5 Tdo 1399/2007 — Nejvyšší soud

5 Tdo 1399/2007 citace  Právní věta:I. Zásada ne bis in idem – zákaz dvojího souzení a potrestání za týž čin – skutek – ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. brání též trestnímu stíhání a odsouzení toho, proti němuž dřívější přestupkové řízení o témže skutku (činu) trestněprávní povahy meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu, a to včetně blokového řízení podle § 84 a násl. zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.1 Vyloučit ochranu proti novému procesu s ohledem na zásadu ne bis in idem přitom nemůže ani skutečnost, že příčinou prvního projednání skutku (činu) v blokovém přestupkovém řízení byla jeho nesprávná kvalifikace jako přestupku, ačkoliv naplňoval znaky trestného činu. Právně bezvýznamné je též to, proč došlo k novému řízení a rozhodnutí v dané věci, aniž bylo zrušeno předcházející rozhodnutí o totožném skutku (činu). II. Překážka věci pravomocně rozsouzené (exceptio rei iudicatae) předpokládá zjištění, že se v novém řízení jedná o totožný skutek. Přestože se v blokovém řízení nevydává písemné rozhodnutí příslušného orgánu, z kterého by byl zřejmý přesný popis skutku, je z dokladu o skončení blokového řízení (pokutového bloku) zásadně zjistitelné, pro jaký druh přestupku bylo blokové řízení vedeno (srov. § 85 odst. 4 věta druhá zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů). Vznikne-li pochybnost o vymezení skutku, pro který byl pachatel přestupku v blokovém řízení uznán vinným, je třeba provést potřebné dokazování, na základě něhož bude po zhodnocení všech provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. skutek, jenž naplňuje příslušný přestupek, zjištěn a vymezen. 1 Redakční poznámka: Tím zůstává nedotčen právní názor publikovaný v rozhodnutí pod č. 10/2007 Sb. rozh. tr. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 12. 2007 Spisová značka:5 Tdo 1399/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1399.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nepřípustnost trestního stíhání Zjišťování skutkového stavu věci Dotčené předpisy:§ 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. § 2 odst. 5 tr. ř. § 2 odst. 6 tr. ř. čl. 10 předpisu č. 1/1993Sb. čl. 95 předpisu č. 1/1993Sb. čl. 4 Protokolu č. 7 předpisu č. 209/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:13 / 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 1399/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 12. 2007 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněné S. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. 5 To 492/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 4 T 154/2006, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně o d m í t á . Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 8. 2006, sp. zn. 4 T 154/2006, byla obviněná S. H. uznána vinnou trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., kterého se dopustila tím, že v D. dne 21. 10. 2005 kolem 18.40 hod. odcizila v prodejně oděvů dámskou látkovou tašku zn. Alberto de Sign v hodnotě 299,- Kč, pánské sportovní boty v hodnotě 400,- Kč a dámské riflové kalhoty v hodnotě 600,- Kč, a tak způsobila N. T. S., škodu ve výši 1.299,- Kč, přičemž tohoto jednání se dopustila přesto, že byla odsouzena trestním příkazem OS v Děčíně ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 23 T 46/2005 pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2 roků. Za tento trestný čin byla obviněná S. H. odsouzena podle § 247 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu byla podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 6 T 224/2005, kterým byla obviněná S. H. uznána vinnou trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a byl jí uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud tím pozbyla podkladu. Tento rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná S. H. odvoláním, o kterém Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. 5 To 492/2006, tak, že podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a v článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb., zastavil trestní stíhání obviněné pro skutek spočívající v tom, že v D. dne 21. 10. 2005 kolem 18.40 hod. odcizila v prodejně oděvů dámskou látkovou tašku zn. Alberto de Sign v hodnotě 299,- Kč, pánské sportovní boty v hodnotě 400,- Kč a dámské riflové kalhoty v hodnotě 600,- Kč, a tak způsobila N. T. S., škodu ve výši 1.299,- Kč, přičemž tohoto jednání se dopustila přesto, že byla odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 6 T 224/2005, pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců se zařazením do věznice s dozorem, v němž byl obžalobou státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně ze dne 17. 7. 2006, sp. zn. 1 Zt 206/2006, spatřován trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. 5 To 492/2006, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 8. 2006, sp. zn. 4 T 154/2006, podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a také bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. V rámci odůvodnění dovolání nejvyšší státní zástupkyně shrnula závěry odvolacího soudu, který nijak nezpochybnil skutková zjištění vylíčená ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, avšak svoje rozhodnutí odvolací soud odůvodnil konstatováním, že spáchaný skutek byl již vyřešen jako přestupek proti majetku, neboť příslušník na místě činu zasahující hlídky Policie ČR R. B. obviněné S. H. v blokovém řízení uložil pokutu 100,- Kč, kterou obviněná na místě zaplatila. Dále odvolací soud provedl právní rozbor zásady „ne bis in idem“ z hlediska vnitrostátního práva jakož i z hlediska judikatury Evropského soudu pro lidská práva a mezinárodních smluv, konkrétně čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a uzavřel, že za situace, kdy obviněná již byla za skutek, pro který je vedeno trestní stíhání, postižena v blokovém řízení, došlo by uložením trestu v trestním řízení k porušení zásady „ne bis in idem“. Se závěry odvolacího soudu státní zástupkyně nesouhlasí. V obecné rovině je nutno připustit, že s ohledem na zásadu „ne bis in idem“ v podobě vymezené čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, kterou je Česká republika vázána, a zejména s ohledem na judikaturu Evropského soudu, kterou lze k tomuto ustanovení vztáhnout, může za určitých podmínek pravomocné rozhodnutí o přestupku založit překážku rei iudicatae pro následující trestní řízení. Základním předpokladem pro vznik takovéto překážky ovšem je okolnost, že pachatel skutku, pro který je vedeno trestní stíhání, byl již pravomocným rozhodnutím správního orgánu pro tentýž skutek postižen za přestupek trestněprávní povahy, mající stejné znaky skutkové podstaty jako trestný čin, pro který má být pachatel stíhán. V takovém případě pak přichází v úvahu přímá aplikace čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, když vnitrostátní právo pro vztah přestupek – trestný čin překážku rei iudicatae nestanoví [viz ust. § 11 odst. 1 písm. f) až h), § 172 odst. 2 písm. b) tr. ř. ]. Přímá aplikace ustanovení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě však bude přicházet v úvahu pouze tam, kde podmínky pro tento postup budou zjištěny zcela jednoznačně. Orgán činný v trestním řízení, který posuzuje existenci překážky rei iudicatae, musí pečlivě prozkoumat obsah rozhodnutí o přestupku, zejména jeho výrokové části, a provést srovnání skutkových okolností a zákonných znaků přestupku, pro který již byl pachatel postižen, a trestného činu, pro který pachatel je nebo má být stíhán. Jedině tak lze zjistit, zda jsou splněny výše zmíněné podmínky k tomu, aby rozhodnutí o přestupku mo