5 Tdo 1524/2010 – Nejvyšší soud

5 Tdo 1524/2010-32 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2010 o dovolání, které podala obviněná H. L. T. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 5 To 102/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 63/2008,  t a k t o : Z podnětu dovolání obviněné H. L. T.  s e  podle § 265k odst. 1 tr. řádu z r u š u j e usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 5 To 102/2010, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 T 63/2008. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu  s e  státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7  p ř i k a z u j e ,  aby trestní věc obviněné H. L. T. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Obviněná H. L. T. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 T 63/2008, uznána vinnou trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), kterého se dopustila skutkem blíže konkretizovaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tento trestný čin byla obviněná H. L. T. odsouzena podle § 150 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody, které uplatnili poškození uvedení v rozsudku soudu prvního stupně. O odvolání obviněné H. L. T. rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 5 To 102/2010, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o náhradě škody ve vztahu k některým poškozeným uvedeným v tomto výroku. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podala dne 12. 7. 2010 obviněná H. L. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná především zpochybnila naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 tr. zák., jímž byla uznána vinnou. Obviněná v této souvislosti zdůraznila, že nebyla podnikatelem, prodávajícím ani osobou, která by měla jakýkoli právní vztah k prodávanému zboží, jež bylo zajištěno, ani k prodejnímu stánku, takže nemohla zjistit, že jde o padělky zboží. Podle názoru obviněné soudy nižších stupňů neprovedly některé navrhované důkazy k posouzení jejího zavinění a své závěry k uvedenému znaku založily jen na nepřímých nebo nezákonných důkazech, které netvoří uzavřený kruh vedoucí k závěru o její vině. Obviněná vytkla soudům nižších stupňů, že se důsledně neřídily judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, kterou ve svém dovolání podrobně konkretizuje a jež se týká otázky zavinění. Proto podle přesvědčení obviněné došlo v řízení k porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť soudy nižších stupňů vycházely z výpovědí zaměstnanců celního úřadu, kteří ve věci prováděli konkrétní procesní úkony. Podle obviněné lze činnost těchto svědků „přirovnat k institutu použití agenta ve smyslu ustanovení § 158b tr. řádu“ (použití agenta ovšem upravuje ustanovení § 158e tr. řádu). Obviněná zpochybnila i zákonnost a použitelnost důkazu spočívajícího v prohlídce prostor, kde se nacházelo zajištěné zboží, neboť podle jejího názoru nebyla prohlídka provedena v souladu s trestním řádem, a v této souvislosti obviněná odkázala na početnou judikaturu Ústavního soudu. Závěrem svého dovolání obviněná H. L. T. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 5 To 102/2010, a aby ji zprostil obžaloby. Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněné H. L. T. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru má každé zboží s ohledem na svůj charakter a cenu určitý běžný způsob prodeje, a to jak pokud jde o místo, kde je situovaná prodejna, tak i pokud jde o další podmínky (vybavení prodejny, prezentace výrobků apod.). Jak dále v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, prodej zboží v tržnicích je primárně určený zákazníkům s nižší kupní silou, kterým je také nabízeno levnější zboží. Z tohoto důvodu je podle státního zástupce téměř vyloučeno, aby zde mohlo být nabízeno zboží prémiových značek. Státní zástupce je proto přesvědčen, že pokud obviněná prodávala předmětné zboží způsobem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, musela být srozuměna i s tím, že je označeno uvedenými ochrannými známkami neoprávněně. Proto obviněná jednala v úmyslu eventuálním (nepřímém) ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. Státní zástupce považuje za nesprávné i tvrzení obviněné, podle kterého měl odvolací soud označit vietnamskou komunitu za typického pachatele totožné trestné činnosti. Podle státního zástupce se odvolací soud vyjádřil toliko k tomu, že je v podstatě vyloučeno, aby v místech prodeje dotyčného zboží bylo současně prodáváno i zboží dražších výrobců, jejichž výrobky jsou distribuovány spíše ve specializovaných prodejnách. Závěrem svého vyjádření tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné H. L. T. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněná H. L. T. podala dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinila tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), její dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu z podnětu dovolání obviněné H. L. T. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Městského soudu v Praze, a to v rozsahu odpovídajícím důvodně uplatněným dovolacím námitkám, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněné je částečně důvodné. Pokud jde o dovolací důvod, obviněná ho opřela o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle něhož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že tento dovolací důvod je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Obviněná H. L. T. však v části své argumentace nesouhlasí s učiněnými skutkovými (nikoli právními) závěry, když podle jejího názoru soudy nižších stupňů vycházely z nezákonně opatřených důkazů a nevyhověly důkazním návrhům obviněné. Existenci dovolacího důvodu tak obviněná podle názoru Nejvyššího soudu shledává v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů spočívajícím v nesprávném hodnocení důkazů, z nichž soudy vycházely, a v neúplném dokazování. K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemohou být námitky, jimiž dovolatel vytýká nesprávné skutkové zjištění a zpochybňuje výsledky provedeného dokazování. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a úplnosti provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoum