitosti také srovnávací metodou, která spočívá ve srovnání obdobných objektů o stejném stáří a stejných vlastnostech, přičemž se používají srovnávací koeficienty, které vyjadřují poměr vlastností oceňované nemovitosti a srovnávací nemovitosti. Výsledná cena se odvozuje od nabídkové ceny nemovitostí a průměrného srovnávacího koeficientu. Podle použité srovnávací metody je obecná cena Znojemské mlékárny, a. s., v likvidaci, 24.394.269,- Kč až 36.180.569,- Kč (č. l. 2695 spisu).

S ohledem na tyto podrobně uvedené závěry znalkyně Bc. Ing. Zdeňky Procházkové, která zpracovala výše uvedený znalecký posudek, se Nejvyšší soud nemůže ztotožnit se závěrem,