5 Tdo 1395/2009 — Nejvyšší soud

5 Tdo 1395/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:30. 6. 2010 Spisová značka:5 Tdo 1395/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.1395.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:9. 9. 2010 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 3186/10JUDr. Vlasta Formánkováodmítnuto01.05.2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 1395/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2010 o dovolání, které podal obviněný V. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. 4 To 68/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 1/2005, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 63 T 1/2005, byl obviněný V. H. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997. Městský soud v Praze podle § 37 tr. zák. upustil od uložení souhrnného trestu k rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 52 T 10/2004, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 2 To 106/2007. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená PPF banka, a. s., Na Strži 1702/65, Praha 4, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně soud rozhodl o zproštění obviněné Ing. M. K. obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. s obviněným V. H. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný V. H., státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obou obviněných a poškozená společnost PPF banka, a. s. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. 4 To 68/2008, jímž jednak z podnětu obviněného a státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného V. H. a v rozsahu tohoto zrušení sám rozhodl tak, že jej uznal vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997. Podle § 255 odst. 2 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997 obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podmíněně odložil podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 2 tr. zák. na zkušební dobu v trvání pěti roků. Dále vrchní soud uložil obviněnému podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech a družstvech na dobu sedmi roků. Zároveň vrchní soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou PPF banku, a. s., s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání této poškozené společnosti a státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ohledně obviněné Ing. M. K. Vrchní soud v Praze zamítl jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl dovoláním obviněný V. H. prostřednictvím obhájkyně JUDr. Nadi Kratochvílové v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný úvodem svého obsáhlého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí anebo sám rozhodl rozsudkem o zproštění obviněného obžaloby v plném rozsahu. Obecně konstatoval, že sice Vrchní soud v Praze zúžil rozsah skutku a snížil výši způsobené škody, avšak i odvolací soud vycházel z nesprávných skutkových zjištění učiněných Městským soudem v Praze, jež natolik neodpovídají provedeným důkazům, že mezi nimi shledává extrémní rozpor. Konkrétními námitkami pak brojil proti úmyslnému zavinění, společenské nebezpečnosti činu, příčinné souvislosti mezi porušením jeho povinností a vznikem škody, dodržení zásady „ultima ratio“, nedostatečné kompenzaci porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, způsobu hodnocení znaleckých posudků a právnímu hodnocení zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů. Co se týče citovaného zákona o bankách, konkrétně byl přesvědčen, že soudy pochybily, pokud neaplikovaly jeho ustanovení § 17 odst. 2 písm. b), podle něhož limit pro nákup akcií do 25% kapitálu a rezerv banky neplatil v těch případech, kdy akcie byly nabyty za účelem jejich dalšího prodeje třetí osobě, což v daném případě bylo splněno. Domníval se, že napadené rozhodnutí je zatíženo takovými vadami, pro něž musí být zrušeno. Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve konstatoval, že část dovolacích námitek obviněného V. H. neodpovídá zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se o námitky vytýkající soudům vadné hodnocení svědeckých výpovědí a neúplnost provedeného dokazování, připomínky a nesouhlas zpochybňující kvalitu znaleckého posudku ústavu A – Konsult plus, s. r. o., a námitky směřující proti délce trestního řízení a její nedostatečné kompenzaci ve výroku o uloženém trestu. Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství není možné přihlížet ani k námitkám týkajícím se zprošťujícího výroku ohledně spoluobviněné Ing. M. K., neboť obviněný může podat dovolání jen proti výrokům, jež se ho bezprostředně dotýkají. Ostatní dovolací argumenty podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství spadaly pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., současně však většinu z nich označil za nedůvodné, a to zejména ty, jež se týkaly materiální a subjektivní stránky trestného činu i znaků objektivní stránky činu a škodlivého následku. Jedinou pochybnost o správnosti hmotně právního posouzení skutku vyslovil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vztahu k ustanovením §§ 13 písm. a), § 15 a § 17 odst. 1 písm. b) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění účinném do 31. 12. 1997 (dále jen zákon o bankách). V podstatě vyloučil možnost porušení § 15 citovaného zákona o bankách obviněným, neboť se jedná o zmocňující ustanovení, které tak nemůže stanovit povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Ustanovení § 13 písm. a) zákona o bankách lze pak podle přesvědčení státního zástupce vztáhnout pouze na případy uzavření úvěrových smluv mezi bankou a klientem, nedopadá však na akciové obchody, jejichž omezení je výslovně upraveno v ustanovení § 17 citovaného zákona. Ze stejného důvodu je pak sporné i porušení opatření České národní banky o tzv. úvěrové angažovanosti. Naopak žádné pochybnosti nelze podle státního zástupce mít ohledně nedodržení Pokynu č. 28/1995 generálního ředitele První městské banky, a. s., ze dne 15. 11. 1995 a především pak obviněný jako člen představenstva (správně jako výkonný předseda představenstva) První městské banky, a. s., porušil obecnou povinnost vykonávat svou působnost s náležitou péčí ve smyslu § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění, a porušení této povinnosti tak bylo základní příčinou vzniku škody. Vzhledem k tomu, že námitka týkající se výčtu konkrétních porušených ustanovení zákona o bankách, s níž se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ztotožnil, neměla z hlediska trestní odpovědnosti zásadní význam, státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. [Zjevně v důsledku písařské chyby citoval ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., ačkoli obsahově vyjádřil v závěrečném návrhu odmítnutí podle písm. f) téhož ustanovení.] Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká, dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni ve věci samé, bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1