5 Tdo 339/2015 — Nejvyšší soud

5 Tdo 339/2015 citace  Název judikátu:Zápočet pohledávky Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:29. 4. 2015 Spisová značka:5 Tdo 339/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.339.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zvýhodnění (zvýhodňování) věřitele Dotčené předpisy:§ 223 odst. 1,2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 10. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 339/2015-23 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2015 o dovolání, které podal obviněný Ing. I H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2014, sp. zn. 3 To 320/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 84/2012, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Obviněný Ing. I. H.k byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 3 T 84/2012, uznán vinným přečinem zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 223 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody způsobené trestným činem. O odvoláních obviněného a jednoho z poškozených, podaných proti výše uvedenému rozsudku, rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 10. 2014, sp. zn. 3 To 320/2014. Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že s poukazem na ustanovení § 46 odst. 1 tr. zákoníku upustil od potrestání obviněného. Dalším výrokem pak odvolací soud podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání poškozeného. Obviněný Ing. I. H. podal prostřednictvím svého obhájce proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nedůvodně kriminalizovaly jeho jednání, jímž došlo k zápočtu vzájemných pohledávek, protože obviněný se nedopustil protiprávního činu a jednání, jehož spácháním byl uznán vinným, nezakazují ani příslušné insolvenční právní předpisy. Obviněný vznesl další výhrady proti závěrům znaleckého posudku Ing. Václava Poloka, a to zejména ohledně tzv. koeficientu věřitelského uspokojení vyčísleného na 55,66 %, přičemž podle obviněného nelze výši škody vyvozovat z nominální částky uvedené v dohodě o finančním vyrovnání mezi obchodními společnostmi HUDYmont, s. r. o., a UNISTAV, a. s. Zároveň obviněný v této souvislosti vytkl, že byl zamítnut jeho návrh na doplnění dokazování vypracováním nového znaleckého posudku. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku, a aby Nejvyšší soud vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného Ing. I. H. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů nepochybily, pokud skutek spáchaný obviněným posoudily jako přečin zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1, 2 tr. zákoníku. K námitce obviněného stran započtení pohledávky státní zástupce zdůraznil, že ani možnost započtení pohledávky v insolvenčním řízení bez dalšího nevylučuje zvýhodnění věřitele a spáchání zmíněného přečinu. Závěrem svého vyjádření tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť ho považuje za zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. I. H. opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. V rámci svých dovolacích námitek však obviněný Ing. I. H. zpochybnil i správnost rozhodných skutkových zjištění týkajících se některých zákonných znaků přečinu zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Jde zejména o jeho výhrady k závěrům znaleckého posudku Ing. Václava Poloka, znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, přičemž obviněný se domáhal vypracování jiného znaleckého posudku. V těchto směrech tedy obviněný nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizuje, které zákonné znaky daného trestného činu, jehož spácháním byl uznán vinným, nebyly naplněny. Takové námitky se tedy nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotněprávního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti neodkázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být podle jeho názoru porušeno. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. I. H., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Argumentace obviněného zpochybňující výsledky dokazování a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů se tedy vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou citovaného dovolacího důvodu. Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného Ing. I. H., v níž zpochybnil způsobení škody, která je znakem objektivní stránky přečinu zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Tato námitka sice formálně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť ji obviněný rovněž do určité míry založil na polemice se skutkovými zjištěními, ale Nejvyšší soud ji nepovažuje za důvodnou. K tomu je třeba připomenout, že posuzovaného přečinu se dopustí ten, kdo jako dlužník, který je v úpadku, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele zvýhodněním jiného věřitele, a způsobí tak značnou škodu. Znak objektivní stránky této skutkové podstaty trestného činu spočívající ve „zvýhodnění jiného věřitele“ je naplněn tehdy, jestliže dlužník, který je v úpadku (resp. osoba jednající jeho jménem ve smyslu § 114 odst. 2 tr. zákoníku), poskytne zvýhodněnému věřiteli takové plnění, jež neodpovídá zásadě poměrného a rovnoměrného uspokojení všech věřitelů [viz zejména § 1 písm. a), § 5 písm. a) a § 306 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů], a to na úkor ostatních věřitelů téhož dlužníka (viz rozhodnutí pod č. 6/2005-I. Sb. rozh. tr.). Podstata trestného činu zde tedy spočívá v tom, že zvýhodněný věřitel sice dostal od dlužníka plnění, na které by jinak měl právní nárok, avšak v důsledku úpadku dlužníka došlo plným uspokojením pohledávky konkrétního (zvýhodněného) věřitele k poškození ostatních věřitelů tohoto dlužníka. K naplnění skutkové podstaty přečinu zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1, 2 tr. zákoníku se tedy vyžaduje úpadek dlužníka. Jak je přitom v nyní pos