5 Tdo 1272/2010 — Nejvyšší soud

5 Tdo 1272/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g 265b/1e 265b/1b Datum rozhodnutí:24. 11. 2010 Spisová značka:5 Tdo 1272/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.1272.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 141 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:10. 1. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 9.3.2011I.ÚS 731/11JUDr. Ivana Janůodmítnuto26.9.2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 1272/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2010 o dovolání, které podala obviněná L. R. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 8 To 111/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 18/2007, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. R. o d m í t á. O d ů v o d n ě n í Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 42 T 18/2007, byla obviněná L. R. uznána vinnou trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „tr. zák.“). Tohoto činu se měla dopustit v podstatě tak, že dne 23. 11. 2002, kolem 06.00 hod. v P., B., v bytě, v úmyslu usmrtit přikryla své nezletilé dceři E. R., ležící na zádech v postýlce, obličej složenou látkovou plenou a poté oběma rukama po dobu nejméně 3 až 5 minut tlačila značnou intenzitou na nos a ústa poškozené, čímž jí znemožnila dýchání a způsobila smrt udušením. Za to byla odsouzena podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Proti tomuto rozsudku podala obviněná L. R. odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 7 To 81/2008, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl, neboť ho shledal nedůvodným. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 7 To 81/2008, podala obviněná L. R. prostřednictvím svého obhájce dne 9. 2. 2009 dovolání, které opřela o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), e) a g) tr. řádu. O něm rozhodl Nejvyšší soud ve velkém senátě trestního kolegia usnesením ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 520/2009, jímž podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil citované usnesení Vrchního soudu v Praze včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a vrchnímu soudu podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout v jiném složení senátu. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu přijal námitku obviněné, podle níž rozhodnutí o jejím odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 21. 2. 2008 učinil senát Vrchního soudu v Praze, jehož předseda i oba členové byli vyloučeni pro poměr k věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. Tím byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Odvolání obviněné L. R. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 42 T 18/2007, tak projednal vrchní soud znovu v jiném senátě a rozhodl rozsudkem ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 8 To 111/2009, jímž napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud učinil nové rozhodnutí, uznal obviněnou L. R. vinnou zločinem zabití podle § 141 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., ve znění zákona č. 306/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“), za který jí uložil podle § 141 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti roků. Pro výkon tohoto trestu vrchní soud zařadil obviněnou podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku do věznice s dozorem. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 8 To 111/2009, napadla obviněná prostřednictvím svého obhájce dovoláním podaným osobně u Městského soudu v Praze dne 6. 4. 2010. (Zřejmě omylem je toto podání na své první straně datováno dnem 8. 2. 2009.) Nejvyššímu soudu bylo dovolání spolu s trestním spisem předloženo dne 11. 10. 2010. Dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 265e odst. 1 tr. ř. a bylo opřeno o důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy že ve věci rozhodl vyloučený orgán, dále § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a „in eventum“ i o důvod pod písmenem e) téhož ustanovení, který spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Naplnění prvního z uplatněných dovolacích důvodů spatřovala obviněná v osobě znalce MUDr. Petra Krekuleho, CSc. Setrvala na svém přesvědčení, že znalecký posudek, na jehož vypracování se jmenovaný odborník podílel, neměl být v řízení použit jako důkaz právě s ohledem na „podjatost“ tohoto znalce, kterou dovozovala z jeho dřívější osobní vazby na jiného ve věci rovněž přibraného znalce MUDr. Pavla Zemka, CSc. Poukázala přitom na ustanovení § 105 odst. 2 (nespecifikovala sice právní předpis, ale zjevně jde o trestní řád), a zdůraznila, že pokud ani osoba podávající odborné vyjádření nemůže být podjatá, o to více resp. s větší mírou nepodjatosti je nutné vybírat osobu znalce. Nesprávné hmotně právní posouzení spatřovala dovolatelka v nedostatku subjektivní stránky, a to i u odvolacím soudem zvolené právní kvalifikace skutku jako zločinu zabití podle nové právní úpravy. Zpochybnila vlastní příčetnost v době páchání zločinu, kterou vyloučil jeden ze znalců a vytkla odvolacímu soudu, že se po vzoru Ústavního soudu nezabýval duševním stavem obviněné „crimine temporis“, ale omezil se pouze na otázku amnézie a notoriety. S odvoláním na znalce MUDr. Pavla Tautermanna obviněná vyjádřila názor, že amnézie z hlediska posouzení jejího duševního stavu v době činu nemá význam, nýbrž zásadní skutečností, k níž tento znalec jednoznačně dospěl, bylo, že v době činu jednala pod tlakem vnějších okolností a to ve stavu těžké poporodní deprese nebo laktační psychózy či „jak zní přesný název, ohledně něhož sami znalci užívají různá označení“. Pro uvedenou duševní poruchu se dovolatelka dodnes léčí a její přítomnost pak byla důvodem její nepříčetnosti, jak určil MUDr. Pavel Tautermann. Rovněž v otázce tzv. notoriety, v dané věci obecném vědomí o tom, jaké důsledky má zakrytí dýchacích otvorů člověku, obviněná odmítla úvahy odvolacího soudu. Považovala je za zcela bezpředmětné a to proto, že právě v důsledku duševní poruchy v inkriminovanou dobu byla jakákoli znalost následků u dovolatelky „vyblokována, nedostupná a nepoužitelná“. Vyjádřila své přesvědčení, že ke shodnému závěru došly všechny vypracované znalecké posudky. Vzhledem k tomu, že vůbec netušila, co svým jednáním způsobí, nelze uvažovat o úmyslném ani nedbalostním zavinění. Závěrem obviněná namítla, že soudy obou stupňů nerespektovaly právní názor Ústavního soudu a postupovaly tak v rozporu s ustanovením § 314h odst. 1 věta druhá tr. ř. Z uvedených důvodů obviněná L. R. navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. a § 265m odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. 7 To 133/2003, (který však byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05) a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 8 To 111/2009, a aby obviněnou obžaloby zprostil (aniž by však obviněná navrhla, jak postupovat ohledně odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně) nebo aby Nejvyšší soud věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně učinila návrh, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odkladu výkonu trestu odnětí svobody. Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva vyjádřit se podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru nebyly vůbec dány předpoklady pro uplatnění důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) a e) tr. ř. Pouze ve vztahu k důvodu pod písmenem g) téhož ustanovení trestního řádu dovolatelka přípustně namítla nesprávné právní posouzení subjektivní stránky zločinu zabití, s čímž však státní zástupce nesouhlasil. Podle jeho přesvědčení obviněná byla v době činu příčetná a s následky svého jednání musela být také srozuměna. Případné zvláštní okolnosti charakterizující její psychický stav se promítly do právní kvalifikace skutku podle § 141 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Proto státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněné L. R. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud zjistil, že dovolání