5 Tdo 781/2017 — Nejvyšší soud

5 Tdo 781/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:23. 8. 2017 Spisová značka:5 Tdo 781/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.781.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací Dotčené předpisy:§ 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:3. 11. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 781/2017-23 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2017 o dovolání, které podala obviněná H. A., rozená K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 3 To 64/2017, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 106/2016, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné H. A. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 10 T 106/2016, byla obviněná H. A. uznána vinnou přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to jí byl podle § 230 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Uvedené trestné činnosti se obviněná (zjednodušeně uvedeno) dopustila tím, že jako zaměstnanec společnosti Galard Brno, s. r. o., IČ: 29273200, se sídlem Údolní 552/31, 602 00 Brno (dále jen „Galard“), na pozici asistenta prodeje, získala přihlašovací údaje a hesla k databázi zákazníků zaměstnavatele, které pak dne 2. 10. 2014 poskytla J. K., aby pro ni prostřednictvím internetu provedl export databáze zákazníků obchodní společnosti Galard, což se mu zdařilo, sama pak tyto přihlašovací údaje využila dne 3. 12. 2014, kdy již u společnosti Galard nebyla zaměstnána, a provedla export databáze zákazníků a obchodních případů této společnosti prostřednictvím cloudové služby. Přitom uvedené databáze si zkopírovala bez vědomí zaměstnavatele společnosti Galard a se záměrem je využít pro svou novou výdělečnou činnost pro obchodní společnost IMAGE CARE, s. r. o., IČ: 24749478, se sídlem Sokolovská 100, Praha, vystupující pod obchodní značkou L. P., jejíž provozovnu pak obviněná vedla v B., O. 2. Proti uvedenému rozsudku podala obviněná H. A. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání konaném dne 8. 3. 2017 usnesením pod sp. zn. 3 To 64/2017, tak, že jej podle § 256 tr. řádu zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti usnesení Krajského soudu v Brně podala obviněná H. A. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. 4. Obviněná se dovoláním domáhala přezkumu označeného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání, neboť podle jejího přesvědčení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Měla za to, že se s jejími námitkami, které uplatnila již v odvolacím řízení, soud druhého stupně nevypořádal dostatečně anebo vůbec. Obviněná v zásadě nerozporovala skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů, nesouhlasila pouze s tím, že by stahování údajů z databází nebylo součástí plnění jejích pracovních úkolů. S tím souvisí i její námitka ohledně nedostatku protiprávnosti jejího jednání, čímž se podle obviněné soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly. Obviněná trvala na tom, že jednala zcela v rámci plnění pracovních úkolů, vykonávala tak své právo a nemohla jednat protiprávně. S touto její obhajobou se soudy nižších stupňů nevypořádaly ve svých rozhodnutích, která jsou proto nepřezkoumatelná a tedy i nezákonná. Podle obviněné nebyl naplněn normativní znak skutkové podstaty trestného činu podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a sice neoprávněné užití dat. Podle obviněné není pravdou, že by porušila čl. 15 pracovní smlouvy uzavřené mezi ní a zaměstnavatelem, společností Galard, protože v případě plnění pracovních úkolů data kopírovat mohla, což vyplývá z dovětku v této pasáži pracovní smlouvy („…není-li jejich kopírování či odeslání součástí pracovních úkolů zaměstnance“). Tuto pasáž ale soudy nižších stupňů dezinterpretovaly tak, že potřebovala ke kopírování výslovný souhlas zaměstnavatele. Obviněná namítla, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jde-li o otázku, zda stahovala data při plnění pracovních úkolů. Poukázala především na výpověď svědka Mgr. J. L. a e-mailovou korespondenci, z níž k této otázce nic podstatného nevyplývá, zopakovala svou verzi uváděnou v průběhu trestního řízení. Dále nesouhlasila se závěrem, že byla naplněna subjektivní stránka, v případě prvního jednání byla zaměstnankyní společnosti Galard, ve druhém případě ještě pokračovala v práci pro bývalého zaměstnavatele, tudíž se domnívala, že je u něj zaměstnána. I kdyby byl tento její předpoklad mylný, nemohla podle § 18 odst. 4 tr. zákoníku jednat úmyslně. S touto námitkou se soudy nižších stupňů nevypořádaly. Dále měla za to, že nebyl naplněn znak objektu trestného činu kladeného jí za vinu, jímž je integrita a dostupnost počítačových dat a systémů, neboť ani integrita ani jejich dostupnost pro zaměstnavatele nebyly nijak jejím jednáním porušeny či ohroženy, tedy chybí i následek v podobě porušení či ohrožení individuálního objektu. Podle obviněné orgány činné v trestním řízení sledovaly mnohem spíše postih konkurenčního boje dvou obchodních společností soutěžících spolu na trhu s pánskou módou, a proto také měly směřovat své úvahy k přečinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 1 tr. zákoníku. I v tom lze spatřovat nezákonnost rozhodnutí soudů nižších stupňů. Dále měla obviněná za to, že jde o ryze soukromoprávní spor, bagatelní věc, která by neměla být projednávána v trestním řízení. Domáhala se tak aplikace zásady ultima ratio. S touto otázkou se též soudy nižších stupňů prakticky vůbec nevypořádaly, její řešení nezdůvodnily. Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně, rozsudek soudu prvního stupně, jakož i rozhodnutí na něj obsahově navazující (aniž by výslovně uvedla, jak by měl poté Nejvyšší soud postupovat). 5. Nejvyššímu státnímu zastupitelství bylo dovolání obviněné zasláno k vyjádření, které soudu následně zaslal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve stručně shrnul rozhodnutí soudů nižších stupňů a podané dovolání obviněné. Dále upozornil, že obviněná uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který se vztahoval spíše k rozsudku soudu prvního stupně, napadené usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání, zřejmě chtěla napadat z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Obhajobou uplatněnou v dovolání dovolatelka pouze opakovala své dřívější námitky z předchozího průběhu trestního řízení. S tím, že ke stahování dat nepřistoupila z důvodu plnění pracovních úkolů (zejména z důvodu organizování rozlučkové party), se již dostatečným způsobem vypořádaly soudy nižších stupňů, s nimiž státní zástupce souhlasil a odkázal na příslušné pasáže jejich rozhodnutí. V tomto směru jde navíc o námitky skutkové neodpovídající žádnému dovolacímu důvodu, jemuž ale odpovídají námitky nedostatku objektu a následku jako znaků skutkové podstaty daného trestného činu a použití principu ultima ratio. Ovšem i v tomto směru souhlasil státní zástupce s řešením soudy nižších stupňů. K tomu doplnil, že neoprávněným užitím dat ve smyslu § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se rozumí i jejich nedovolené kopírování na jiný nosič informací, jak vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (k tomu odkázal na jeho usnesení ze dne 17. 9. 2016, sp. zn. 7 Tdo 932/2016). V této části jde o pouhé opakování námitek, s nimiž se dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů, a proto je na místě dovolání odmítnout. Naproti tomu se podle státního zástupce soudy zcela nedostatečně vypořádaly s námitkou ohledně principu ultima ratio. V tom spatřoval chybu odůvodnění, nikoli však samotného rozhodnutí. Předně měl za to, že míru společenské škodlivosti má soud posuzovat jen k obraně obviněné, neboť není znakem trestného činu, popř. je-li i bez toho patrné, že jde o případ zcela výjimečný, nehodný trestního postihu. Takovou výjimečnost daného případu, pro kterou by jednání obviněné nemělo být trestným činem, ovšem státní zástupce neshledal, nelze ji dovodit ani z tvrzení, že jde o soukromoprávní spor související s podnikáním zúčastněných osob