5 Tdo 1589/2018

V dané trestní věci bylo u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 1/2013 vedeno společné trestní řízení proti obviněným R. K. (jako uprchlému podle § 302 a násl. tr. řádu), I. H., T. P., J. S., M. P., A. Z. a dalším pěti obviněným (A. K., R. N., J. R., J. K. a I. S.). Městský soud v Praze ve věci samé rozhodl rozsudkem ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 57 T 1/2013, následovně. Obviněného R. K. uznal vinným pod bodem 1. písm. a) - c) jednak zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, dílem ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku, a jednak zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku; pod bodem 2) přípravou trestného činu vraždy podle § 7 odst. 1, § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“); pod bodem 3) zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku; pod bodem 4) organizátorstvím zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 24 odst. 1 písm. a), § 234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku; pod bodem 5) organizátorstvím zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 24 odst. 1 písm. a), § 234 odst. 3 alinea 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku. Obviněný M. P. byl uvedeným rozsudkem pod bodem 1. a) - c) uznán vinným trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, dílem ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil vědomě se členem organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al. 2 tr. zákoníku. Obvinění A. Z., I. H. a T. P. byli uvedeným rozsudkem pod bodem 1. c) uznáni vinnými zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jako členové organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku, a pod bodem 3. zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Obviněný J. S. byl uvedeným rozsudkem uznán vinným pod bodem 3. trestným činem účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 alinea 2 tr. zák.

Za uvedené i za další trestné činy byl obviněnému R. K. uložen podle § 219 odst. 2 tr. zák. za užití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 let, pro jehož výkon byl obviněný zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 let a trest propadnutí věcí konkretizovaných ve výroku o trestu citovaného rozsudku, a to za současného zrušení výroků o trestech z dalších rozsudků uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Obviněnému M. P. byl za shora uvedený trestný čin podvodu uložen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za užití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, dále mu byl uložen trest propadnutí věcí konkretizovaných ve výroku o trestu citovaného rozsudku. Obviněnému A. Z. byl podle § 233 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, dále mu byl uložen trest propadnutí věcí konkretizovaných ve výroku o trestu citovaného rozsudku. Obviněným I. H. a T. P. byl podle § 233 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen shodný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Obviněnému J. S. byl podle § 163a odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, dále mu byl uložen trest propadnutí věcí konkretizovaných ve výroku o trestu citovaného rozsudku.

Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto také o vině dalších pěti obviněných. Podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla zabrána peněžitá hotovost ve výši 500 000 CHF a 133 503 CZK a dále veškeré padělané bankovky nominální hodnoty 1 000 CHF v počtu 349 927 ks a 5 000 CZK v počtu 22 046 ks. V adhezním řízení pak soud rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. řádu tak, že obviněný R. K. a M. P. jsou povinni společně a nerozdílně poškozené obchodní společnosti ČEPRO, a. s., IČ: 601 935 31, se sídlem Praha 7, Dělnická 213/12 (dále ve zkratce jen „ČEPRO“, případně poškozená), nahradit škodu ve výši 18 412 000 Kč, spolu s úrokem z prodlení od 21. 12. 2011 u obviněného P. a od 11. 12. 2011 u obviněného K. Se zbytkem svého nároku byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění R. K., M. P., A. Z., I. H., T. P., A. K. a J. S., státní zástupce v neprospěch obviněných M. P. a J. S., a také poškozená obchodní společnost ČEPRO. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud svým usnesením ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017 (protokol o veřejném zasedání č. l. 6149, sv. 86 trestního spisu), rozhodl podle § 23 odst. 1 tr. řádu o vyloučení věci obviněného M. P. a obviněného A. Z. ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí, tato vyloučená věc byla dále vedena u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 7 To 28/2018, a to kvůli nemožnosti projednat společně s dalšími odvolání uvedených obviněných pro jejich omluvy ze zdravotních důvodů.

O podaných odvoláních obviněných R. K., I. H., T. P., J. S. a A. K., poškozené obchodní společnosti ČEPRO ve vztahu k obviněnému R. K. a státního zástupce podaného v neprospěch J. S. rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017, následovně. Podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněného T. P. v celém rozsahu, z podnětu odvolání obviněného R. K. ve výroku o vině pod bodem 5), ve výroku o trestu ohledně jeho osoby a ve výroku o zabrání věci, z podnětu odvolání I. H. ve výroku o zabrání věci a z podnětu A. K. ve výroku o trestu. Dále podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu znovu rozhodl následovně. Pod bodem 1) obviněného T. P. uznal vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (oproti soudu prvního stupně jej neshledal, že by se jej dopustil jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku, rovněž jej neshledal vinným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, jak to učinil soud prvního stupně pod bodem 3). Podle § 233 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému T. P. za to uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání 3 let. Dále pod bodem 2) odvolací soud nově uznal vinným obviněného R. K. pro skutek původně popsaný původně pod bodem 5. v rozsudku soudu prvního stupně, který posoudil jako organizátorství zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 24 odst. 1 písm. a), § 234 odst. 3 alinea 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku (oproti soudu prvního stupně neshledal, že by se jej dopustil jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku). Obviněnému R. K. uložil podle § 219 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a to za současného zrušení výroků o trestech z rozsudků citovaných ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 let, trest propadnutí věcí citovaných ve výroku rozsudku odvolacího soudu na str. 7. – 8. Dále odvolací soud rozhodl pod bodem 3) ohledně obviněného A. K. o upuštění od uložení souhrnného trestu, pod bodem 4) podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o zabrání věcí uvedených ve výroku rozsudku odvolacího soudu na str. 8 a nakonec pod bodem 5) podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání obviněného J. S., poškozené obchodní společnosti ČEPRO ve vztahu k obviněnému R. K. a státního zástupce ve vztahu k obviněnému J. S..

Pokud jde o odvolání obviněného M. P. a obviněného A. Z., Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 6. 6. 2018 pod sp. zn. 7 To 28/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu jejich odvolání ve výroku o zabrání věci a sám znovu podle § 259 odst. 3 tr. řádu vyslovil zabrání věcí konkretizovaných ve výroku svého rozsudku. Podle § 256 tr. řádu také zamítl odvolání poškozené obchodní společnosti ČEPRO a státního zástupce ve vztahu k obviněnému M. P..

Dne 17. 12. 2018 předložil Městský soud v Praze Nejvyššímu soudu dovolání obviněných R. K., I. H., T. P., J. S., která podali proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017 (u Nejvyššího soudu je vedeno řízení o těchto dovoláních pod sp. zn. 5 Tdo 1589/2018), a dovolání obviněných M. P. a A. Z., která podali proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 To 28/2018 (u Nejvyššího soudu bylo vedeno řízení o těchto dovoláních pod sp. zn. 5 Tdo 1590/2018). Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017, a rozsudek téhož soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 To 28/2018 jsou rozhodnutími o odvoláních spoluobviněných, která podali proti stejnému rozsudku soudu prvního stupně (tedy rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 57 T 1/2013), jenž konal společné řízení proti všem dovolatelům o převážně hospodářských trestných činech. Bylo tak nesporné, že trestní věc všech dovolatelů spolu souvisí. Z tohoto důvodu byl zájem na vedení společného řízení i při projednání dovolání všech šesti obviněných a rozhodnutí o nich, neboť oběma napadenými rozhodnutími odvolacího soudu bylo rozhodováno o řádných opravných prostředcích proti stejnému rozsudku soudu prvního stupně v téže trestní věci a existuje zde obsahová spojitost i ve spisových podkladech týkajících se všech obviněných. Nejvyšší soud proto dne 30. 1. 2019 rozhodl podle § 23 odst. 3 tr. řádu per analogiam z důvodu uvedeného v § 20 odst. 1 tr. řádu o spojení obou věcí týkajících se podaných dovolání ke společnému projednání a rozhodnutí v dovolacím řízení nadále vedeném pod sp. zn. 5 Tdo 1589/2018.

Dovolatel M. P. podal dne 24. 9. 2018 návrh na povolení obnovy řízení, který dále doplnil podáním ze dne 27. 12. 2018. K uvedeným skutečnostem v podaném návrhu Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť se jedná o návrhy na změnu skutkového stavu, a bude o nich rozhodovat soud prvního stupně po skončení dovolacího řízení.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017, podal obviněný R. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu uplatnil, neboť podle něj došlo k porušení jeho práva na obhajobu, jelikož se nemohl zúčastnit hlavního líčení ani veřejného zasedání o odvolání, které se ve věci konalo. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť soudy nižších stupňů chybně posoudily jeho tvrzené jednání jako přípravu trestného činu vraždy a jeho jednání popsané pod bodem 1 c) rozsudku soudu prvního stupně jako trestný čin padělání a pozměnění peněz.

Obviněný R. K. především namítal, že došlo k porušení ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení i veřejném zasedání [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu]. Byl přesvědčen, že proti němu nelze vést řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. řádu. Zrekapituloval své opuštění České republiky, z níž „uprchl“ dne 18. 6. 2005 v průběhu domovní prohlídky v jeho vile na Seychelské ostrovy. V roce 2007 se přemístil na území Jihoafrické republiky (dále ve zkratce jen „JAR“), kde zažádal o udělení azylu. Obviněný je od listopadu roku 2013 na území JAR trestně stíhán. Svou žádost o udělení azylu vzal zpět dne 24. 5. 2016 a od té doby svými kroky prokazuje, že není uprchlý. Snažil se v projednávaném trestním řízení se soudy nižších stupňů komunikovat. Proti rozhodnutí soudu JAR ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. D 388/2013, kterým se umožňuje vydání obviněného z JAR do České republiky, se nijak nebránil. Z výše uvedeného tak podle obviněného vyplynulo, že není osobou uprchlou, a nelze proti němu vést řízení podle § 302 a násl. tr. řádu.

Obviněný R. K. vyjádřil nesouhlas s argumentací odvolacího soudu k otázce vedení řízení proti uprchlému ve vztahu k jeho osobě uvedenou na str. 32 - 33 (v bodech 117. - 118.) rozsudku soudu druhého stupně. Zdůvodnění odvolacího soudu bylo podle něj postaveno na situaci z minulosti a neodráželo současný stav. Soud by podle dovolatele měl průběžně z úřední povinnosti přezkoumávat v průběhu trestního řízení, zda nadále trvají podmínky vedení řízení proti uprchlému. Odkázal k tomu na judikaturu Nejvyššího soudu (a to na rozsudek ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 4 Tz 82/2002), v níž bylo uvedeno, že v případě, kdy obžalovaný nemůže svobodně rozhodovat o svém pobytu (například z důvodu vazby či výkonu trestu odnětí svobody), nelze dovodit, že se obžalovaný skrývá před trestním řízením a nelze proti němu vést řízení jako proti uprchlému. Obviněný je nyní v situaci, kdy je ve vězení v JAR, a nemůže svobodně rozhodnout o místě svého pobytu. Neobstojí také názor soudů nižších stupňů, že obviněný žádal v JAR o azyl, protože tuto svoji žádost vzal dne 24. 5. 2016 zpět. Obviněný odvolacímu soudu výslovně deklaroval, že není uprchlý a že si přeje využít svého práva na obhajobu před odvolacím soudem v nyní projednávané věci.

Odvolací soud podle obviněného použil při rozhodování nepřípustný extenzivní výklad ustanovení § 302 a násl. tr. řádu, když rozšířil taxativně vymezený rozsah situací, za nichž je možné vedení trestního řízení proti uprchlému. Obviněný upozornil na to, že i odvolací soud si byl, jak je patrno z bodu 118. jeho rozsudku, vědom toho, že nebyly splněny podmínky pro vedení řízení proti uprchlému. Dovolatel byl přesvědčen, že tímto došlo k porušení základní zásady demokratického právního státu, vymezené v čl. 2 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „Ústava“), a v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. (dále ve zkratce jen „Listina“), které stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který stanoví zákon.

Rovněž podle dovolatele nemůže obstát ani argumentace odvolacího soudu v poslední větě bodu 119. jeho rozsudku, že obviněný „…svou žádost o azyl vzal zpět až v době, kdy bylo zřejmé, že mu v JAR reálně hrozí nesrovnatelně citelnější trest než v ČR, přičemž v současnosti je tento trest již pravomocný a vykonatelný.“ Motivace ze strany obviněného vzít zpět svou žádost o azyl by neměla být podstatná pro posouzení, zda lze v tomto případě vést řízení proti uprchlému. Podstatná je vůle obviněného účastnit se trestního řízení a uplatňovat v něm své právo na obhajobu. V tomto konkrétním případě obviněný požadoval, aby byl vyslechnut alespoň prostřednictvím videokonference, nelze-li jinak. Ani tomuto návrhu však odvolací soud bez řádného odůvodnění nevyhověl. Došlo tak k podstatnému zkrácení práva obviněného R. K. na obhajobu, jestliže se k této věci nemohl vůbec vyjádřit.

Dále obviněný R. K. brojil proti svému odsouzení za přípravu trestného činu vraždy. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že jeho jednáním již došlo k přípravě a nešlo o pouhou myšlenku uvedený trestný čin spáchat, která podle judikatury lze i verbálně projevit. Kromě výpovědi svědka R. Z. nebyl k dispozici žádný usvědčující důkaz o přípravě vraždy celníka. I sám svědek R. Z. uvedl, že v době, kdy mu měl obviněný sdělovat, že dojde k vraždě celníka, měl jen velice obecnou představu o provedení této vraždy, nebylo stanoveno žádné místo, kde by k vraždě mělo dojít, nebyl žádným způsobem promyšlen postup likvidace mrtvoly celníka. V řízení nebyly zajištěny žádné další důkazy (komunikace s dalšími osobami o této plánované vraždě, žádná zbraň či nástroj apod.). Nebylo zjištěno, o jakou konkrétní osobu celníka se mělo jednat. Připomněl, že orgány činné v trestním řízení měly k dispozici osobní poznámky obviněného, odposlechy telefonních hovorů, svědecké výpovědi. Bylo by podle obviněného nelogické, že by měl detailně promyslet a připravit plán pro jinou trestnou činnost a v takto zásadní otázce, ohledně likvidace celníka, by se měl spokojit pouze s mlhavou představou bez jasného plánu. Dovolatel zdůraznil, že vražda celníka v žádném případě nebyla připravena ani naplánována. I kdyby obviněný K. sděloval svědkovi R. Z. svůj úmysl spáchat zvlášť závažný zločin vraždy, činil by tak maximálně v rovině úvah či myšlenek, ale nikoliv jako prvotní stadium trestné činnosti v podobě přípravy. Myšlenka spáchat trestný čin, a to ani ta vyslovená, není trestná. Upozornil také na to, že kromě zmíněného celníka by bylo nutné fyzicky zlikvidovat také svědka R. Z., a to ve velmi krátkém časovém úseku po provedení zmíněného trestného činu s „padělanými bankovkami“, ovšem ani k tomuto stejně jako v případě přípravy vraždy celníka nebyly zajištěny žádné důkazy, což považoval dovolatel za nepochopitelné s přihlédnutím k údajně velmi sofistikovanému a pečlivě promyšlenému postupu obviněného R. K. při páchání jiné trestné činnosti.

Obviněný R. K. nesouhlasil s posouzením skutku uvedeného pod bodem 1. odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně také jako zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 tr. zákoníku. Podotkl, že vzhledem k podřadné kvalitě „padělaných bankovek“ a uvedenému textu na nich (na rubové a lícní straně byly obrazce ve tvaru kosočtverce s textem „40/Ať se Ti/daří!!“), by se tyto bankovky nikdy nemohly dostat reálně do oběhu, tedy že by s nimi bylo placeno jako s pravými. Odkázal na judikaturu k této problematice, z níž vyplývá právní názor, že padělanými penězi jsou jakékoliv napodobeniny, které vzhledem ke své kvalitě mohou být při udávání zaměněny s pravými penězi a dostat se tak do oběhu. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že by pro naplnění znaků uvedeného trestného činu bylo zapotřebí, aby napodobeniny byly způsobilé k tomu, aby pachatel jejich udáním porušil zájmy spočívající v ochraně měny. Výroba zmíněných „bankovek“ tak nemohla být posouzena jako trestný čin podle § 233 tr. zákoníku. Obviněný nevylučoval, že by manipulaci s takovými „papírky“ bylo případně možno hodnotit jako jiný trestný čin. Navíc podle představ soudů nižších stupňů mělo dojít k předání těchto „bankovek“ pouze v rámci organizované zločinecké skupiny, kdy by účastníci údajné trestné činnosti věděli, že celníkem zajištěné „bankovky“ nejsou pravými penězi. Ty měly sloužit pouze jako kulisa na kamerovém záznamu, neměly být nikdy uvedeny do oběhu, neměly sloužit k účelu platby. Měly tak podle zjištění soudů nižších stupňů sloužit jako prostředek k prokázání zajištění finanční hotovosti příslušníkem Celní správy České republiky zanesené do úředního záznamu o zajištění uvedené částky s tím, že následně by si mohla obchodní společnost T., nárokovat vrácení zmíněné částky od státu. Podle názoru obviněného tak soudy nižších stupňů vycházely z extenzivního výkladu § 233 tr. zákoníku, že shora popsaným skutkovým dějem mělo dojít k uvedení neexistujících peněz do oběhu, což obviněný považoval za nesprávné.

Vzhledem k výše uvedenému dovolatel R. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně tak i rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň obviněný požádal o odložení výkonu napadených rozhodnutí. Vyjádřil také souhlas s projednáním tohoto dovolání v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu. Vzdal se rovněž účasti na veřejném zasedání podle § 265r odst. 4 tr. řádu. b) Dovolání obviněného I. H.

Obviněný I. H. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017, resp. též rozsudek soudu prvního stupně, neboť výrok o jeho vině pod body 1. c) a 3. rozsudku soudu prvního stupně považoval za nesprávný a nezákonný. Své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily oba vytýkané skutky, v nichž spatřovaly zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku [skutek 1. c)], resp. zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku (skutek 3.). Obviněný namítl tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry, logické rozpory mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jakož i z nich vyvozenými právními závěry. V důsledku toho tak podle dovolatele H. došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Z důvodu respektování ústavně garantovaných práv by se Nejvyšší soud měl v rámci dovolacího přezkumu těmito námitkami zabývat.

Dovolatel I. H. nesouhlasil s právním hodnocením soudů skutku popsaného pod bodem 1. c) výroku rozsudku soudu prvního stupně jako padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Upozornil, že podle skutkové věty uvedené v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně se tohoto trestného činu měl dopustit tím, že spolu s dalšími osobami zajistil na nezjištěném místě výrobu padělků bankovek. Toto znění skutkové věty však podle jeho názoru neodpovídá ustanovení § 233 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, protože předmětné bankovky nevyráběl, ale spíše ustanovení § 233 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na skutečnost, že tyto bankovky nemohly být zaměnitelné s pravými penězi, jak vyplývá z odborného vyjádření České národní banky a následného vyjádření jeho zpracovatele J. M., měl dovolatel za to, že nemohla být naplněna ani skutková podstata trestného činu uvedená v § 233 odst. 1 tr. zákoníku. Z popisu skutku přitom dále nevyplynulo, že by obviněný měl v úmyslu tyto bankovky udat jako pravé a tím je uvést do oběhu. Připomněl, že objektem ochrany tohoto trestného činu je ochrana měny a zájem na bezpečnosti a spolehlivosti peněz, což nebylo jednáním obviněného ohroženo, neboť bankovky nikdy nebyly uváděny do oběhu a nemohly se tak mísit s pravými penězi. Tyto bankovky měly sloužit toliko k vyhotovení Protokolu o místním šetření a jako důkaz o úhradě celního dluhu. Odvolací soud výslovně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se „od samého počátku nemělo jednat o faktické uvedení padělků do oběhu“. Dovolatel tedy zopakoval, že objekt, který je chráněn tímto trestným činem, nebyl ohrožen, natož porušen. Proto podle obviněného nelze přistoupit na závěry soudu prvního stupně, které byly učiněny v neprospěch obviněného.

Obviněný I. H. dále poukázal na to, že jeho odsouzení trestným činem padělání a pozměnění peněz bylo založeno pouze na lístečku s nápisem „POUZE Z. P. + p. H.“ a informací z provedených odposlechů. Vyjádřil nesouhlas s argumentací odvolacího soudu uvedené v bod 175. a násl. odůvodnění jeho rozsudku. Samotná existence předmětného lístečku zajištěná na bednách s padělanými penězi podle obviněného neprokázala nic stran jeho účasti na výrobě nebo opatřování předmětných bankovek nebo vytváření balíčků z nich. Poznamenal, že na balíčcích ani na bankovkách nebyly zajištěny jeho daktyloskopické stopy. Byly zajištěny otisky obviněného T. P.. Dovolatel považoval za absurdní závěr odvolacího soudu, že na výrobě se podílely dvě osoby, z nichž jedna měla učinit veškerá opatření pro to, aby nezanechala žádné otisky a druhá osoba ve stejné chvíli pak žádná opatření neučinila.

Další důkaz, který měl obviněného I. H. usvědčit, byl provedený odposlech a záznam jeho telekomunikačního provozu. Dovolatel se však domníval, že odvolací soud pochybil při právním hodnocení přípustnosti odposlechů telefonních stanic. Obviněný měl za to, že k nařízení odposlechu jeho telefonní stanice nebyly splněny zákonné podmínky. V příkazu k odposlechu a záznamu jeho telefonní stanice ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 43 Nt 7113/2005, totiž nejsou uvedeny žádné konkrétní důvody pro nařízení odposlechu, ty se nelze dozvědět ani z příkazu ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 20 Nt 1878/2005, kterým došlo k prodloužení doby odposlechu. Nebylo tak podle dovolatele možné přezkoumat, zda byly splněny zákonné podmínky pro nařízení odposlechu. Byť se odvolací soud zabýval rozborem nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (v bodě 123. a násl. odůvodnění jeho rozsudku), nevyvodil z nich správné závěry. Obviněný zdůraznil, že v odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být výslovně uvedeny materiální důvody, tedy konkrétní okolnosti pro jeho nařízení, které musí být i zpětně přezkoumatelné. Tato podmínka však splněna nebyla (příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu neobsahuje žádné konkrétní důvody pro jeho nařízení), proto byly podle něj odposlechy nařízeny v rozporu se zákonem. Z toho pak obviněný dovodil, že jejich připuštěním k důkazu došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý a zákonný proces.

I kdyby ale byly odposlechy přípustným důkazem, nelze z nich podle obviněného dovodit jeho vinu, že měl vyrábět, obstarávat nebo jinak zajistit předmětné bankovky. Pouze z nich vyplynulo, že dne 17. 6. 2005 obviněný I. H. mohl vědět, že v balíčcích nebyly pravé bankovky. V žádném případě však nelze dospět k závěru, že se dopustil skutku, v němž byl spatřován trestný čin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Z těchto důvodů obviněný namítl extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními, jenž představuje porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

Dovolatel I. H. brojil rovněž proti svému odsouzení za skutek popsaný pod bodem 3. výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl shledán vinným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku a který potvrdil i odvolací soud. Vina obviněného měla být prokázána především z výpovědi svědka R. Z. a z provedených odposlechů. Ovšem z výpovědi svědka R. Z. (jak vyplývá z bodů 175. a 176. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) podle obviněného nelze dovodit, že by snad měl povědomí o činnosti skupiny, která měla směřovat k podvodnému vylákání vysoké finanční částky na úkor státu prostřednictvím obchodní společnosti ČEPRO. Stran odposlechů, odkázal na vlastní dříve uvedený názor o jejich nepřípustnosti, resp. nezákonnosti. Avšak ani z těchto odposlechů nelze prokázat povědomí obviněného I. H. o účasti na organizované zločinecké skupině, nebo že by se jakkoliv měl na nějaké trestné činnosti podílet. Obviněný byl přesvědčen, že provedené důkazy nijak neprokázaly jeho vědomou (a tedy ani úmyslnou) účast na činnosti organizované zločinecké skupiny. I zde tak spatřoval extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, zakládající porušení jeho práva na spravedlivý proces.

S ohledem na výše uvedené obviněný I. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc přikázal soudu prvnímu stupně k novému projednání a rozhodnutí, pokud by sám Nejvyšší soud ve věci nerozhodl tak, že by obviněného zprostil obžaloby podle § 265m odst. 1 tr. řádu. c) Dovolání obviněného T. P.

Obviněný T. P. také podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017, dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože soudy nižších stupňů zjištěný skutek nebyl správně právně posouzen.

Podle obviněného na něj nedopadá právní argumentace uvedená pod bodem 185. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, která navázala na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně uvedené pod body 159. a 160. Obviněný nesouhlasil s tím, že by naplnil znak padělání peněz. Upozornil, že svědecká výpověď J. M. v hlavním líčení byla soudem prvního stupně zachycena nepřesně a tendenčně, a neodpovídá tak zvukovému záznamu z hlavního líčení. Soud prvního stupně a posléze i odvolací soud tak vycházely z chybně zachycené reprodukce této výpovědi v protokolu o hlavním líčení, který vyzněl v neprospěch obviněného.

Obviněný T. P. kromě výhrad ke skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů nesouhlas ani se subsumpcí tohoto skutkového stavu pod ustanovení trestního zákona, neboť není možné jej označit za padělatele. Pokud někdo jinému předstírá, že mu předává pravé peníze a zároveň jde o takové napodobeniny, které nejsou vůbec schopny plnit funkci platidla, pak podle dovolatele neudává padělané peníze, ale toliko jiného uvádí v omyl ve smyslu trestného činu podvodu. Dále obviněný namítl, že on zmíněné padělky nevyhotovoval (a před soudy nižších stupňů nebyl prokázán opak) a že neměl ani v úmyslu „bankovky“ uvést do oběhu jako pravé. On je pouze balil a skládal, což v trestním řízení náležitě osvětlil. Upozornil také na bod 181. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud vysvětlil, z jakých důvodů nově uznal obviněného T. P. vinným paděláním a pozměněním peněz a nikoliv již z účasti na organizované zločinecké skupině. Obviněný se domníval, že tento závěr měl odvolací soud aplikovat také na jeho zapojení do tvrzeného zločinu padělání a pozměnění peněz. V úvahu by pak přicházelo posouzení jeho jednání jako trestného činu podvodu, ovšem tento závěr nyní považuje za předčasný, neboť by bylo podle dovolatele v řízení potřeba prokázat zejména subjektivní stránku podvodu, tedy povědomost obviněného o tom, že v době balení „dárků“ věděl, že dochází k navození dojmu uvést někoho v omyl pomocí napodobenin, které však nebyly s to vůbec plnit funkci oběživa či platidla.

Dovolatel T. P. tak uzavřel, že vzhledem k výše uvedenému jeho jednání nelze posoudit jako trestný čin padělání a pozměnění peněz, jak to učinil odvolací soud. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ve vztahu k němu napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. d) Dovolání obviněného J. S.

Obviněný J. S. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017, dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) v jeho druhé alternativě, neboť napadeným rozsudkem bylo podle něj zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Rozsudek odvolacího soudu obviněný též napadl z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť podle dovolatele vykazuje vady mající tzv. ústavněprávní přesah pro zásah do práva na spravedlivý proces.

V duchu nálezů Ústavního soudu namítl obviněný J. S. existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Rozhodnutí soudů nižších stupňů považoval obviněný za nepřezkoumatelná, zatížená vadami, nemající oporu v provedeném dokazování. Měl za to, že soudy nižších stupňů důsledně nerozlišily jednotlivé „větve“ projednávané věci, resp. úlohu jednotlivých obžalovaných. Dopustily se tzv. souhrnných zjištění, která jsou judikaturou zcela zapovězena. Z rozhodnutí se nelze dozvědět, z jakých konkrétních důkazů soudy nižších stupňů příslušný závěr dovodily, mnohdy jen popsaly opatřené důkazy. Dovolatel pak byl v důsledku toho zkrácen na svém právu na obhajobu, neboť mu nemohlo být zřejmé, jak by měl jednotlivé závěry vyvracet, když nebylo zřejmé, jak k nim soudy dospěly.

Obviněný J. S. byl uznán vinným z účasti na zločinném spolčení, přičemž jeho činnost měla spočívat v závadovém jednání popsaném v rozsudku soudu prvního stupně na str. 11–12, podle níž měl připravovat smlouvy a další dokumenty. Dovolatel proti autorství přípravy těchto listin rozsáhle argumentoval, resp. u některých doložil legálnost jejich sepsání. Jeho obsáhle odvolací argumenty byly odvolacím soudem označeny za „ryze účelové a bezpředmětné“, a to až v písemném vyhotovení rozsudku (na str. 45 v bodě 168. jeho odůvodnění), kdy na to obviněný nemohl nijak reagovat.

Obviněný nesouhlasil ani se závěry soudů nižších stupňů, že měl důvěru obviněného R. K., protože pro něj nebo pro jím ovládané obchodní společnosti na různých pozicích pracoval řadu let, a proto ani nemohl nevědět o nelegálnosti počínání R. K.. Tento závěr soudy nepodložily žádnými konkrétními důkazy. Autorství konkrétních smluvních listin obviněný J. S. relevantně vyvrátil. Odvolací soud závěry o jeho vině opřel o zcela obecné formulace. Při takové logice by měl být z účasti na zločinném spolčení obviněn každý, kdo po delší dobu vykonával legální činnost pro jakýkoliv subjekt spojený s R. K..

Dovolatel měl za to, že soud druhého stupně neoznačil žádný konkrétní odposlech či poznámku, která by jej usvědčovala z trestné činnosti, a to ani v pasáži na str. 44 v bodech 163. a 164. odůvodnění svého rozsudku. Neučinil tak podle obviněného ve svém rozsudku ani soud prvního stupně. Dovolatel rovněž nesouhlasil s argumentací odvolacího soudu uvedenou v bodě 166. odůvodnění jeho rozsudku, která se týkala půjčky K plus G Invest J. K. Odvolací soud popřel zásadu in dubio pro reo, pokud uváděl, že v účetní závěrce nebyla žádná pohledávka odpovídající specifikované půjčce. Obviněný J. S. upozornil, že šlo o rozvahu nikoliv o přílohu účetní závěrky, jak mylně tvrdily orgány činné v trestním řízení i přes upozornění obviněného. Bylo však zřejmé, že žádná konkrétní půjčka ani v rozvaze být jednotlivě popsána nemohla. Celkový údaj v rozvaze o krátkodobých pohledávkách v rozsahu 29 860 000 Kč podle obviněného minimálně naznačuje, že o první tranši půjčky ve výši 27 000 000 Kč účtováno být mohlo (druhá tranše byla podle dokladů poskytnuta až počátkem následujícího účetního období). Z této skutečnosti dovodil obviněný jednoznačný rozpor skutkových závěrů soudů nižších stupňů s provedenými důkazy.

Dále obviněný namítl, že vytýkanou trestnou činnost sice měl páchat nejméně od roku 2002, avšak ve věci k jeho osobě nebyl proveden žádný důkaz, který by jej usvědčoval z trestné činnosti před podzimem roku 2004. Z provedeného dokazování bylo přitom zřejmé, že obě předmětné pohledávky za ČEPRO byly pravomocně přisouzeny již před tím, než se měl obviněný J. S. konkrétními jednáními podílet na činnosti zločinného spolčení. Soudy nižších stupňů tak ani z této skutečnosti nevyvodily patřičné závěry, neprokázaly ani zavinění obviněného. I kdyby obviněný J. S. jednal tak, jak mu bylo vytýkáno (zejména připravoval smlouvy), neměl z čeho dovodit, že se jednalo o nelegální činnost, pokud pohledávky byly pravomocně přisouzeny. O manipulaci se soudními zásilkami obviněný nic nevěděl. Soudy nižších stupňů tyto otázky vůbec neřešily, rezignovaly tak podle dovolatele na prokázání zavinění jako znaku subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu.

Obviněný nesouhlasil ani s posouzením své účasti na zločinném spolčení. Zločinným spolčením je totiž třeba rozumět relativně stálé společenství. Soudy nižších stupňů chybně konstatovaly existenci zločinného spolčení i za situace, kdy jediným tvrzeným cílem bylo vylákat finanční prostředky výlučně z obchodní společnosti ČEPRO. Nebyl tak podle obviněného naplněn znak soustavnosti, za zločinné spolčení nelze označovat společenství utvořené ad hod za účelem spáchání jednoho nebo dvou (byť i závažných) trestných činů.

Pro stručnost odkázal obviněný J. S. na své odvolací námitky (čl. VII – IX. svého odvolání), v nichž byl podrobně popisován extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Především zdůraznil, že soud prvního stupně zcela ignoroval důkazy vztahující se k elektronickým souborům, podstatné listiny se do dispozice dovolatele J. S. dostaly až po první vlně domovních prohlídek v červnu 2005. Důkazy (odposlechy, poznámky R. K., obsah diáře obviněného J. S.), z nichž soudy dovodily vinu obviněného, však ve vztahu k němu nebyly nijak hodnoceny.

I odvolací soud si byl podle dovolatele vědom (jak má vyplývat z odůvodnění jeho rozsudku na str. 43 v bodě 159.), že účast na zločinném spolčení lze velmi obtížně prokazovat, nicméně závěry o vině nelze založit na obecných tezích, které neměly podklad v provedených důkazech. Takový postup nelze v právním státě akceptovat.

Dovolatel namítl také porušení práva na spravedlivý proces. V jeho případě podle něj soudy nižších stupňů bez rozumných pochybností neprokázaly, že se konkrétních závadových jednání kladených mu za vinu dopustil, proto důvodně předpokládal, že bude obžaloby zproštěn. Argumenty odvolacího soudu, kterými byl usvědčován o vině, považoval za překvapivé, bez podložených důkazů, obsahující jen obecné teze. Jako zcela nečekané se mu jevilo tvrzení odvolacího soudu, že důkazy nashromážděné proti obviněnému během dvanácti let trvajícího trestního řízení byly irelevantní, a že podstata tkvěla v jiných rozhodujících skutečnostech, v případě, že by o tom byl spraven, mohl svou obhajobu vést jiným směrem. Tím podle něj došlo k porušení jeho práva na přípravu obhajoby.

Dále obviněný J. S. soudům nižších stupňů vytkl, že při svém rozhodování nijak nezohlednily extrémní délku řízení, na níž nenesl žádnou vinu. Tím došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces garantovaný čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5, 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále ve zkratce jen „Úmluva“). Jeho trestní stíhání pro trestný čin se sazbou trestu odnětí svobody v rozpětí 2 až 10 let bylo zahájeno na podzim roku 2005. Asi tři čtvrtě roku byl stíhán vazebně. Před tvrzeným spáchaným trestným činem i po něm vedl řádný život. Soudy nižších stupňů ve vztahu k řadě spoluobviněných přikročily k mimořádnému snížení trestů odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, a to i u závažnějších trestných činů. Obviněnému byla naopak vyměřena maximální možná délka zkušební doby podmíněného odsouzení, aniž by bylo vysvětleno proč. S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu a také Ústavního soudu měla být nepřiměřená délka trestního stíhání zohledněna v jeho prospěch. Trestní stíhání by podle dovolatele mělo být zastaveno z důvodu jeho nepřiměřené délky, neshledá-li Nejvyšší soud důvody pro úplné zproštění obžaloby.

Dovolatel J. S. dále vyjádřil přesvědčení, že výpověď svědka R. Z., kterou soudy nižších stupňů považovaly za usvědčující důkaz, nebyla procesně použitelná jako důkaz. Svědek R. Z. byl vyslýchán jako svědek, jehož podoba měla být utajena. Jelikož je v tomto případě omezeno právo obviněného na obhajobu, měl by být kladen přísný důraz na to, aby tato výpověď byla učiněna procesně správně. V posuzované věci tomu tak ale podle obviněného nebylo. Podle § 111a odst. 3 tr. řádu v místnosti, v níž je vyslýchán utajovaný svědek, musí být po celou dobu trvání výslechu u vyslýchaného pověřený zaměstnanec soudu. Tento požadavek (přítomnosti osoby ověřující totožnost po celou dobu videokonferenčního zařízení v místnosti, kde se nachází utajovaný svědek) je stanoven také v § 24 odst. 2 instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č. j. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, ve znění pozdějších změn (dále ve zkratce jen „v. k. ř.“). Tato podmínka však nebyla splněna, proto podle dovolatele nelze k výslechu tohoto svědka v hlavním líčení přihlížet, nelze také přihlédnout k protokolům o výsleších tohoto svědka z přípravného řízení, pokud byl jejich obsah v hlavním líčení čten. Podle obviněného proto měl být výslech tohoto svědka proveden opětovně. Obviněný nesouhlasil ani s názorem odvolacího soudu, že ověření totožnosti svědka před výslechem předsedou senátu (oproti pověřenému zaměstnanci) byl jakýmsi „vyšším druhem ověření“, které následně nevyžadovalo, aby bylo v průběhu výslechu kontrolováno, zda svědek během výslechu není nijak ovlivňován. Dovolatel měl za to, že provedení výslechu svědka tímto způsobem, došlo rovněž k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.

Ze všech shora rozvedených důvodů navrhl dovolatel J. S., aby Nejvyšší soud zrušil jednak napadený rozsudek odvolacího soudu (pozn. Nejvyššího soudu - v dovolání chybně označený jako usnesení), jednak rozsudek soudu prvního stupně, a aby tomuto soudu vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí. e) Dovolání obviněného M. P.

Obviněný M. P. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 To 28/2018, dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a l) ve druhé alternativě tr. řádu.

K dovolacím důvodům § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) ve druhé alternativě tr. řádu. obviněný M. P. uvedl následující. Zjištěný a popsaný skutkový děj v rozsudku soudu prvního stupně, převzatý i odvolacím soudem, podle obviněného nenaplňuje znaky skutkové podstaty zločinu podvodu, jímž byl obviněný uznán vinným. Podle dovolatele absentuje konkrétní popis jeho údajně závadného jednání (objektivní stránka) a relevantní důkazy o něm. Soudům nižších stupňů vytkl, že mu přisoudily mnoho dílčích jednání uvedených u skutku pod body 1. a) až 1. c) výroku rozsudku městského soudu, kterých se dopustily (pokud vůbec) jiné osoby než dovolatel. Tvrzení o tom, že o veškerém závadném jednání popsaném ve výroku rozsudku soudu prvního stupně měl obviněný M. P. „rámcovou představu“, příp. že vědomě spolupracoval s obviněným R. K., považoval za nepřezkoumatelné. Soudy konkrétně neuvedly, co tvrzená rámcová představa zahrnuje a na základě čeho ji soudy nižších stupňů dovodily. Rovněž tvrzení soudů o úmyslně poskytovaných veřejně nedostupných informacích dovolatelem obviněnému R. K. nemělo žádnou důkazní oporu, nadto nebylo ani uvedeno, o jaké konkrétní informace mělo jít.

Dovolatel uvedl, že nedostatky v popisu objektivní stránky se soudy snažily nahradit poukazem na to (bez důkazní opory), že dovolatel měl být součástí organizované zločinecké skupiny. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že popisované jednání nelze podřadit pod účast na organizované zločinecké skupině, která by měla být definována vysokou koordinovaností a soustavně páchanou trestnou činností. V posuzovaném případě však podle zjištění soudů nižších stupňů šlo o skupinu založenou ad hoc za účelem spáchání konkrétního trestného činu (vylákat finanční prostředky z obchodní společnosti ČEPRO). Tedy v žádném případě nemohlo jít o organizovanou zločineckou skupinu, jak ji definuje zákon a judikatura.

Obviněný M. P. namítl také nedostatečné posouzení subjektivní stránky zločinu podvodu, jeho zavinění soudy nižších stupňů pouze konstatovaly. Zavinění dovolatele nemohlo ani být shledáno, neboť obviněný měl stále za to, že pohledávky popsané u skutků pod body 1. a) a 1. b) výroku rozsudku soudu prvního stupně byly důvodné, přičemž opak nebyl soudy nikdy prokázán. Dovolatel se po celou dobu trvání trestního řízení snažil prokázat oprávněnost pohledávek. Označoval množství důkazů podporujících jeho tvrzení, ovšem odvolací soud jeho snahu označil za „neutuchající zahlcování soudů“.

Při vědomosti omezené možnosti Nejvyššího soudu při přezkumu zjištěného skutkového stavu v dovolacím řízení, dovolatel namítl extrémní rozpor skutkových zjištění učiněných obecnými soudy s provedeným dokazováním. V řízení podle něj došlo k porušení základních zásad trestního řízení, odůvodnění rozhodnutí nepovažoval za srozumitelná a obsahující logické rozpory.

V případě skutků pod body 1. a) a 1. b) dospěl dovolatel M. P. k závěru, že jediná část jednání, kterou lze označit za protiprávní, bylo odcizení zásilek z obchodní společnosti ČEPRO. Postupování pohledávek, jejich uplatnění u civilních soudů byla činnost zcela legální, proto musí být po právu i účast na ní. Z provedeného dokazování však zcela jasně vyplynulo, konkrétně z výpovědi A. K., že s obviněným M. P. o odcizení zásilek nikdy nehovořil.

Dále obviněný trval na důvodnosti pohledávek zmíněných pod skutky ad 1. a) a 1. b). Poukazoval na argumenty odvolacího soudu, který podle něj chybně vyložil pro něj zásadní důkaz o neexistenci pohledávek, tzv. bilanční stavy a vycházel z posudku vypracovaného PriceWaterhouseCoopers ČR, s. r. o. (dále ve zkratce jen „PwC“). Odvolacímu soudu obhajoba předložila znalecký posudek z oboru písmoznalectví PhDr. Jiřího Valešky, který měl zpochybnit pravost podpisů na bilancích skladování (bilančních stavech) pro společnost BENA, a. s. Odvolací soud tento důkaz odmítl provést (viz bod 94. odůvodnění jeho rozsudku) s tím, že znalecký posudek stavěl své závěry „na pouhé pravděpodobnosti a nelze dospět k definitivním argumentům“, aniž by znalce vyslechl nebo nechal vypracovat revizní znalecký posudek. Znalec přitom své závěry, že by se mohlo jednat o falešné a podvržené dokumenty, označil v posudku v rovině vysoké pravděpodobnosti. Tímto postupem podle obviněného M. P. odvolací soud porušil zásadu in dubio pro reo a rovněž právo obviněného na spravedlivý proces.

Dále obviněný poukázal na záměnu obsahu pojmů ve výpovědi svědka M. N. z obchodní společnosti T., ze strany odvolacího soudu, byť o ni soudy nižších stupňů opřely své úvahy o vině obviněného. Svědek M. N. vypovídal ohledně inventury (bilancí) mezi obchodními společnostmi T., a BENA, a. s., nikoliv o bilančních stavech mezi obchodními společnostmi ČEPRO a BENA, a. s. Ze svědecké výpovědi tohoto svědka naopak podle dovolatele vyplynulo, že pohledávky za obchodní společností ČEPRO byly důvodné, potvrzují existenci pohledávek kontinuálně od roku 2002. Svědkem potvrzené bilance mezi obchodními společnostmi T., a BENA, a. s., byly zcela v rozporu s bilancemi mezi obchodními společnostmi ČEPRO a BENA, a. s. Podle dovolatele se naopak jednalo o zásadní důkaz o jeho nevině. Zjištěný skutkový stav je tak proto v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

Za další důkaz prokazující důvodnost pohledávek považoval obviněný tzv. primární dokumentaci, zajištěnou celními orgány dne 23. 7. 2002 v obchodní společnosti BENA, a. s. Primární dokumentace obsahovala údaje o množství pohonných hmot naskladněných a vyskladněných obchodní společností BENA, a. s., do produktovodu ČEPRO v rozhodném období, z čehož obviněný dovodil důvodnost pohledávek. Ohradil se proti tvrzení odvolacího soudu, jenž považoval primární dokumentaci za nevěrohodnou (viz bod 64. rozsudku odvolacího soudu), nekompletní (viz bod 63. rozsudku odvolacího soudu). Primární dokumentace je součástí soudního spisu Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 10 T 1/2013 a příslušného spisu celní správy (sp. zn. 1499/03-08) a byla do těchto spisů založena orgány činnými v trestním řízení, resp. celními orgány poté, co byla zajištěna přímo v obchodní společnosti BENA, a. s. V extrémní rozporu s tím tak byl závěr odvolacího soudu, že by primární dokumentaci mohl obviněný M. P. vyrobit. S tímto závěrem v řízení nepřišel žádný předchozí orgán činný v trestním řízení, objevil se až v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Jednalo se v tomto směru o novou a pro dovolatele překvapivou informaci, na kterou nemohl nijak reagovat. Nebylo také pravdou, že by nějaké dokumenty chyběly, evidence obchodní společnosti BENA, a. s., společně s primární dokumentací se nachází ve spise vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 1/2013 a znalec TPA Horwath z ní zpracoval znalecký posudek, o čemž byl odvolací soud informován.

Podle obviněného M. P. nebylo rovněž prokázáno jeho zavinění. Byl od počátku přesvědčen o důvodnosti, resp. o existenci předmětných pohledávek. Již před zahájením trestního stíhání se veřejně vyjadřoval, že předmětné pohonné hmoty existují, tedy existují i předmětné pohledávky. Stejně tak uváděl, ve shodě s odvolacím soudem, že v příslušných systémech obchodní společnosti ČEPRO panoval chaos. Jak bylo zjištěno, mezi obchodními společnostmi ČEPRO a BENA, a. s., probíhala dlouhodobá intenzivní obchodní spolupráce spočívající v nákupu a prodeji pohonných hmot. Řada osob z obchodní společnosti ČEPRO měla k obchodům více informací než obviněný a jejich jména se objevila rovněž v poznámkách R. K. (S. – generální ředitel, K. - generální ředitel, H. – obchodní ředitel), ovšem soudy nižších stupňů vinily pouze dovolatele, že to byl on, kdo předal obviněnému R. K. interní informace. Tento závěr však nebyl podle dovolatele podpořen žádným důkazem a soudy nižších stupňů ani neuvedly, o jaké konkrétní informace se mělo jednat.

U skutku pod bodem 1. c) ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (tzv. „akce celník“) spatřoval dovolatel M. P. rovněž plno rozporů. Podle něj z provedeného dokazování vyplynula jiná skutková zjištění, než k jakým soud prvního stupně dospěl, v podrobnostech odkázal na své odvolání. Brojil především proti hodnocení svědecké výpovědi R. Z., neboť ta se dostala do rozporu s výpověďmi jiných svědků a s listinnými důkazy. Část výpovědi svědka R. Z. ve prospěch dovolatele soudy nižších stupňů při svém hodnocení vůbec nevzaly v potaz. Konkrétně obviněný M. P. uvedl, že protokol o místním šetření nepsal sám dovolatel, že spoluobviněný R. K. na něj chtěl vše svést, že akce celník se měl účastnit falešný celník, že informace o obviněném M. P. dostal svědek R. Z. od obviněného R. K. R. Z. s obviněným M. P. jednali jen oficiálně, úvěrovou smlouvu nechal na stole R. Z. Akce celník se měl účastnit podle výpovědi svědka R. Z. celník J. K., který ale vše popřel. Jeho věrohodnost byla podpořena zprávou z Celního úřadu Vyškov, že v den konání údajné akce neměl svědek J. K. naplánován žádný výjezd.

Z provedeného dokazování ani skutkových zjištění není zřejmé, jak se dovolatel M. P. měl na uvedeném skutku účastnit, jeho zapojení a role není jednoznačně uvedena. Z provedených odposlechů vyplynulo pouze to, že obviněný R. K. hodlal se svědkem R. Z. „vykrást“ obchodní společnost T. Upozornil na „náhodu“, že odposlechy byly v době, kdy měla vrcholit akce celník, „vypnuty a neexistují“. Pokud by podle dovolatele existovaly odposlechy, mohlo by dojít k jeho definitivnímu zproštění. Poznatky soudů nižších stupňů tak vycházely pouze z tvrzení svědka R. Z., který při prvním výslechu obviněného M. P. vůbec nezmiňoval jako spolupachatele. Tyto podivné postupy měly být podle dovolatele brány v jeho prospěch, nikoliv naopak.

Obviněný M. P. zopakoval, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu vytkl, že se k naprosté většině jeho odvolacích námitek, byť je v rozsudku stručně zrekapituloval, nevyjádřil. Přitom se nejednalo o opakování předešlé obhajoby, jak tvrdil odvolací soud v bodě 57. odůvodnění jeho rozsudku, ale o konkrétní reakce na jednotlivé pasáže rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud měl jeho odvolací námitky řádně přezkoumat a vyjádřit se k nim, což ale neučinil.

Ve prospěch obviněného nebyla zhodnocena ani nepřiměřená délka řízení. V tom dovolatel spatřoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 640/2013), příp. na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (např. jeho nález ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06). Obviněný upozornil, že trestní řízení trvalo 13 let, bylo zahájeno usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 17. 6. 2005 a rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 6. 6. 2018. Dovolatel s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval, řádně se účastnil všech úkonů a jednání. Nepřiměřená délka tak v žádném případě nebyla způsobena ze strany dovolatele. Život dovolatele a jeho rodiny byl předmětným trestním stíháním významně ovlivněn a poznamenán. Odvolací soud se k tomu vyjádřil v bodě 101. odůvodnění svého rozsudku, obviněný toto odůvodnění ale považuje za nedostatečné a nepravdivé. Podle dovolatele nebylo na místě ukládat nepodmíněný trest odnětí svobody, který považoval za nepřiměřeně přísný a nezohledňující nepřiměřenou délku řízení, na místě by bylo podle něj uložit podmíněný trest odnětí svobody v kombinaci s peněžitým trestem.

Pod námitku porušení práva na spravedlivý proces obviněný M. P. zahrnul také porušení zásady in dubio pro reo. Soudy nižších stupňů podle něj nevěnovaly patřičnou pozornost zhodnocení svědeckých výpovědí, některé výpovědi hodnotily účelově a na své konkrétní námitky nedostal obviněný jasnou a konkrétní odpověď. Odvolací soud sám přiznal, že v účetnictví obchodní společnosti ČEPRO panoval chaos a provedení věrohodné rekonstrukce nebylo možné, a i přesto tuto nemožnost provedení zásadních důkazů přičetl k tíži obviněného, resp. nerozhodl v pochybnostech ve prospěch obviněného.

Stejně tak soudy nižších stupňů opomněly obviněným navržené důkazy. Odvolací soud se k nim vyjádřil pouze v bodě 94. odůvodnění svého rozsudku, drtivou většinu navržených důkazů pominul. Tak například odvolací soud vůbec nevysvětlil, proč považoval za nadbytečné provedení revizního znaleckého posudku ve věci. Dovolatel se domníval, že soudy nižších stupňů vycházely z předem pojatého přesvědčení o jeho vině, jak to vyplývá i z názoru Městského soudu v Praze vyjádřeného v jeho rozsudku ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 10 T 1/2013. V řízení nebyla vyslechnuta C. H. B., o níž se soudy nižších stupňů domnívaly, že prostřednictvím ní ovládal obviněný všechny své Lichtenštejnské společnosti. Soudy nižších stupňů odmítly vyslechnout R. K. (např. prostřednictvím videokonference) jako klíčovou osobu předmětné kauzy, když sám R. K. projevil vůli ve věci být vyslechnut. Nebyl vyslechnut ani tzv. prostředník v kauze celník, jehož totožnost svědek R. Z. odmítl sdělit. Soudy nižších stupňů neprovedly ani se nevyjádřily k dokumentům, které vyvracely posudek PwC. Dovolatel poukázal na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, č. j. 25 Cm 17/2008-1513, ve věci důvodnosti pohledávky u skutku 1. b) výroku rozsudku soudu prvního stupně. Civilní soud přerušil jednání z důvodu duplicity dokazování, nebyl schopen posoudit Primární dokumentaci a určit, který ze znaleckých posudků byl správný a rozhodnout tak o důvodnosti pohledávky.

Obviněný M. P. namítl „závažné porušení předepsané formy“ usvědčujícího důkazu. Byl přesvědčen, že výpověď korunního svědka R. Z. byla provedena v rozporu s trestním řádem. Svědek R. Z. byl vyslýchán v postavení svědka s utajenou identitou. Jeho výpověď v hlavním líčení dne 21. a 22. 10. 2014 byla uskutečněna v rozporu s ustanovením § 111a odst. 3 poslední věta tr. řádu. a ustanovením § 24 odst. 2 v. k. ř. U výslechu svědka R. Z. nebyla splněna podmínka přítomnosti zaměstnance soudu po celou dobu trvání výslechu utajovaného svědka. Tento zaměstnanec by měl být zárukou, aby svědek nemohl být ovlivňován nebo instruován třetími osobami během výslechu. Odvolací soud na tuto vadu reagoval v bodě 60. odůvodnění svého rozsudku tím, že šlo o „vyšší formu ověření předsedou senátu“, kterým se tento nedostatek měl zhojit. Toto odůvodnění však podle dovolatele nemá oporu v zákoně. Dovolatel dále namítl, že došlo rovněž k porušení ustanovení § 97 tr. řádu. Svědek R. Z. i přes poučení soudu, že má vypovědět pravdu a nic nezamlčet, odmítl sdělit jméno osoby, kterou svědek označil za prostředníka [bod 1. c) výroku rozsudku soudu prvního stupně], s odůvodněním, že jde pro svědka o osobu blízkou. Dovolatel byl však přesvědčen, že pokud se svědek rozhodl svědčit, tedy výslovně prohlásil, že nevyužívá svého práva odepřít výpověď, pak by svědek měl odpovídat na všechny otázky obhajoby, vypovídat pravdivě a nic nezamlčovat. Soud prvního stupně i přes námitky obhajoby netrval na povinnosti svědka v této části svědčit. Tuto skutečnost považoval dovolatel za zásadní zvláště proto, že se jednalo o důkaz, o který soudy opřely svá rozhodnutí o jeho vině. Nadto obviněný dodal, že trestní stíhání by prostředníkovi nehrozilo ani teoreticky, neboť možnost trestního stíhání byla promlčena. Dovolatel se ohradil i proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodě 70. ohledně této jeho námitky. Odvolací soud rezignoval na „100% procesní čistotu“ a tím porušil právo obviněného na spravedlivý proces. K tomu obviněný odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (např. Melich proti České republice a další).

Dovolatel M. P. dále namítl podjatost znalce, zpracovatele znaleckého posudku PwC. Podle obviněného byl znalec v kontaktu s Policií České republiky a poškozenou již před zadáním zpracování předmětného posudku. Pro poškozenou dále znalec zpracovával audity, a tak bylo v zájmu znalce vystupovat v řízení ve prospěch poškozené. Jednání pod bodem 1. a) skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně se měla aktivně účastnit také pobočka obchodní společnosti PwC sídlící na Maltě. Ze spisu přitom podle obviněného vyplynulo, že PwC Malta a znalec PwC spolu věc konzultovali. Předmětný posudek PwC byl vypracován v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 1/2013. Minimálně část tohoto znaleckého posudku nebyla součástí projednávané trestní věci a dovolatel se nemohl se znaleckým posudkem seznámit. Obviněný podotkl, že znalec PwC neměl pro zpracování posudku patřičné oprávnění. Znalec měl znaleckou doložku pouze na odvětví ocenění majetku, ačkoliv pro zpracování posudku byla nezbytná minimálně specializace na odvětví účetní evidence.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, zahrnul obviněný své tvrzení, že o jeho odvolání rozhodl vyloučený orgán. Podle obviněného odvolací senát o jeho vině v této věci rozhodl předem, a to ještě před zahájením veřejného zasedání o odvolání,